„Jseš nula!“
Uhnula pohledem, ale zůstala stát před ním.
„Myslel sem si, že tě to naučím…“ povzdechl si vážně muž sedící za stolem. „Ale prostě to nejde. Z tebe nic nebude.“
Pořád stála před ním, dívala se do podlahy. Věděla, co bude následovat.
„Kdo to má asi žrát?“ pokračoval muž.
Otevřela ústa v pokusu o svou obranu či v odpověď, ale zarazil ji dřív, než stihla něco říct.
„Ani to nezkoušej! Si myslíš, že sem pes?“ upřeně se na ni zadíval. Její oči ale stále propalovaly podlahu. „Myslel sem si to. Jseš nula. Nemáš vodvahu mi nic říct.“
Demonstrativně vzal vidličku, prohrábnul omáčku na talíři a znechuceně vidličku upustil přímo doprostřed. Pak do něj plivnul. „Dej to psovi, nebo dětem!“
„A co budeš jíst ty?“ zeptala se nejistě, směle.
Neodpověděl. Rozevřel noviny a zahleděl se do sloupku o burzovních kurzech. Sebrala jídlo ze stolu a odnesla ho do kuchyně. Tam ho vysypala do koše. Pak napustila vodu do dřezu. Záměrně napustila teplejší vodu, než by musela. Chtěla chvíli cítit fyzickou bolest, pomáhalo to. A při tom všem se modlila, aby děti ve vedlejší místnosti byly zticha. Věděla, že stačí trocha nepořádku a už na ně startoval. Když si četl noviny, bylo to ještě snesitelné. Horší to bylo u televize.
Popošla ke dveřím do dětského pokoje a přitiskla ucho na skleněnou výplň dveří. Pravidelné oddychování dvou spících dětí jí uklidňovalo. Nahmatala telefon ve své kapse. Už zase měla chuť zavolat dvé matce. Ale co jí řekne? A co když se to dozví on? Naposledy jí udeřil tak silně, až jí praskla klíční kost. Ještě nikdy se necítila tak trapně, jako když v nemocnici lhala o pádu ze schodů.
Za dveřmi se začalo jedno z dětí budit.
Rychle otevřela dveře, přistoupila k posteli a vzala kudrnatou hlavu pětiletého chlapce do svých dlaní. Položila si ji na klín a jemnými pohyby začala kroužit po kudrlinách uklidňující kolečka. Chlapec se uklidnil, po chvíli jeho tělíčko zase zvláčnělo. Usnul.
„Mami?“ ozval se tichý dívčí hlas ze tmy.
„Copak je, Rozárko?“ zašeptala matka. Opatrně položila chlapečka zpět do postele. Pak se přesunula na druhou stranu pokoje, kde u stěny stála stará postel s povlečením v dívčích motivech.
„Proč táta zase křičel?“
„Nechutnala mu večeře,“ odpověděla matka a snažila se, aby do svého hlasu dala tolik bezstarostnosti, kolik si jen dokázala představit.
„Hmm,“ odpovědělo třináctileté děvče a v tu chvíli matka věděla, že lež je prokouknuta. Natáhla ruku a zahrabala v peřinách. Nahmátla dívky obličej, přitiskla k němu dlaň. Na prstech jí zastudila kapička vody. Studená kapička vody. Ledová kapka elixíru pravdy.
„Prosím,“ zaúpěla matka, „neplakej. Vždyť se nic nestalo.“
„Když já si nemůžu pomoct,“ řekla potichu dívka a hlas se jí chvěl sílícím pláčem.
„Maličká, pššššt,“ chlácholila ji matka. Nabírající vzlykání se zpomalilo a nakonec ustalo. Matka si oddechla, dnešní příval slz je zastaven. Zvedla se a pomalu odkráčela ke dveřím. Ještě se zastavila u postele mladšího potomka, nakoukla pod peřinu a její srdce se zasmálo při pohledu na klidnou spící dětskou tvář. Pak vzala za kliku a potichu pootevřela dveře. Panty však prozradili její úmysl opustit klidný přístav dětského pokoje.
„Mami?“ ozvalo se znovu z opačné strany pokoje. Dívčí hlásek z polospánku promluvil.
„Ano zlatíčko?“ otočila se instinktivně matka.
„Máš tátu ještě ráda?“
Píchlo jí u srdce.
Zásah přímo do svalu lásky. Jednotlivá písmena té nevinné věty se na ní valila jako dávka nábojnic. A nebylo kam se ukrýt, za co se schovat. Děti lež poznají. A na pravdu ještě nejsou připravené.
„No!“ ozval se tvrdý hlas těsně za ní. Byl cítit po kyselých okurkách a chmelu. „To by mě taky zajímalo!“
Jako by do ní pustili elektrický proud. Všechny svaly v jejím těle ztuhnuly. Nemohla se ani pohnout, natož říct jediné slovo.
„Já čekám!“ přitvrdil hrubý hlas na ostrosti. Kolem paže se jí sevřely ocelové prsty jejího manžela. Bolelo to. Byla zvyklá. Nevydala ani hlásku. Někdy neříct nic je nejlepší odpověď. Sevření však bylo stále pevnější. Kousla se do jazyka, aby přebila nouzové impulzy z drcených svalů. Přesto z jejích úst vyšel neartikulovaný vzlyk.
„Tati! Nech jí!“ zakřičel dětský hlásek, kterému neušla matčina bolest.
„Nebo co!“ zaburácel hlas otce tvrdě. Smýknul matkou za sebe až ztratila balanc a spadla na podlahu do osvětlené chodby. Chlapec se probudil a začal naléhavě naříkavě plakat. Otec se na něj otočil a okřikl ho. Chlapec však ještě přidal na síle svého vzlykání.
„Slyšíš! Drž hubu!“ křičel otec na chlapečka.
„Tati! Nech ho!“ volala dívka na svého otce a slzy se jí valily po tvářích.
„Co si vo sobě jako myslíš!?“ křičel otec zase na ni a pomalu se k ní přibližoval.
Matka ležela na chodbě. Udeřila se do hlavy a vše slyšela jakoby z veliké dálky. Jako by to bylo divadlo, které se odehrává za opnou, kterou opilý koncipient zapomněl roztáhnout.
„Vždyť se tě bojí,“ bránila sestra bratříčka.
„Já vám dám voběma důvod se mě bát!“ řval nyní už smyslů zbavený otec. Nestrpěl, když se jeho fakani vměšovali do věcí dospělých. Nejspíš to bylo tím, že se v nich sám nevyznal a mohli by na to přijít. Napřáhnul ruku do vzduchu. Ani ne jako výstražné gesto. Spíš se připravoval na úder, který dobře sedne a naučí tu malou holku, jak se správně chovat.
Řach!
Kousky porcelánu se rozletěly po místnosti.
Otec se svezl k zemi, ruku stále ještě napřaženou k úderu. A za ním stála matka, vyděšená z činu, kterým si jistě podepsala rozsudek smrti.
Rána chlapečka vyvedla z pláče na světlo reality. Vyškrábal se z peřin a nyní upřeně zíral na postavu otce ležící ve tmě na podlaze ušmudlaného pokojíčku. Do koberce se pomalu vpíjela karmínová loužička.
„Mami!“ vykřikla dívka. Nevinnost se z jejího hlasu vytratila, vystřídala jí rozhodnost předčasně dospělých. Ale matka stála nad bezvládným tělem jako omámená. Stále ještě přesvědčovala v duchu sebe samu, že to, co se teď stalo, bylo nevyhnutelné a jediné možné. Ruce se jí rozklepaly, v obličeji zbledla.
„Mami! Prober se!“ přeskočila dívka otcovo tělo a zavěsila se do matky. „Co budeme dělat? Je mrtvý! Je mrtvý! Je mrtvý?“
„Ne… jistě že není…“ odpovídala matka jako ze snu.
„Tak co budeme dělat?“ naléhala dívenka.
„Není mrtvý,“ zatřásla se svým vědomím matka. „Máme jen chvíli. Až se probudí, tak zabije on nás!“ Chlapeček se znovu rozbrečel. Dívka pomaličku ztrácela svou odvahu a nyní již celou vahou visela na matce, jako by jí tím chtěla přesvědčit, že je potřeba se o ní postarat.
„Vezmi Vendu, peřiny a utíkejte k autu!“ probrala se matka z transu a mozek se jí vařil, jal z vody vymýšlela plán útěku.
„Ale vždyť je to křáp!“ namítla dívka.
„Dělej!“ zakřičela snad poprvé v životě matka. Ale pak se hned ovládla, objala dívku a pošeptala jí do ucha: „Věř mi.“
Dívka pokývala hlavou, pousmála se, ale pak hned zase zvážněla. Jednou rukou vzala z postele peřinu, druhou si obratně zastrčila telefon do kapsy u pyžama. Vzala do náruče brášku a utekla z pokoje. Matka se mezitím vrhla na podlahu, posbírala střepy z rozbité vázy a vhodila je do koše. Pak zhasnula a pomalu zavřela dveře, jako by se bála, že skřípající panty otce proberou.
V kuchyni sebrala do tašky všechno, co se z lednice dalo použít. Zavřela dveře a zamkla. Ale když se dívala na klíče od bytu blýskající se v její ruce, znovu odemkla. Otevřela dveře a vhodila klíče do kuchyně.
Znovu za sebou dveře zabouchnula.
Krátce se pousmála.
Sem už se totiž nikdy nevrátí.
Snad…
Zajímá vás, jak to s nově osvobozenou rodinou dopadne? Pokračování vyjde v mé další sbírce...
Jan F. Rajm 2021