NA VĚDECKÉ KONFERENCI ROKU 1996 přednesl profesor Liu Akamotu objev, že evoluce všech živých organismů neprobíhá pouze plynule a pomalu, jak se dosud normálně myslelo, ale že v krajních případech můžou evoluční tlaky vykonat obrovský skok například během několika let, dokonce i měsíců. Jako příklad uvedl změnu zbarvení motýlích křídel v Londýně v době vrcholné smogové produkce. V této době došlo díky smogu k drastické změně zabarvení kůry stromů a naprostému úbytku některých druhů dřevin. Některé druhy motýlů, zbaveny schopnosti mimikry, začaly vymírat, neboť jejich přirozené ochranné zabarvení v tónech a struktuře kůry ztratilo svůj smysl. Některé druhy se však na tuto změnu adaptovaly velmi rychle. Takřka přes noc se přizpůsobily nové barvě kůry poškozených stromů. Nic nemění na tom, že nová barva je pouhým odstínem původní. Nutno podotknout, že nynější zabarvení je mnohem kontrastnější. Probereme-li si problém z jeho chemické podstaty, zjistíme, že je jakkoli irelevantní tuto změnu podceňovat, neboť nové zbarvení je založeno na jiné intenzitě a koncentraci pigmentových zrn. Problém tedy dostává nový rozměr. Nedíváme se na něj jen jako na přizpůsobení se organismu novým podmínkám, ale jako na problém změny chemismu některých buněk a v krajním případě dokonce vzniku nových buněk s novou funkcí. Ano, tyto změny jsou poměrně jednoduché, ale ve své podstatě se jakákoliv změna provedená v organismu rovná změně v DNA, zápisu dědičné informace. A změna DNA nerozlišuje zabarvení od nové končetiny, či od nového smyslu. Profesor Akamotu uvedl ještě několik případů „bleskové evoluce“, jak ji sám nazval, a svou přednášku podložil výsledky laboratorních experimentů. Bohužel jeho přednášku sledovalo vzdělané obecenstvo skepticky a s nezájmem. Pouze několik vědců ji zhlédlo se zájmem, ale veškeré poznatky byl zasunuty do nejtajnějších koutů mysli. Do roku 2000 se profesor Akamotu za svůj objev „bleskové evoluce“ nedočkal žádného uznání. Teprve koncem roku 1999 se na něho obrátil s prosbou o pomoc lékař ošetřující pacienta s velmi podivnými symptomy. Profesor Akamotu slíbil, že pacienta prohlédne. Odcestoval proto do Spojených států, kde se měl seznámit s pacientem. Během několikaměsíčního pozorování a experimentů zjistil profesor několik změn. Změny byly natolik vážné, že se profesor rozhodl sepsat vědecké pojednání k problému „bleskové evoluce“ u vyšších živočichů (Scientific 7/2000; The Flash Adaptations of Higher Mummals). Bohužel několik měsíců po uveřejnění článku pacient zemřel. Jednalo se o selhání srdce. Dodnes se neví, zda byl otráven, nebo infikován nějakým neznámým virem. Druhá možnost je více pravděpodobná, neboť změny v jeho fyziologii také poukazovaly na možnosti projevů neznámých infekcí či jiných nákaz. Deník, který si pacient psal, byl uschován v Národní Bezpečnostní Agentuře a mně, jako jedinému, se podařilo dostat ke kopii deníku, kterou si vytvořil profesor Akamotu. Vybral jsem ty nejzajímavější stránky z celé knihy.
Deník Johna Calvingtona, USA, Oklahoma City, Oklahoma 7/5 1997
Dnes ráno jsem se zase probudil do ohromných bolestí. Nohy jako by mi někdo řezal zaživa a vůbec mu nevadilo, že to cítím. Vůbec nevím, jak dokážu usnout, ale je to asi vyčerpáním. Ležel jsem ještě dobrou hodinu, protože jakýkoliv pohyb mi způsoboval velké bolesti. Nakonec jsem se odhodlal vstát, protože vleže se ozývaly bolesti sice slaběji, ale zato jsem je nemohl ničím zahnat. Udělal jsem si k snídani několik vajíček, protože ta obsahují velké množství bílkovin. Doktor Martinsson tvrdí, že mám zesláblé svalstvo. Já si to nemyslím, ale doktor nejsem. Raději se řídím jeho radami. Začalo to minulý týden v posilovně. V minulém zápise jsem se o tom vlastně ani nezmínil. Možná to bylo tím, že jsem na to nechtěl myslet, a možná proto, že jsem zapomněl. Stalo se to tak, že jsem zrovna seděl na rotopedu, když vtom mi levým lýtkem projela ostrá bolest. Byla tak intenzivní, že jsem ztratil vědomí. Šlapky rotopedu mají ale bohužel nějakou setrvačnost, a tak mě vyhodily ze sedla. Rozplácl jsem se na zemi jak široký, tak dlouhý. Ošetřovatel ke mně hned přiskočil; myslel si, že jsem si natrhl sval nebo šlachu. Za pár minut jsem se probral. Celá tělocvična se nade mnou skláněla jako na pohřbu a ošetřovatel kroutil zmateně hlavou. Ptal se mě, co se stalo, ale já si to nějak nedokázal vybavit. V práci už to bylo lepší. Jen mě párkrát štíplo ve stehně, ale jinak to šlo (John pracuje jako bankovní úředník). Ještě že tam máme výtahy. Jinak nevím, co bych si počal. Večer jsem se domů musel svézt taxíkem. Nikdy jsem to nedělával. Ale začalo to až tou posilovnou. Od té doby mě nějak berou nohy. Ale čert to vem, třeba to přejde.
12/5/1997
Suzan (Suzan Calvingtonová – Johnova žena) si všimla, že jsem prý nějaký bledší. Je to zvláštní, protože nohy bolet přestaly a cítím se skvěle. Možná to bude vzduchem, zdá se mi, že je nějaký zatuchlejší a smogovitější. Půjdu to nahlásit na domovní radu. Asi zase nefunguje klimatizace, nebo jsou v domě krysy a natáhly sem nějaký bordel. V práci jde všechno po starém. Pořád stejní lidé. Paní Locková už počtvrté změnila číslo účtu. Měl bych si na to dát pozor. Jinak nic neobvyklého. Suzan zase musí odjet. Nejsem z toho nijak nadšený, ale naprosto to chápu. Kariéra i pro mě znamená hodně. A když už jsem u toho, Peter, můj šéf, mě pozval v pátek na večeři. Měl bych vzít Suzan s sebou. Bude to jako večeře na rozloučenou, protože v sobotu odjíždí. Jede do Toleda na čtrnáct dní. Rozečetl jsem novou knihu. Je dobrá, napsal ji nějaký Čapek, ani nevím, jak se to jméno vyslovuje.
15/5/1997
To byl teda den! Večeře byla skvělá. Suzan to slušelo. Peter a Margerie byli milí. Jenže zase se ozvaly bolesti nohou. Tentokrát mnohem silněji. Zrovna jsem se omluvil, že půjdu na toaletu, když v tom mě to přepadlo. Vstal jsem a pak jsem upadl, jako by pode mnou někdo škubl kobercem. Úplně se mi podkosily nohy. Vypadalo to, jako bych je neměl. Ale ta bolest! To na tom bylo to nejhorší. Ta bolest! Suzan začala plakat, ani se jí nedivím, protože jsem opravdu musel vypadat mizerně. Celá restaurace ztichla a každý na mě upíral svůj pohled. Bylo to strašné. Cítil jsem se jako nějaký odpad, se kterým člověk praští do popelnice. Nějaký číšník mi pomohl na nohy a obsluha zavolala sanitku. Přijeli skoro okamžitě; taky aby ne, do tak nóbl podniku. Z nemocnice jsme se dostali až notně po jedenácté. Udělali mi několik desítek vyšetření, ani nevím na co všechno. Když jsem jim řekl o bolestech nohou, udělali i několik rentgenů, ale na žádném nic nebylo. Byli z toho víc zmatení než já. Sanitka nás odvezla až domů. Bolesti během večera přešly. Nejvíc mě mrzí, že jsme nedokončili ten hovor. Zrovna jsme chtěli projednat mé povýšení. To je pech!
30/5/1997
Suzan se má zítra vrátit a tady to vypadá jako na bojišti. Několik dnů jsem už upoutaný na lůžko, protože mi nohy naprosto vypověděly službu. Když se snažím chodit, vypadám jako malé děcko. Nemůžu ovládat žádný sval, ani trošičku. Je to tu silně cítit nějakým zvláštním smradem. Urgoval jsem několikrát, ale nic se neděje. Už nevím, co mám dělat. Propadám depresi. Hodná sousedka mi došla na nákup. Jím jenom studené, protože nedokážu ani dojít k lince, natožpak vydržet u sporáku. Musel jsem si dokonce vzít dovolenou. Ve čtvrtek to se mnou tak seklo, že jsem se probudil až v pátek ráno v nemocnici. Nenašli mi ale naprosto nic, tak mě nakonec propustili. Jenže když jsem se zvedl z lůžka, zase to se mnou seklo. Domů mě nakonec musela odvézt sanitka. Od včerejška tedy ležím, bordel se mi hromadí u postele. Nejhorší je dojít si na záchod. Močím do bažanta, kterého jsme našel v kamrlíku. Ještě se mi nechtělo na velkou. Ani si to nedokážu představit. Už aby se vrátila Suzan. Jenže nechci, aby mě takhle viděla.
8/6/1997
Už je to skoro druhý týden, co jsem upoutaný na lůžko. Nemůžu se ani pohnout. Doktor Martinsson dochází za mnou domů. Suzan začíná být také nějaká špatná. Doufám, že tu podivnou nemoc ode mě nechytila. Doktor Martinsson si myslí, že bych měl být v karanténě. Suzan mě ale nechce opustit. Je to hrozně milá žena, ale myslím, že má doktor pravdu. Bude lepší, než se vše vysvětlí, abych byl někde, kde by to ode mě nemohla dostat. To bych si nikdy neodpustil. Nejhorší je, že cítím, jak se to rozrůstá. Donedávna jsem měl bolavé jen nohy, ale teď to cítím už i v pánvi. Snad to není rakovina. Všechno na světě, jen ne rakovinu. Rentgenové snímky, které mi dělají každou chvíli, nic neukazují, takže to možnost rakoviny zase vylučuje. Já nevím. Doktor mluví o nějaké osteoporóze. Něco jako řídnutí kostní tkáně, nebo tak něco. Jen doufám, že se to nerozroste.
23/6/1997
Mé nejhorší obavy se vyplnily. Rozrostlo se to. Bolí mě už i ruce. Nemůžu ani moc psát, proto je tenhle zápis tak nečitelný. Dělá mi potíže se dokonce sebeméně pohnout. Ležím na speciálním lůžku, které mi znemožňuje jakýkoliv pohyb. Nevím, jestli je to dobré, nebo špatné. Do těla mi pumpují nějaké nesmysly, ale jinak jsem prý zdravý.
13/7/1997
Během posledního měsíce jsem nemohl napsat ani řádku vlastního deníku, neboť moje ruce byly naprosto k ničemu. Už je vše naprosto v pořádku. Což je velmi zvláštní, doktoři stále nevědí, co se se mnou děje. Někteří mě dokonce začali podezřívat, že jsem simulant. Nemohu se jim divit. Bolesti nohou už odezněly, ruce mám také v pořádku. Našel jsem si nějakou lékařskou literaturu a snažím se teď trošku studovat. Chtěl bych zjistit, co se to děje. A abych nezapomněl. Chtěl jsem přestat deník psát, ale přišel za mnou Peter. Musel jsem přiznat, že má pravdu, ale přesto mi to vše přišlo jako jeden velký podraz. Už jsou to skoro dva měsíce, co jsem odešel z práce. Našel si tedy za mě náhradu a je s ní spokojen. Je s ní dokonce tak spokojen, že ji povýšil místo mne. Vzato do důsledků, jsem bez práce. Suzan se psychicky zhroutila. Myslím, že je to jen chvilkové vyčerpání.
12/8/1997
Dnešní den je první z dobrých. Doufám, že další takové budou následovat. Mám práci! Je to jednoduchá dělničina, ale je bezvadné být znovu co k čemu.
Zajímá vás, jak se bude Johnovi dařit dál? Co všechno ho potká? Jak je možné, že jeho tělo zduří jako shnilá brambora? Zbytek najdete ve sbírce Rezavé desky, která je momentálně v prodeji.