„Kam jdeš?“ objevila se ježatá hlava ve dveřích. Patřila tak desetiletému chlapci, který nemohl usnout. Dlouhé minuty naslouchal krokům za dveřmi a když uslyšel zavrzat panty vstupních dveří, pohotově vykouknul.
„Běž spát,“ podrbal se nervózně jeho otec na hlavě. Jednu nohu měl již za dveřmi.
„Kam jdeš, tati?“ opakoval svou otázku naléhavěji chlapec.
„Tomáši, běž spát. Už je pozdě,“ otec zavřel dveře a klekl si ke svému synovi na studenou podlahu. Chlapec ho téměř okamžitě objal.
„Nechci, abys odešel,“ zafňukal tátovi do ramene.
„Neboj, až se ráno vzbudíš, budu zase tady,“ odtáhnul Tomáše otec ze svého ramene, aby mu viděl do očí. „Nic se neděje.“
„Tati, já chci jít s tebou do ruin.“
„A jak víš, že jdu zrovna tam?“
„Kam teda jdeš?“ opakoval svou otázku Tomáš.
„Jdu se jen projít,“ usmál se otec nepřesvědčivě. „Až se ráno vzbudíš, budu už dávno zpátky. A budu mít pro tebe překvapení, bereš?“
Tomáš si utřel své unavené oči, ve kterých se leskl slzný povlak. Neobratně zakýval hlavou na znamení souhlasu. Otec se postavil, pohladil Tomáše po hlavě a otočil se k odchodu. Když za sebou zavíral dveře, ještě zahlédl Tomáše, jak se na něj nehnutě dívá. Spiklenecky mrknul a tiše za sebou zavřel dveře. Seběhl ze schodů a zmizel ve tmě noční ulice.
Tomáš sledoval svého otce skrze okno. Seděl na posteli s přes hlavu hozenou peřinou. Očima visel na obrysu svého milovaného otce, dokud se mu neztratil ve tmě. Neměl tyhle chvíle rád. Jeho otec mizel v noční tmě čím dál častěji a malý Tomáš zůstával po zbytek noci doma sám. Někdy se bál, jindy si až do rána četl. Většinou jen seděl a vyhlížel z okna otcův příchod.
Dnes se ale rozhodl nečekat. Dlouho na to sbíral odvahu, ale dnes konečně přesvědčil sám sebe. Rychle si přes hlavu přetáhl těžkou mikinu, na nohy si natáhnul pevné nohavice a skočil do svých jediných bot. Za pár chvil již držel v ruce kliku od dveří malého bytu, kde žil jen se svým tajnůstkářským otcem. V poslední minutě jako by ztratil odvahu, kterou sbíral několik týdnů. Cítil, jak ho kovová klika studí do ruky. Jak se potí a klika mu klouže. Jako by ho chtěla varovat, že to není dobrý nápad. I jeho svědomí ho varovalo před noční procházkou městem. Ale možná to byl také strach, a tomu by se Tomáš rád postavil. Není přeci žádný srab. Když může do noci zmizet beze strachu jeho otec, dokáže to on přece taky.
Dveře se zabouchly a Tomáš se ocitl venku. Chladný jarní vítr ho pohladil po tváři, zašeptal mu něco do uší. Tom ani na chvilku nečekal a rozběhl se.
Neběžel však daleko.
Hned u dalšího domku se zastavil. V něm bydlel se svými rodiči Ondra. S Ondrou se znali odjakživa. Už jako malé děti je vyučovaly jejich maminky společně. Když Tomášova maminka zemřela, Ondra s ním zůstal, aby nebyl sám. Dnes jsou nerozluční kamarádi. A Tomáš si neuměl představit, že by se pustil do temnoty města za svým otcem bez parťáka. Navíc, když Ondrův otec mizí v nočním městě stejně. Proto se Tomáš ani nedivil, když se okno otevřelo téměř okamžitě po tom, co na něj jemně zaklepal.
„Jdeme?“ Vyštěkl Ondra a polekal Tomáše, který měl nervy vyšponované až k prasknutí.
„Jo, jsi připravený?“ snažil se na sobě Tomáš nedat nic znát.
„No, že váháš!“ prohlásil sebevědomě Ondra. Jednou rukou otevřel okno a druhou se přidržoval parapetu. Pak se přes něj naklonil a vyskočil na trávník k Tomášovi.
„Podařilo se ti něco zjistit?“ vybalil to na něj Tomáš, jakmile se Ondra stihl vyškrábat zpátky na nohy.
„Mám mapu!“ zazubil se Ondra. „Překreslil jsem si náčrtky z tátova sešitu. A měl jsi pravdu. Vypadá to, že chodí do ruin.“
„No tý jo, paráda,“ konečně se úsměv objevil i na tváři Tomáše. Vidina dobrodružství konečně vyplavila dostatečné množství hormonů, aby zapomněl na své obavy. „Ukaž!“
Ondra vyhrabal z kapsy zmuchlaný papír. Z neobratně a narychlo kreslených čar Tomáš rychle odtušil půdorys města. Některé ulice byly dokonce pojmenovány. A přímo ve středu města byl zvýrazněný křížek, který označoval místo, které bude dnes v noci i jejich cílem.
„Tudy se asi dostávají dovnitř,“ zapíchnul do křížku Ondra svůj prst.
„Jenže kde to je?“ mžoural Tomáš do mapy a snažil se odvodit přesnou polohu z nepřesných údajů v ručně kreslené mapce.
„Myslím, že je to staré divadlo,“ pokračoval Ondra ve své exhibici.
„Jenže to je přeci od začátku věku zbořené, ne?“
„No právě,“ chytil ho Ondra za ramena, „to je přece vono! Dává to smysl. Ruiny starých bunkrů budou mít vchod schovaný v ruině budovy ze starého věku.“
„Myslíš?“ zapochyboval Tomáš.
„Jsem o tom přesvědčený!“ oponoval Ondra. Mapu si přitom strkal do kapsy a pramálo dbal na to, aby ji nějak skládal.
„Dobře. Tak jdeme. Směr staré divadlo!“ zavelel Tomáš a dal se na odchod.
„Počkej. Počkej ještě,“ ozvalo se za ním. Ondra se tam škrábal do okna.
„Co blbneš?“ napomenul ho Tomáš.
„Mám tam batoh,“ vysvětloval Ondra a bylo ho sotva slyšet, protože mu už z okna čouhaly jen nohy a zadek. Když se pak konečně vyškrábal zase ven, měl na zádech starý batoh, který byl k prasknutí naplněný věcmi. Ondra se trochu zastyděl, protože připravený nebyl vůbec. Ale na druhou stranu se v duchu plácal do čela.
„Můžeme?“ zeptal se Tomáš pro jistotu.
„Jo, v pohodě,“ kýval hlavou Ondra. „Sejdeme se u divadla.“
„Proč až tam?“
„Ještě skočím pro Báru a Dominika,“ odpověděl Ondra jako by to nebyla žádná novinka. Tomáš na něj jen nevěřícně koukal. To Ondru trochu znervóznělo, a tak jen potichu dodal: „Já jsem jim to vyprávěl a oni říkali, že jejich rodiče to dělaj taky.“
„Jakože taky mizí v noci venku?“ odtušil Tomáš.
„Jo, jakože taky, no. Tak mě napadlo, že je zasvětím do našeho plánu je sledovat.“
„A kdy jsi se chystal mi to říct?“
„Teď. Chystal jsem se ti to říct teď. Což jsem taky udělal, tak se na mě nezlob.“
„Ne, já se nezlobím,“ maskoval své pravé pocity Tomáš. Na jednu stranu byl na Ondru naštvaný, protože tohle byla akce pro nejlepší kámoše. Na druhou stranu, když jich bude víc, nebude se cítit tak vystrašeně. „Tak pro ně doběhni, sejdeme se u divadla.“
Ondra zasalutoval, jak to dělávali vojáci a odběhl do tmy. Tomáš se vrátil na cestu a pokračoval poklusem k divadlu. Ztratili hodně času dohadováním, ale nešli aspoň úplně naslepo. Sledovat rodiče přímo se úplně neodvážili. Ale z dálky se podívat, co vlastně tak často v noci tajně dělají, po tom toužili hodně. Až jednou prostě s Ondrou vymysleli plán, že zkusí nejdřív něco zjistit. Jenže Tomášův táta byl jako trezor. Něco z něho vydolovat se většinou setkalo s úplnou ignorací. Ani si nevedl žádné poznámky, aspoň Tomáš žádné nenašel.
Ulice byla většinou tmavá. Tu a tam stála plynová lampa, v některých plály svíčky, a jejich žluté kmitavé světlo jen zahušťovalo tmu, kam světlo nedosáhlo. Většina jich byla dávno vyhořelá. O doplňování vosku se nikdo nestaral. Tomáš se lampám obratně vyhýbal, protože nechtěl, aby ho někdo viděl. Byl přeci na tajné výpravě. Pohyboval se městem jako duch. Tedy ono to město úplně nebylo. Kdysi možná, ale to bylo ještě před válkou. Válka město zcela zničila, přežila jen hrstka domů a ulic, zlomek někdejší velikosti a významu. On sám válku nezažil, ani jeho rodiče. Ale jeho praprapradědeček v ní prý padl. Byl hrdinou. Tomáš ani nevěděl, s kým se válčilo, nebo proč ona válka začala. Nikdo o tom nemluvil. Ondra přišel každý den s jinou teorií, ale nikdy žádnou ničím nepodložil, takže to byly skutečně jen bláznivé výmysly. Jednou to byly prý mimozemšťané, jindy světová válka. To dávalo smysl. Jenže pak si vymyslel vražedné stroje, nebo zmutovaná zvířata. To byl celý Ondra. Nic o tom nevěděl, ale vždy byl přesvědčen, že má pravdu.
Tomáš se tedy proplétal nejdříve mezi lampami obydlené čtvrti, čím byl ale blíže centru města, začaly převažovat sutiny a zbytky rozpadlých budov. I mezi nimi se proplétal zkušeně. Rodiče ho sem často brávali, protože se tu vždy dalo najít spousta zajímavých a užitečných věcí. Nikdy zde však nebyl sám, a navíc v noci. Proto po chvíli přistihl sám sebe, že zrychluje a už skoro utíká, jako by ho někdo pronásledoval.
Pamatoval si, kde je zbořené divadlo a ulevilo se mu, když pod svitem hvězd spatřil náměstí a v jeho čele polorozbořenou budovu s charakteristickými sloupy, na kterých se ještě houpal nápis s již dávno nečitelným názvem divadla.
Když se přiblížil dostatečně, zpomalil svou chůzi a instinktivně se začal plížit. Jeho otec mohl být někde tady a Tomáš se i přes značné vzrušení z dobrodružství bál, že kdyby ho otec načapal, byl by problém. Problémy Tomáš neměl rád.
Jen pár metrů od budovy divadla našel pěkný výklenek v jiné rozbořené budově, do kterého se hezky uvelebil a čekal. Ležel na břiše na studených cihlách zcela v zákrytu polorozbořené zídky. Každých pár vteřin se jen trochu přizvedl, aby svým pohledem, který již plně přivykl tmě, zkontroloval situaci před divadlem. Vzduch byl naplněný očekáváním stejně jako drobným prachem ze zbořeniště, který Tomáš zvířil svým pohybem. Tmavě černá obloha se nyní nezdála tak temná. Hvězdy dodávaly dostatek světla, aby dokázal odlišit černou od různých odstínů šedé. Klid občas vyrušila nějaká noční havěť, jejíž tlumené cupitání znělo pro uvolněné Tomášovy uši jako údery kladivem.
Proto hned zaznamenal, že se k divadlu blíží také Ondra, Dominik a Bára. Ti tři dělali tolik hluku, jako by se chtěli prozradit. Tomáš je nejdříve slyšel, ale pak je i spatřil. Tři malé siluety pohybující se v předklonu osvětleni tlumenou září hvězd. Když byli blíže, zamával na ně. Spoléhal, že mají dostatek očí, aby si ho alespoň někdo z nich všiml. A skutečně.
„Tak jsme tady,“ pronesl Ondra zase jako voják, když se svalil na nepohodlnou zem vedle Tomáše. Dominik a Bára se poskládaly k nim, čímž začalo být všem nepohodlně, neboť výklenek zas tak velký nebyl.
„Ahoj,“ pronesl Dominik do tmy a plácnul Tomáše přes záda. „Ondra nám říkal, že tvůj táta taky mizí dost často ven.“
„No, asi se chodí jen projít. Možná má rád tmu,“ snažil se vykrucovat Tomáš. Nevěděl proč, ale přítomnost Dominika a Báry mu nebyla úplně příjemná. Jako by se někdo šťoural v jeho soukromí.
„No jasně,“ uchechtla se Bára. Tomáš ji sežehnul pohledem. „No tak, Tome, jsme tu všichni kvůli stejnýmu problému. Všichni naši rodiče mizí v noci někde venku a než se probudíme, jsou zase zpátky. Není to nic, za co by ses měl ty stydět.“
„Ale přijdeme na to, co dělají venku,“ doplnil ji Dominik. Byli dvojčata. Narození ve stejný den, ve stejnou hodinu, ale úplně odlišní. Dominik byl suverén, trochu roztěkaný, řízený emocemi. Bára všechno zkoumala z mnoha pohledů, než vyřkla nějaký závěr. Tomáš by se klidně vsadil, že je tu skutečně ze zvědavosti, ale že je bude hodně zdržovat.
Tomáš se zastyděl za svou odmítavou reakci a byl rád, že noc kryje červánky v jeho tváři. Měli pravdu, jsou tu kvůli tomu, aby rozlouskli záhadu.
„Tak co, mládeži. Už jste si to vyříkali? Můžeme vyrazit?“ vstoupil do trapného ticha Ondra. Už se celý třásl nedočkavostí. Pořád vykukoval ven a kontroloval, co se děje před rozpadlou budovou divadla.
„Jdeme,“ zavelel Dominik a už přelézal zídku, když ho Bára strhla zpátky.
„Někdo jde!“ šeptala, jednou rukou držela Dominika za tričko, druhou mu nacpala téměř celou do pusy. Ondra se tiskl k zídce a bojoval s nutkáním podívat se. Tomáš ležel úplně na kraji, a tak se jen trochu naklonil, aby viděl příchozí.
Postavy se pohybovaly obratně. Nešly tudy poprvé. Vyhýbaly se spadanému lešení, hromadám suti i různým nerovnostem desítky let neopravované cesty. Před rozpadlým divadlem se ledabyle zastavily, předstíraly, že si povídají, ale na jejich siluetách bylo vidět, že se rozhlíží kolem sebe. Tomáš se nebál, že by ho mohli vidět. Svou pozorovatelnu si schválně vybral tak, aby byl co nejvíce v zákrytu. Nezpozorovali ho, protože po chvíli zalezli do polorozpadlého domu. Odlesky žlutého světla, které se jemně prodíraly ven skrze skuliny v cihlové zdi, prozrazovaly, že si návštěvníci divadla rozsvítili lucernu nebo svíčky.
„To byly asi naši,“ šeptala dál Bára.
„Tfuj!“ vyplivnul Dominik její dlaň ze své pusy. „Ty jo, teď mám plnou pusu prachu. Ty jsi fakt hrozná!“
„To přežiješ,“ plácnul ho přes rameno Ondra a s batohem na zádech se rozběhl k divadlu. Tomáš ho hned následoval. Za ním se valili Dominik s Bárou. Suť se drobila při každém jejich kroku. Občas někdo zavadil o nestabilní cihly, které se s rachotem sklouzly po zbytcích bývalých zdí či zídek. Dělali takový hluk, myslel si Tomáš, že snad probudili všechny spící obyvatele města.
Ondra doběhl k jediné stojící zdi starého divadla a přitiskl se k ní. Jeho batoh zarachotil, jak narazil na omítku. Tomáš do zdi vrazil skoro v plné rychlosti. Další dvě plácnutí za ním hlásila, že Dominik a Bára už doklouzali za nimi.
„Šli tudy,“ ukázal Tomáš na téměř zavalený vchod. Ondra na nic nečekal a vlezl dovnitř. Jako články obří stonožky ho následovali i jeho společníci. Tomáš se chytil Ondrova batohu a na svých zádech cítil, jak mu mikinu dozadu stahuje Dominik, který se ho držel jako klíště.
Světlo svíček byl již dávno pryč. Divadlo bylo prázdné. Prolezli až na samotný konec jakéhosi tunelu a tam se Ondra zastavil.
„Kde jsou?“ postěžoval si.
„Viděl jsem, jak sem vlezli stejnou cestou, jako my,“ obhajoval se Tomáš. Dominik si setřepával prach z vlasů. Ale Bára měla hlavu zvednutou do vzduchu jako větřící pes. Pozorně poslouchala.
„Je tu příšerná tma, nic nevidím,“ stěžoval si Dominik.
„Mám svíčky. Hned jednu zapálím,“ nabízel se Ondra a už prohledával svůj batoh.
„Buďte zticha!“ okřikla je Bára, když se moc vrtěli ve svých nepohodlných posedech. Když ztichli, uslyšela to. Tlumené zvuky, které přicházely z prostoru pod nimi. Bavilo se tam několik osob a hlasité skřípání naznačovalo, že se něco těžkého valí po něčem velmi pevném. Ondra pohotově zhasnul svíčku. Znovu se ocitli ve tmě.
„To jsou oni,“ usmála se vítězoslavně.
„Jsou pod náma. Cesta musí být teda někde tady. Hledejte!“ vyzval všechny Dominik a vehementně šátral rukama všude kolem sebe. Ondřej s Tomášem ho hned následovali. Bára je pozorovala, ale do hledání se nezapojila. Možná kvůli svým jemným rukám, které si nechtěla zranit o hrubosti rozvalin. Spíš ale kvůli tomu, že se cítila být tu přes myšlení. Ať jsou kluci přes práci.
„Máte něco?“ vzdal hledání první Tomáš.
„Nic,“ funěl Dominik.
„Úplný prd,“ nevzdával se Ondra a pořád rukama šátral kolem sebe.
„Tak rozsviť, už je dole neslyším,“ adresovala Bára svou poznámku Ondrovi. „Nehrozí, že by nás světlo mohlo prozradit.“
Jen co se sirka rozeběhla po škrtátku, osvítil mihotavý plamínek stísněnou chodbu. V ten samý okamžik se jim cesta zjevila přímo před očima. Zatímco hledali nějakou škvíru v podlaze, přímo nad hlavami měli ohmatanou širokou průrvu.
„Ty jsi geniální, Báro,“ řehtal se Ondra.
„Někdy prostě musíš jít nejdřív nahoru, abys pak mohl dolů,“ komentovala suše svůj objev Bára. Jeden po druhém prolezli otvorem a zmizeli v chodbě, která se ukláněla prudce dolů. Působila spíš jako obrovské schody zavřené v zaprášené krabici.
Stálo je mnoho odřenin a natržených rukávů, než se chodbou proplazili až na její dno. Jeden po druhém se vynořili v naprosto temné místnosti, která byla úzká a dlouhá. Jen světlo svíčky se odráželo od pomalovaných stěn, na kterých ještě visely desítky let staré plakáty s názvy různých představení.
„Víte, co by bylo vtipný?“ škrábal se Dominik z relativně úzkého otvoru. „Kdybychom zjistili, že sem chodí je proto, aby se mohli v klidu napít a zakouřit si.“ Nikdo se jeho vtipu nezasmál. Dominik ale znepokojeně ukázal na to množství lahví na zemi, pomalované zdi různými nápisy a hromady nedopalků, které tu nechali předchozí objevitelé.
„Stálo by jim to vůbec za to?“ uvažoval Tomáš nahlas.
„To víš že ne. Můj táta není žádný puberťák. Dělá tu něco důležitýho. Proto sem chodí v noci, aby na to měl klid a nikdo ho nerušil. Možná je to dokonce tajný,“ uklidňoval ho Ondra. „Soustřeďte se, bando. Bára říkala, že slyšela něco velkýho a těžkýho, jak se po něčem valí. Hledejte rýhy!“
Ondra se svíčkou pomalu procházel kolem dlouhé zdi a všichni očima těkali z místa na místo. Hledali stopy jako detektivové. Náhle svíčku cosi sfouklo. Poryv větru, který zavál z jedné pukliny ve stěně. V nastalé tmě propuknul chaos. Jeden chytal druhého za ruce v záchvatu paniky. Jenže jakmile jejich oči přivyknuly tmě, spatřily v puklině jemně žluté těkavé světlo.
„Máme to!“ zaradoval se Dominik. Stál přímo před puklinou, která při bližším pohledu puklinou nebyla. To jen velký kus trosek překrýval díru ve stěně. Kluci společnými silami zkoušeli kusem pohnout, ale dokázali ho nanejvýš rozhoupat. I když spojili všichni tři svou sílu dohromady, bylo to zkrátka pořád moc těžké.
Po několika pokusech se sesypali na hromádku s poraněnými dlaněmi, a hlavně s poraněnou pýchou. Bára ale uchopila celou situaci z jiné perspektivy. Chvíli si v dohořívajícím světle svíčky prohlížela odhalenou část průlezu. Pak do něj vyškrábala a procpala se na druhou stranu.
„Kluci, ono to zas tak malý není,“ houkla z druhé strany na kluky, kteří s otevřenými čelistmi údivu pozorovali její obratné pohyby. Netrvalo dlouho a už se jeden po druhém škrábali do otvoru. Odneslo to jen pár kousků oblečení a jejich kůže. Ale když se pak všichni narovnali, zjistili, že stojí v docela prostorné chodbě.
„Páni,“ uniklo Tomášovi.
„Jo, přesně!“ pověsil se mu kolem krku Dominik. Ondra jen nevěřícně zíral. Stáli v chodbě obložené kovovými profily. V některých místech byly vyraženy různá písmena a číslice, kterým ale nevěnovali moc pozornosti. Místo toho si prohlíželi oranžové potrubí u stropu, svazky kabelů zavěšených na stěnách. Celá chodba byla sice ponořená do tmy, ale z jejího konce sem ve vlnách proudilo slabé světlo.
Nějak automaticky se dali do pohybu, jako by je magie tohoto místa očarovala. Nikdo ale nechtěl jít úplně první ani poslední. Tak se na sebe různě mačkali a pomalu se sunuli. Na konci chodby je čekalo dlouhé schodiště. Kovové profily na stěnách vytvářely jakási žebra a odhalovaly tak kamenné podloží, do kterého byla celá chodba umístěna.
„Dokážete si představit, jak dlouho muselo trvat něco takového vyvrtat?“ žasnul Tomáš a nespouštěl oči z vlhkých kamenných zdí.
„Mě spíš zajímá, na co je tohle,“ osahával Dominik černý tlustý drát na stěně.
„Nesahej na to!“ okřikla ho Bára. „Co když je to nebezpečný!“ Dominik okamžitě ucuknul s rukou. Vrátil se do chumlu pomalu postupujících dětí. Schodiště bylo nekonečně dlouhé, ale s každým dalším schodem bylo světlo jasnější. Když pak jejich boty došláply na poslední schod, ukázala se jim ještě daleko delší chodba. A na jejím začátku stála nádoba s hořákem, který velmi jasným plamenem oživoval stíny na kovových profilech.
„Jdeme dál?“ vyzval ostatní Ondra, který se držel v předu hloučku.
„Nedošli jsme až sem jen proto, abychom se teď otočili, ne?“ šeptala Bára, která se naopak držela velmi pevně za jejich lokty. Kluci nejistě přikývli a jako jeden muž se pohnuli kupředu.
Co najdou děti dole v podzemí kromě svých rodičů? A proč vlastně jejich rodiče do podzemí tajně chodí? Pokud vás ukázka zaujala, celou povídku si bude možné přečíst v mé další sbírce...
Jan F. Rajm 2021