Probudilo mě kopnutí botou. Jemné poklepání koženou špičkou do ramene. Znamení, kterým mi můj mistr dával najevo, že spím déle, než je ochoten snášet. Zamžoural jsem do ranního světla, ale překvapilo mě, že žádné nevidím. Vysoko na obloze se ještě třpytily hvězdy a Slunce na své dráze bylo sotva v polovině, tedy na opačné straně planety. Zamumlal jsem něco ve smyslu, že už vstávám, ale ve skutečnosti jsem se přetočil ve spacáku na druhý bok a znovu zavřel oči.
“Uzrál čas,” prohodil mistr nevzrušen mým odporem.
“Cože?” Jako by práskl bičem. Okamžitě jsem se posadil a ve vteřině jsem byl ochoten vstávat. “Znamená to, že jedeme do Ašachu?”
Mistr pokýval hlavou.
“Hustý!” V mžiku jsem byl na nohou. Sbalený spacák jsem uvázal za sedlo koně, batoh s věcmi si pověsil na záda a doutnající uhlíky v ohništi zasypal hlínou. Když jsem se konečně vyšplhal do sedla, mistr měl již značný náskok. Nikdy na mě nečekal. Byl zastáncem toho, že učni musí svého mistra stíhat, nebo nemají nárok se od něj cokoliv učit.
“Mistře?” odvážil jsem se po několika hodinách jízdy. “Proč vlastně jedeme do Ašachu?”
Mistr se zaklonil v sedle, otočil hlavu mým směrem, ale do očí se mi nepodíval. Jeho pohled těkal jako zaměřovač stále po krajině před námi, kolem nás a nedivil bych se, kdyby pečlivě nesledoval i krajinu za námi.
“Čeká nás tam poslední úkol,” řekl po delší pauze.
“Poslední úkol?” podivil jsem se. “Tam tedy skončí mé učení? Netušil jsem, mistře, že už jsem hoden.”
“Můj poslední úkol,” opravil se mistr. Na zbytek otázek neodpověděl. Nejspíše považoval za zbytečné na hloupé otázky vůbec odpovídat. Domyslel jsem si dopovědi sám, a to mi na zbytek dne dostatečně zkazilo náladu.
Nepamatuji si, jak se stalo, že svět vypadá takhle. Vím, co se o tom říká, jaké historky vyprávějí starší. Jak se Měsíc zřítil na Zemi a zničil všechno, co jsme znali. Zaříznul lidskou civilizaci na vrcholu a poslal ji zpět o stovky let. Když jsem já přišel na svět, už bylo všechno špatně. S mými rodiči jsem se skrýval v lesích, kde nás lovily oživlé stroje. Můj mistr říká, že stroje vnímají lidi jako překážku k dalšímu rozvoji této planety. A k jejímu překonání udělají cokoliv.
Nevím, jak jsou na tom mí rodiče nyní. Když tenkrát mistr zlovec projížděl kolem naší skrýše, požádali ho, aby mě vzal do učení. Stálo je to asi všechno, co měli. Co všechno museli udělat a slíbit, aby mě vytáhl ze špíny a bahna, ve kterém jsme žili. To mi bylo asi šest let. Od té doby znám jen život v sedle a věčné příkazy mistra zlovce. Někdy vyřčené, častěji však skryté.
Putujeme krajinou křížem krážem. Kam nás nohy zavedou. Občas narazíme na osadu nebo skrýš, ve kterých hospodaří zbytek lidí, kteří přežili první války. Někdy nám mohou zaplatit za ochranu, jindy výměnou za jídlo a zásoby pomůžeme s tím, co je potřeba. Lovíme stroje, hledáme příbuzné, doručujeme zprávy z jedné osady do druhé. Občas se potkáme i s jinými zlovci, a to pak oba mistři tráví dlouhé hodiny v debatách a vyměňují si nové poznatky.
Když jsme šestý večer našeho putování do bájného Ašachu dorazili na mýtinu před horami, nakázal mi mistr připravit oheň a večeři. Zatímco on byl zlovec, já měl za úkol udržovat proviant a starat se, aby se měl dobře. Při tom všem jsem měl ještě stíhat se něco naučit.
“Je poslední, mistře,” ukázal jsem na prázdnou konzervu od fazolí u mých nohou.
“Zítra bude hubený den,” odpověděl mistr.
“Jak daleko je to do Ašachu?”
“Odhaduji tak čtyřicet kilometrů,” četl mistr z plamenů, kam zapíchnul svůj pohled.
“Odhadujete? Myslel jsem, že jedeme na jisto.”
“Ano, to jedeme. Ale nikdy jsem tam nebyl,” odvětil mistr, aniž by zvedl oči.
“Tak jak víte, že je to čtyřicet kilometrů?”
“Vím všechno, co potřebuji vědět, abych se tam dostal.”
“A už mi povíte, co je to za úkol?” snažil jsem se příliš netlačit, ale zvědavost mě nenechala klidným.
“V Ašachu došlo k převratu.”
“Kdo si nás na to najal, mistře? Myslel jsem, že se do politiky nepleteme?”
“Nikdo si nás nenajal,” zpražil mě mistr pohledem, který utrhl od plamenů. “Byl jsem požádán.”
“Aha, a kýmpak?”
“Světloplach špatně našlapuje na levou zadní. Všiml jsi si?” stočil mistr hovor na jiné téma.
“Promiňte mistře, ano, měl tam kamínek, který tlačil na kopyto. Kamínek jsem vyndal, nehet zbrousil. Přes noc si noha odpočine a zítra bude kůň úplně v pořádku.”
“Dobře, dobře,” zabroukal si mistr spíše pro sebe. Nebyla to pochvala za mou práci, ale spíše zhodnocení situace.
Rozdělil jsem ohřáté fazole na dvě hromádky a každému podal jednu polovinu chlebové placky. Snědli jsme to v tichosti, i když se ve vzduchu tlačilo dusno z nevyřčených odpovědí a otázek.
Mistr si stáhnul klobouk do tváře, našel si pohodlnou polohu a čelem k ohništi se uvelebil ke spánku. Já jsem trávou omyl pánvičku i plechové talíře. Ještě jsem zkontroloval koně a své místo ke spánku jsem si našel na druhé straně ohniště.
Druhý den večer jsme skutečně dorazili k branám Ašachu. Osada byla obehnána vysokými hradbami z rozpadlých domů a cestu do ní chránila obrovská dřevěná brána.
“Stát!” ozval se vysoký hlas z jejího vrcholu. Oba koně se neochotně zastavili. “Kdo jste?!” pokračoval vysoký hlas v udělování rozkazů.
“Jen dva unavení cestovatelé, kteří potřebují někde přenocovat,” zaznělo v odpověď od mého mistra. Silueta hlídače zmizela a za chvilku se brána pohnula. Jakmile se křídlo vrat s rachotem otevřelo, dali jsme pokyn koním a vjeli do bezpečí osady.
Hned za branou na nás ale čekalo překvapení. Špalír mladíků a slečen asi mého věku, kteří nám se zbraněmi v ruce zahradili cestu. Mistr nevypadal překvapeně, ani když nás začali obkličovat. Vzniklou hradbou těl se prodral vážný mladík.
“Na turisty se mi zdáte moc ozbrojení,” střelil pohledem po opasku s revolvery.
“Nechte nás tu někde v bezpečí přespat. Hned ráno zase pojedeme dál,” odpověděl vyhýbavě mistr, zatímco jsme sklouzli z koní na zem.
“Můžete se tu zdržet do rána,” řekl chlapec, “ale má to podmínku. Odevzdáte nám všechny své zbraně.” Významně přitom ukazoval na opasek mého mistra.
“Dobrá,” prohodil zlovec nedotčen situací, odepnul si pásek a hodil ho po mladíkovi.
“Nebojte, nejsme barbaři, nikdo vám zbraně nesebere ani nepoškodí,” pokračoval mladík a když se otočil k odchodu, pokynul rukou okolostojícímu davu.
Vrhli se na nás jako kobylky. Bylo jich mnoho. Myslím, že jsem jednoho sundal ranou do brady a druhého kopem do břicha. Ale sám jsem inkasoval tolikrát, že bude těžké spočítat modřiny. Během potyčky jsem se snažil pohledem nahmatat mistra zlovce. Ležel ale na zemi a nekladl žádný odpor. Naše oči se v té vřavě na chvíli potkaly a já v nich spatřil neznatelný příkaz klidu. Nechal jsem se také srazit na zem.
“Víte, jsme sice mladí, ale nejsme hloupí,” prohodil hlas, který s námi před chvílí mluvil. Neviděl jsem ho, protože mi někdo tlačil hlavu k zemi, a navíc na mě leželo nejméně pět dalších lidí. “V noci cestují jen blázni nebo zlovci!” pokračoval mladík. Nějaká slečna se zasmála tak, že mi zaskřípalo v uších.
“Máš pravdu,” odpověděl s námahou mistr. I jemu někdo tlačil obličej k zemi. “Proč mě nepředstavíš staršímu osady? Všechno si s ním rád vyříkám.”
Komu mistr zlovec slíbil svou pomoc? Proč se děti vzbouřily? A co všechno se ještě přihodí v západním městě Ašachu? Odpovědi na tyto otázky se dozvíte v mé další sbírce...
Jan F. Rajm 2021