Vlakem ke hvězdám

OSPALÝ OSOBNÍ VLAK KODRCAL noční krajinou po  starých zrezivělých kolejích. Rytmicky přejížděl pražce a vydával typické drncání. Supěl do nočního ticha a jeho reflektory ozařovaly vše, na čem spočinul jeho dravý zrak.
   Několik srnek odhopkalo z  kolejí právě včas, když se ozvala siréna, za  kterou tahal umaštěný strojvůdce. Odběhly do  lesíka a z jeho bezpečí pozorovaly supící kolos. Přejela lokomotiva a následné vagóny probleskovaly rozsvícenými kupé do tmy. Když vlak přejel, nastalo nádherné uklidňující ticho. Srnky se vrátily na koleje do tepla nad rozehřátými kameny mezi kolejnicemi.
   Byl to noční spoj 90 064. Na své pravidelné trase ze tmy do tmy. Lidé na zastávkách vystupovali a nastupovali podle svých zvyklostí nebo potřeb. Před každou stanicí vlak zahoukal a dal tak čekajícím cestujícím vědět, že je zase tu. Jakmile zastavil, kvílení brzd utichlo a na nádraží se ozval uklidňující hukot odpočívajícího nočního rváče.
   Bylo jedenáct, když vlak opustil další stanici a hnal si to po nočních studených kolejích. Koleje mu byly za tento jeho pravidelný čin vděčné a dávaly mu to patřičně najevo. Když se po nich klouzal svými hladkými koly, hladil je a laskal se s nimi.
   Cestujících dnes bylo zapeklitě málo. V každém vagónu byli asi dva. Všichni spali. Lidé vracející se z práce do svých vzdálených domovů. Několik trampů se svými tornami se veselilo až na samém konci vlaku. Jeden obchodní cestující se svým velkým kufrem, který očarovává smysly všech hospodyň. Průvodčí vesele procházející mezi vagóny zdravil každého jako svého starého známého. A úplně vpředu, hned za lokomotivou, jídelní vůz. Na téhle lince bývá vždy obležen hladovými ústy desítek cestujících. Toho večera však byl liduprázdný a číšník sedící za malým pultíkem spokojeně pochrupoval. Jen v druhém rohu na opačné straně vozu seděl stařík a popíjel z poloprázdné sklenice brandy. Někdy, když sebou vlak trhnul trošku silněji, vzbudil se podřimující číšník a svým unaveným pohledem zkontroloval osazenstvo jídelního vozu. Pak opět upadnul do klidného spánku.
   Starý muž nad láhví trošku vzlyká a na bělostný ubrus s logem dráhy dopadne co chvíli malinká kapička slané vody. Kdyby člověk sledoval její zdroj, zjistil by, že se nachází nad ostrým, skoro až orlím nosem. Na nose sedí malé brýličky kryjící ještě menší očka. Ta jsou teď přivřená a zpod víček tu z jednoho, tu z druhého oka ukapávají malé slané slzičky. Některá sklouzne po staré vrásčité tváři, najde si cestičku mezi prošedivělým plnovousem a skápne na ubrus. Jiná však skončí na jeho rukávu či na kalhotách. Každého asi napadne, že starý muž pláče. A ano, on pláče.
   Jednotlivé molekuly zadýchaného vzduchu se protřásávají a mačkají jedna na druhou. Společně pak na stěny vozu a na číšníka, na stoly, na starého pána a na dopis, který má v kapse. Každá molekula, která se dotkne onoho dopisu, trochu posmutní. Je to smutný dopis a pro toho starého pána je to ten nejsmutnější dopis. Stojí v něm:
   „Vážený pane profesore, je mi líto, že Vám to musím oznámit já, ale jsem ředitelem ústavu a tato trapná povinnost spadá na mou hlavu. Pracoval jste u nás přes šedesát let a vím, že věrně a oddaně. Dnes však ale nastoupila těžká doba a  peněz je málo. V  našem ústavu pracuje přes sto padesát zaměstnanců, všichni výborných kvalit. A my jsme museli některé z nich uvolnit a jejich práci předat jiným. Vím, že Vaše práce byla velmi zajímavá a Vaše teorie jsou velmi poslouchavé, avšak nepřesvědčivé a  v  některých případech i nevědecké. Když připočteme, že v posledních dvaceti letech jste pro slávu našeho podniku nepodnikl žádný vědecký objev, ani jste na poli vědecké diskuse nedokázal obhájit své teorie, musím ustoupit nátlaku svých kolegů i doporučení úspěšnějších zaměstnanců, abych Vás propustil.
   Věřte mi, že to dělám s těžkým srdcem a lítostí. Považoval jsem Vás vždy za skvělého vědce i zaměstnance. Přijměte odstupné rovnající se výši Vašeho dvouměsíčního platu a mé doporučení přiložené jako druhý list tohoto dopisu. Věřím, že svůj talent a vědeckou píli dovedete ke zdárnému ocenění. Bohužel již pod vlajkou jiného vědeckého ústavu. Ředitel Kosmologického ústavu.“
   Dva vědecké platy. To není špatné. Ale co zmohou peníze nad slzami profesorských očí, které již nikdy nebudou hledět do okulárů teleskopů? Co zmůže doporučení nad zlomeným člověkem, kterému byla odebrána poslední hůl, o kterou se opíral? Nic, pranic! Jsou to jen levné útěchy, nad kterými se trochu osuší oči, než se z nich opět spustí ten lítostivý déšť slaných kapek.
   Je mu již přes osmdesát let. Je ve skvělé kondici, denně běhá a občas chodí plavat. Jen oči mu už dosluhují, ale to se dá snadno spravit dvěma sklíčky v kovové obroučce. Zůstává tu ale základní fakt, bylo mu právě je přes osmdesát. Žádný z vědeckých ústavů, které zná, ho již nezaměstná. A vlastně ani nezná žádný jiný kosmologický ústav.
   A vlastně ho již nezaměstná nikdy nikdo. A tak ty malé slané kapičky bubnují o stůl a na tom bělostném ubruse tvoří malé slané moře. Vlak sebou líně kýve a pravidelně přeskakují spoje kolejí. Číšník pospává a lidé vystupují. Na další zastávce nepřistoupí nikdo nový. Starý mužík si pomalu protře slzy a pohlédne z okénka ven. Nápis na nádražní tabuli nedokáže přečíst; moře mu stoupá do očí. Ale ví, že svoji stanici již dávno přejel. Skloní proto své rty a objímá jimi voňavé hrdlo láhve. Ústa mu plní silně těkavý mok plný alkoholu a  zvolna stéká starým hrdlem. Starý muž odloží láhev a znovu se zadívá ven. Znovu jeli. Venku je vše rozmazané. Ani neví, jestli jedou tak rychle, nebo zda už tak špatně vidí. Sundá si brýle, promne si oči a znovu si brýle nandá. Rozmazanost krajiny se nezmění; alkohol pracuje.
   „Už to nepijte. Ve vašem věku by vám to mohlo pěkně poplést hlavu,“ ozve se příjemný hlas a naproti staříkovi usedá příjemně vypadající čtyřicátník. Stařík se snaží usmát, ale alkohol již prostoupil do všech svalů.
   „No jo, neštěstí,“ říká znovu ten příjemný hlas a stařík se stále snaží zahlédnout, kdo to před ním sedí. Staré oči pracují, brýle pracují, alkohol pracuje. A stařík stále nic nevidí. Slyší jen ten hlas.
   „Jste tu vůbec?“ ptá se po chvíli, kdy hledí na mrtvý bod před sebe, a snaží se v něm vidět postavu. Hlas mlčí. Něco se sklání a hladí staříka po čele, jako by mu chtěl říci ano, jsem tu. Ten dotyk je jemný, moc jemný.
   „To je od vás milé,“ povídá stařík a do očí se mu zase hrne to slané moře.
   „Slzy,“ vzdychne ten hlas a  namočí do  jedné prst. Zdá se, že tomu nemůže uvěřit. Podivuje se jim, jako by je nikdy neviděl. „Jsou mokré.“
   „Ano,“ přitakává stařík a směje se. „Jsou mokré. Nad tím jsem nikdy neuvažoval. A přesto je to tak krásný pocit, vědět, že jsou mokré.“
   Pak oba spolu mlčí. Hlas mlčí, stařík mlčí. A najednou stařík začíná povídat. Tíže jeho údělu mu otevírá jazyk a on hovoří a hovoří. Hlas zúčastněně mlčí. Stařík povídá, alkohol pracuje, moře stoupá, vlak jede, koleje vzdychají, srnky uskakují a  hlas mlčí. Profesor, stařík přes osmdesát, vypráví celý svůj příběh. Začíná tím, jak byl malý. Pokračuje pubertou; vypráví o škole, o rodičích, o dívkách. Pak pokračuje vysokoškolským životem. Vypráví o dívkách, o škole, o rodičích. Bere rok po roce, celý svůj život. Hlas mlčí a poslouchá. Každou chvíli se ho stařík ptá, zda poslouchá, a hlas odpovídá, že ano. A stařík se ve vzpomínkách přenáší k práci v kosmologickém ústavu. Vypráví o práci, o dívkách. O rodičích už ne.
   Náhle ztrácí dech; dostává se k výpovědi. Hlas vzdychne a řekne, že je to smutné. Stařík povídá ano, je to smutné. Hlas povídá, že má překvapení. že když má stařík tak rád hvězdy, že ho vezme na maličký výlet.
   „Výlet?“ povídá překvapený stařík.
   „Ano, výlet. A ke hvězdám,“ povídá klidně hlas a je slyšet, že se usmívá.
   „Raketou?“ ptá se omámený stařík a zdá se, že z něho alkohol pomalu vyprchává jako z otevřené láhve.
   „Ne, pojedeme tak, jak jsme,“ povídá zase ten hlas.
   „To je pěkné,“ povídá stařík. Na  jeho tváři se objeví úsměv a očka se mu zvětší. Úsměv mu suší to moře na tvářích.
   „Projedeme je všechny,“ říká ten hlas a je moc příjemný a teplý.
   „Hvězdy?“ ptá se zase stařík a je už veselý a ten smutný dopis v jeho kapse se zmenšuje. Zmenšuje a zmenšuje, až úplně zmizí.
   „Ano,“ přitaká ten hlas.
   „Všechny hvězdy,“ povzdychne si stařík a  je mu nyní strašně krásně. Vlak sebou cukne a rytmické přeskoky spojů kolejnic náhle utichají. Jsou teď tak tiché, že se zdá, že letí.
   A opravdu.
   Vagón se pomalu vznáší, trochu sebou cuká, jak se odtrhává od ostatních. Nakonec přelétá nad nočním obzorem, kam ho srnky vyplašenými pohledy pozorují, dokud nezmizí.
   Až se číšník vrátí z toalety a otevře dveře do jídelního vozu, určitě zůstane stát opařený jako sloup. Jídelní vůz tam totiž nebude. Jen záda mocné lokomotivy.
   A až ještě trochu v šoku zavře dveře, určitě si pomyslí: „To jsem blázen, vždyť tam byl!“ 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *