Bílá chodba tě přivítá tichou náručí. Dveře se za tebou zaklapnou a ty nadskočíš polekáním. Neztrácíš čas a rychlým krokem procházíš chodbou. Vede tě jediná fialová čára namalovaná na stěně. Připadáš si jako v nemocnici, jen se necítíš ani jako pacient, ani jako doktor.

Konec chodby tě překvapí. Přijde totiž nečekaně a ty se ocitneš před dvojicí mužů v uniformách, kteří tu diskutují o nedávném výpadku proudu. Jeden z nich si není jistý, jestli je všechno v pořádku a druhý přes vysílačku komunikuje s někým na druhém konci éteru. Muži jsou k tobě otočeni zády, a tak tě ještě nezpozorovali.

Co těď? Vrátit se zpět do hlučné technické místnosti se zdá jako jediná možnost. Ale ani ta není výhrou. Výhrou by bylo dostat se do výtahu za ozbrojenými muži. Jiná možnost ale není. Pomalu se otočíš, ale to už si tě jeden z mužů všimne. Ihned si rukou přehodí vysílačku a chopí se své útočné pušky. Dáváš se do běhu, ale v duchu víš, že je to zbytečné a marné gesto. Čas jako by se zpomalil. Slyšíš výkřiky a po nich i krátké salvy výstřelů. Omítka ze stěny kousek od tebe se odloupne a vrhne ti bílý prášek přímo do očí. Pak se kovové žihadlo zařízne i do tvých zad. padáš na podlahu a tlumené hlasy uniformovaných strážných se pomalu slévají do naprostého a nekonečného ticha.