Na půli cesty – ukázka

NA  PODLAZE SI HRÁLO MALÉ DÍTĚ. Byly mu čtyři roky a plastové hračky ho stále uspokojovaly. Tak ještě dvacet let, pomyslel si Gregor. Dvacet let si ještě hraj a nestarej se. Pak budeš na svých bedrech mít osudy dalších několika stovek lidí. Monitor na stole pableskoval a osvětloval Gregorovu tvář. Ta nebyla stará, ale ustaraná. Zakalenýma očima se podíval na monitor. Výkon motorů zase klesl o několik procent. Za jeho služby už je to počtvrté. Jeho otci se to stalo dvakrát. Za služby malého Ilji to možná bude osmkrát. A co pak. Kdo ví?
   Gregor byl kapitánem vesmírné lodi. Byla to první loď s dalekým doletem. Vystartovala ze Země před sto lety a měla dosáhnout malého bodu na tmavé vesmírné obloze. Dnes už by si ani nevzpomněl, jak se ta planeta jmenuje, pokud by se nepodíval do  dokumentace. Stejně to byla jen snůška čísel a  písmen. Pro něho to nemělo žádný význam. Jeho praprarodiče věřili, že tam bude lépe, a jejich životům to dávalo smysl žít. Ale co on a jeho potomci? Bez možnosti vybrat si svůj osud, jako otroci připoutáni ke svým řetězům. Malého Ilju nečeká nic jiného, než za dvacet let převzít žezlo svého otce a vládnout lodi jako malému království. Dohlížet na směr cesty a kvalitu mrzkého života. Soudit drobné spory a vlévat životní mízu a naději do zničených duší. Bez možnosti cokoliv změnit.
   Na půli cesty mezi životem a smrtí, na půli cesty mezi Zemí a NS – 152.
   Dvakrát klepl do klávesnice a na monitoru zazářila hvězdná obloha. Zobrazovala Zemi, dnes už jen kvadrant, ve kterém se Země nachází. Samotná planeta byla znázorněna žlutou tečkou Slunce, její nejbližší hvězdy. Další kliknutí a vyvolal si obraz té planety, která byla kdysi jeho údajným domovem. Domovem člověka. Jeho rodiče a prarodiče mu o ní hodně vyprávěli. Jenže on sám na ní nikdy nebyl. Pro něj ty příběhy byly jen a pouze pohádky. Pohádky, jimž smysl dával jeho otec, děd a praděd. Ale co je planeta Země pro něj teď? Nic necítil. Žádné vzrušení, když sledoval bílá oblaka, jak vytvářejí víry na povrchu atmosféry. Zhola nic.
   „Kapitáne?“
   Podíval se za hlasem a zjistil, že u paty jeho křesla stojí první důstojník. Byl to jeden z těch škrobených lidí, co si uměli své práce vážit. Možná by to jednou měl také zkusit.
   „Kapitáne, máme kontakt,“ vyhrkl důstojník.
   Tak kontakt! Chvilku to trvalo, než si uvědomil, co to vlastně znamená. Na radarech byla zachycena další loď, nebo nějaké těleso vykazující přítomnost inteligentních bytostí. Ještě nikdy se to nestalo. Je to poprvé za celou existenci lodě. A poprvé za jeho život, kdy pocítil nějaké vzrušení z vlastního bytí. Vstal od stolu a uhladil si ohnuté záhyby své kombinézy. Následoval rychlými kroky důstojníka do řídící místnosti. Jakmile vstoupil, celá posádka se zvedla a zasalutovala. To bylo jediné, co se tu dodržovalo. Při tak dlouhém odloučení od normální společnosti vznikly dva problémy.
   Prvním bylo nechtěné odloučení se skupin lidí od sebe. Personál technických oddělení pracující na  nižších palubách se s  ostatními prakticky nestýkal. Ani kapitán se s  nimi vlastně nikdy neviděl. Udržoval kontakt jen se správcem a  vrchním technikem. Tisícovky dalších lidí se zodpovídaly přímo těmto osobám, on sám se s  nimi nikdy nesetkal. Vznikly kasty. Ale žádné protesty, žádné převraty a  revoluce, nic takového. Lidé měli jistoty čerstvé potravy z recyklátorů a syntetizátorů. Měli jistou životní úroveň. Ztratili ambice, aby bojovali za víc. Ale stále věřili smyslu svých úkolů.
   Druhým problémem byla samotná fyzická proměna lidí pracujících v různých částech lodi. Lidé blíže jádru lodi, která měla kulovitý průřez a otáčela se kvůli gravitaci, byli fyzicky zdatnější a robustnější. Způsobovala to větší gravitační zátěž jejich těla. Kdežto lidé pracující blíže povrchu lodě měli kůži tmavší a pevnější. To zase bylo způsobeno větší mírou kosmického záření. Venkovní údržba trupu se dožívala podstatně menšího věku. Zatímco on sám pocházel ze třetí generace, velitel venkovní údržby trupu byl již z generace páté. O správě jádra už nikdo neslyšel roky. Ale jádro pracovalo, evidentně se o něj pořád někdo staral.
   „Kde to máte?“ houkl kapitán na prvního důstojníka, který již stál za navigátorem.
   „Tady, pane,“ ukázal důstojník navigátorovi přes rameno. Kapitán se naklonil a sledoval tmavou skvrnu na zeleném monitoru. „Je na kolizním kurzu?”
   „Ano, pane,” odpověděl navigátor. „Jistě míří k nám.”
   „Za jak dlouho dojde ke kontaktu?”
   „Podle výpočtů bude v dosahu radiového kontaktu asi za dvě hodiny.”
   „Informujte mě každou půlhodinu,“ řekl kapitán a  otočil se k odchodu. Všichni opět zasalutovali. Když místnost opustil, život v kabině pokračoval dál. Lidé se vrátili k více či méně významné i nevýznamné práci. Jedinému smyslu jejich života.
   Nebylo to zas tak zajímavé, přistihl se během zpáteční cesty do své kabiny. Cítil, jak jeho zájem ochabuje. Ale hned, jak se natáhl na  postel, začaly mu myšlenky vířit a  pronikat do  hlubších a těsnějších skulinek v mozku.
   Loď.
   Že by další dobrovolnická loď objevující nové světy? Byli už někde? Mají nějaké zprávy pro ně? Ale hloupost, co by jim další lidé mohli nést za zprávy! A to bylo poprvé, kdy pocítil, že se neblíží nic dobrého.

První zprávu o vážném poškození životního prostředí přednesli vědci z Islandu. Jejich geotermální elektrárny vykázaly několikrát za sebou silný pokles energie. Dávalo se to za vinu vodním čerpadlům. Jenže se nakonec ukázalo, že vodní čerpadla ženou dolů pořád stejné množství ledovcové vody. Ale žhavé magma v hlubinách Země se nepravidelně ochlazovalo. Na povrch bylo tedy hnáno pořád méně teplé vody. Ta svou parou vygenerovala o to méně elektrické energie.
   Kontrola celého potrubí si vyžádala několik let. Závěrečná zpráva ale hovořila jasně. Proudy magmatu pod zemským povrchem chladnou. Čím byly chladnější, tím byl zemský plášť tužší. Čím byl plášť tužší, tím se Země otáčela pomaleji.
   Na povrch to mělo katastrofické účinky. Ničivá zemětřesení se objevovala v  místech, která byla stovky let stabilní. Sopečná aktivita se paradoxně zvýšila, protože nepravidelnost v podzemních proudech způsobila nové výrony žhavé lávy. Ale hlavním problémem bylo něco trochu jiného.
   Zpomalení otáčení zemského tělesa s  sebou neslo změny v magnetickém poli. A tyto změny se promítly ve výkyvech ve výrobě elektrické energie. Na elektrické energii byl ale závislý každý jediný člověk.
   Chladnější oblasti světa se vylidnily během několika měsíců, neboť nepravidelnost dodávek tepla činila tyto oblasti vysloveně neobyvatelnými. Podobné to bylo v oblastech tropických. Tam naopak byla energie používána k ochlazování.
   Střední oblasti světa tak čelily obrovskému tlaku. Evropa a Severní Amerika se staly cílem miliard lidí, kteří mířili z  extrémních oblastí za  relativní stabilitou. Miliony z  těchto lidí zemřely za pochodu.
   Největším problémem totiž byla produkce potravin. Elektrifikovaná výroba živočišných i  rostlinných produktů zmenšila svoji produkci o více než tři čtvrtiny. Ceny potravin prudce rostly. Ekonomicky nižší vrstvy obyvatel vymřely během několika týdnů. Nestihl se zformovat ani žádný protest. Jídlo buď bylo, nebo nebylo. Bohatší se na to připravili a krizi překonali na svých zásobách. Chudí, závislí na  aktuální spotřebě, zemřeli hladem nebo byli zastřeleni při pokusech loupit. Vlády zasáhly velmi tvrdě a rychle.
   Po několika měsících se situace stabilizovala. Ekonomika již neprodukovala miliardy dolarů, ale lidé měli co jíst a poměrně rychle se aklimatizovali na nové pořádky. Všem bylo ale jasné, že Země má své roky blahobytu za sebou. Nastává nová doba. Doba strádání. Doba vymírání.

Probudilo ho až pípnutí počítače, který přebíral zprávu z  řídící místnosti. Důstojník již stál v pozoru u jeho stolu. Kapitán povytáhl obočí a sjel ho pohledem.
   „Klepal jsem,“ odpověděl důstojník a dál stál jako prkno.
   „Nebudu to číst,“ přešel to kapitán, „jen mi řekněte to nejdůležitější.“
   „Jistě, pane. Pohybuje se vůči nám…“
   „… a žádná čísla!“ přerušil ho ještě kapitán. Stejně fyzice nerozuměl tak, jak by si přál.
   „Ehm, tak tedy, přibližuje se. Jeho rychlost je asi čtyřikrát rychlejší než naše. Zjistili jsme, že zpomaluje, a přesto nás dohání. Možná se připravuje na kontakt. Je to loď neznámého typu.“
   Kapitán se na něj zadíval ještě udivenějším pohledem: „A vy už jste někdy nějakou známého typu viděl?“
   „No, víte, jak to myslím,“ poškrábal se důstojník na  zátylku. „Nemáme ji v databázi.“
   „No jistě, pokračujte,“ pousmál se kapitán. Rád ho nechával se pořádně dusit. „Má tvar obdélníku s rozšířenou spodní základnou a zaoblenými hranami. Vyslali jsme k  nim radiový paprsek a  čekáme na odpověď.“
   „V pořádku, kdy dorazí zpět?“
   „Někdy zítra kolem jedenácté hodiny. Záleží na rychlosti jejich odpovědi.“
   „Napadlo vás, že by nám neodpověděli? Co když neumí rozklíčovat naše způsoby komunikace?“
   „Ne, pane. Nad tím jsem neuvažoval,“ cítil se důstojník zahanbeně a sklopil zrak.
   „To nevadí, nemůžete předpokládat všechno. Co pohon? Víme už něco?“
   „Provedli jsme spektrometrické měření jejich emisí a víme jen o vodíku. Nic víc, pane.“
   „Děkuji vám, můžete odejít. O každých nových informacích mě informujte,“ propustil kapitán prvního důstojníka a na svém křesle, kam se během rozhovoru přesunul, se otočil k jedinému oknu ven. Hleděl do tmavého nekonečného prostoru. „Počkejte,“ zvolal na důstojníka stále otočen zády k němu. Ten se zarazil ve dveřích a čekal nakročen. „Vyhlaste první stupeň pohotovosti. Nevíme, co nám nesou…“

Jediné východisko z celé té situace viděli vizionáři a vědci v opuštění planety. Náhle se všechny ty roky výzkumu měly konečně vyplatit. Vesmír je pro naše ubohé smysly nekonečný. A v celé té plejádě planet a měsíců bylo vytipováno několik potenciálních cílů.
   Našlo se několik vlád, které se rozhodly vložit nemalé prostředky na finální výzkum a konstrukci mezihvězdného plavidla. I mnozí bohatí mecenáši darovali ohromné sumy. A co za to chtěli? Příslib nesmrtelnosti. Vstříc záhubě lidstva, která mohla přijít každým dnem, chtěli mnozí po sobě něco zanechat. A tak vznikala celá flotila mezihvězdných letounů.
   Materiál se bral, kde se jen dalo. Pušky, tanky a mnohé další vojenské vybavení bylo roztaveno a  vyváleno na  plechy, které se používaly na vnější pláště. Všude se testovalo a lidé dobrovolně přispívali společnému cíli. Někteří penězi či prací, jiní životem.
   Ale ne všichni chtěli přispět k velikosti malého lidstva. Mnohé vlády se uzavřely do  sebe a  pokoušely se vybudovat tajné bunkry uvnitř hor. Jejich výzkum sázel na alternativní zdroje energie a podporu života.
   Jiné státy se zhroutily pod tlakem válečných výprav svých sousedů, nebo byly pohlceny chaosem, který se jim nepodařilo udržet.

Blížilo se k jedenácté hodině. Na celé lodi nikdo nepracoval, všichni sledovali obrazovky na svých pracovištích, nebo monitory ve společenských prostorách. Jen děti spokojeně povykovaly v dětských pokojích nebo bezstarostně posedávaly na klínech svých rodičů.
   Kapitán seděl ve své kajutě před počítačem a netrpělivě poťukával prsty na desku stolu. První důstojník a další dva řídící důstojníci stáli za jeho zády. Byla to první oficiální věc v jeho životě. První vykolejení v jeho spořádaném, i když nudném životě.
   Monitor zablikal a na obrazovce se zobrazila zpráva. Byla nekódovaná a byl to jednoduchý přenos radiových vln. Netrvalo ani vteřinu a zpráva se otevřela. Nyní všichni na palubě spatřili tvář onoho neznámého cizince, který se na ně řítil z dálav vesmíru.
   „I am the captain of spaceship Revenge.“
   „Okamžitě mi pošlete překladatele, nerozumím ani slovo,“ otočil se kapitán na prvního důstojníka. Ten ihned zmizel za dveřmi kajuty. Obraz na monitoru byl jasný a čistý. Zobrazoval muže ve  středních letech s  pečlivě uhlazenou vizáží a  tmavě modrou uniformou.
   „We received your signal. Keep your track course. If it is possible, we will land in your dock in ten hours.“ Kapitán sledoval výraz tváře mluvčího, a i když mu nerozuměl ani slovo, přesto v něm spatřoval vznešenost a vyrovnanost. Jaksi sám pochopil, že loď letí s mírovým posláním.
   „We are coming in peace and sending best wishes to spaceship Pilgrim. End of message.“ Obraz zmizel a kapitán zůstal civět na prázdný monitor. Pak se prudce obrátil a rozkřičel se.
   „Tak kde je ten zatracený tlumočník?! Potřebuji vědět, co říkal.“
   „Jistě, pane, tady to je,“ podával první důstojník přenosný pod s textem kapitánovi. Kapitán text přeletěl očima a bylo vidět, že se mu ulevilo. Položil pod na stůl před sebe a svěřil svá těžká záda opěradlu elastického křesla.
   „Kdo to překládal?“ zeptal se již mnohem klidněji a  možná i jaksi uvolněněji.
   „Tento starý muž,“ ukázal první důstojník na choulící se postavu za svými zády.
   „Jste pašák,“ usmál se na něj kapitán.
   „Jak jste se to naučil?“
   „Je to má rodná řeč, pane,“ vykoktal stařík a zabodl svůj stařecký pohled do zakalených očí kapitána. Ten se trochu ulekl, ale přesto s klidem odpověděl: „Zůstaňte někde poblíž, budete se mi ještě hodit.“ 

Zajímá vás, co stojí za účelem návštěvy neznámé rakety? A co se stane, že po návštěvě cizí posádky zbyde na palubě Poutníka jen zmar a smrt? Zbytek najdete ve sbírce Rezavé desky, která je momentálně v prodeji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *