Jan F. Rajm
„Podívejte se,“ zabořil policista unaveně obličej do svých dlaní. „Já tomu pořád nerozumím. Co kdybyste mi to zkusil vysvětlit ještě jednou?“
Venku slunce právě zapadalo za vykousaný obzor složený ze střech a komínů. Červený přeliv se valil po stmívající se obloze až příliš teplého léta. Venku vzduch stál, ani lístek se nepohnul na vysokých stromech před policejní stanicí. Uvnitř policejní služebny se vzduch zahustil výdechy desítky mužů a žen v uniformách a jejich návštěv, ať už těch dobrovolných nebo z donucení.
Třicetiletý mladý muž se nervózně zavrtěl v otočné židli. Projel si rukou mastné vlasy, aby zaměstnal ztuhlé svaly, a nakonec těžce vydechl: „Dobrá, zkusím to vzít ještě jednou a možná trochu šířeji, ano?“
„Buďte té lásky,“ pousmál se ironicky policista s pohledem na hodinky. Ještě čtvrt hodiny a bude mít po službě.
„Každý čtvrtek chodívám hrát do jednoho malého klubu karty. Nejde o nic zásadního, je to prostě spíš taková zábava u piva. Mariáš, poker, žolíky. Nikdo nic nevsází, nikdo nic nevyhrává. Jen občas ten, kdo prohraje, prostě zaplatí rundu ostatním.“
„Jméno podniku a adresu, prosím?“ přerušil ho policista a rukou si čmáral poznámky na ušmudlaný papír.
„To… to není podstatné. Ve skutečnosti o ten podnik vůbec nejde,“ znervózněl mladík ještě víc.
„A jakou má tedy s vaším oznámením spojitost?“ cvrnknul policista tužku přes půl stolu.
„Tam jsem se právě před lety potkal s Denisem.“
„To je ten stařík, na kterého tu podáváte trestní oznámení?“ zareagoval policista hbitě.
„Ano ano, přesně tak,“ pousmál se mladý třicátník. „S Denisem jsme se seznámili tak před šesti sedmi lety. To mu mohlo být tak třiašedesát. Karty hrál jako ďábel, jako by věděl, co máte v ruce. Velmi rád mluvil, je neskutečně ukecaný i dnes. Jen nikdy nemluvil o svém soukromí. To byl pořád fotbal, kde všude ve svém životě byl, kde pracoval a takové ty běžné nesmysly. Jen nám nikdy neprozradil nic o své rodině!“
„To přeci není trestné,“ vzdechl znovu policista, který toho již zjevně začínal mít dost.
„Já vím, já přeci vím. Ale už se k tomu dostávám,“ zaťukal netrpělivě mladík prstem na desku stolu v nehezké a neútulné pracovně místního oddělení státní policie. Policista si unaveně podepřel hlavu rukou a tou druhou dal ledabylý pokyn k pokračování. Mladík se nenechal pobízet: „Má snubní prsten. Tedy jako Denis. Vím, že má snubní prsten a také vím, že ho jeho žena vždy čeká v parku, když odcházíme. A má s sebou i malé dítě. A až do minulého týdne o nich Denis nikdy nemluvil.“
„A v čem je tedy problém? Zdá se, že tento pán Denis si cení svého soukromí. Z mého pohledu je to chvályhodné.“
„Tak to já vám řeknu přesný opak, pane policisto!“ vybuchla v mladíkovi malá nálož testosteronu, která mu dodala odvahy. „Bylo by to zcela v pořádku, kdyby se vás ten člověk nezeptal na to, zda byste to dítě nechtěl!“
„Prosím?“ nadzdvihl policista těžké černé obočí v otázce, nebo spíše v údivu.
„Přesně jak to říkám. Minulý týden se nabídl, že mě vyprovodí z klubu. Nevadilo mi to, je s ním sranda. Trochu jsme se zapovídali a on se mě zeptal, jestli bych nechtěl jeho dítě.“
„Nemyslel třeba k adopci?“ pokusil se policista přijít s nějakým smysluplným řešením.
„A neměl by to snad řešit přes nějaký úřad? Hm?“
Policista se poškrábal na hlavě, pak se naklonil nad šuplíkem a zalistoval v něm v těžké knize. Chvíli něco četl, pak znovu listoval, a nakonec se s vážnou tváří narovnal. „Máte pravdu. Je to paragraf 140 sbírky zákonů z roku 1961.“
„Co jsem říkal?“ zaradoval se mladík. Pak ale zase zvážněl, neboť téma nebylo vůbec k smíchu.
„Pane… Pane Mlčochu,“ pokračoval policista po rychlém nahlédnutí do svých poznámek. „Děkuji vám za oznámení, ale budeme potřebovat mnohem více informací. Zůstaneme v kontaktu. Jak jsem si poznamenal, tak nemáte nic víc než jen jméno. Žádný telefon, žádný email, žádnou adresu.“
„Ne, to nemám. Vždyť jsem říkal, že nám o své rodině ani o svých osobních informacích nikdy neřekl ani slovo.“
„Budete muset tyto informace nějak získat!“
„Co tím myslíte?“ zarazil se mladík.
„Rozmluvte ho. Opijte ho, nebo nějak jinak mu rozvažte jazyk. Ať na sebe něco prozradí. Jestli vám nelegálně nabízel k zisku dítě, pak je to závažné porušení zákona. My nemáme nic než jen vaše tvrzení a mlhavý popis osoby, která vám nabízela dítě. Ke koupi?“
Mladík pokrčil rameny: „To nevím.“
„Budeme přepokládat, že ke koupi či za jinou úplatu,“ policista se odmlčel, aby si v rychlosti něco načmáral do svých poznámek. Kousal se u toho do rtu, mračil se a vůbec vypadal velmi zamyšleně. Pak se jeho rysy v obličeji náhle uvolnily a z vrásek zamračeného šklebu se náhle pozvolna stal škleb uvolněného úsměvu. „Tak souhlaste.“
„Cože? To nemyslíte vážně?“
„Samozřejmě, že to myslím vážně. Ale vy to tak myslet nebudete,“ významně zavlnil obočím státní úředník. „Prostě souhlaste naoko. Pokud vám opravdu bude chtít prodat dítě, zavede vás k němu, protože vám ho bude chtít ukázat. A pokud tak skutečně bude, budeme mít adresu, podezřelého i to dítě. V takovém případě můžeme jednat velmi rychle a rážně!“ praštil na konci věty policista do stolu.
„To si… musím… promyslet,“ znejistěl mladík.
„Pane Mlčochu, z nějakého důvodu jste sem přišel, ne? Pokud své oznámení myslíte vážně, dodejte nám k němu pádné důkazy. Jinak to nakonec spadne do šuplíku. A to byste určitě nechtěl, že? Jde vám o to dítě? O jeho život, zdraví? Pak udělejte, co musíte. Koneckonců to nic tak strašného není. Sejdete se, poklábosíte a pak se jen podíváte, kde bydlí. Tečka. Buď se ukáže nějaký krutý omyl, nebo budeme mít adresu!“
„Dobrá, dobrá. Rozumím. Musím si to ale nechat projít hlavou. To není jen tak,“ snažil se z toho mladý pan Mlčoch vykroutit.
„Hmpf,“ zvednul se policista od stolu, až stará židle zavrzala. „Jak myslíte. Každopádně je deset a já už mám po směně. Kdybyste si to rozmyslel, tady je má vizitka.“
Mladík se zvedl ze židle a trochu v mrákotách, částečně z nízkého tlaku krve v mozku, částečně z toho všeho, odkráčel do chodby. Cestou potkal další uniformované lidi, kteří o něj pohledem ani nezavadili. Tak takhle to chodí? Přijdete nahlásit zločin a oni vás nechají ho celý vyšetřit samotného? Na co je platím ze svých daní? Mrákotu vystřídal vztek. Ale než se dostal ven z budovy, už byl vztek zase ten tam. Přišla vina. Kdyby nabídku policie nevyužil, zachoval by se jako zbabělec. A kdo by to odnesl? To nebohé dítě!
Zdvihl oči od chodníku vydlážděného mozaikou bílých a černých kamenů. Před ním se tyčilo kovové zábradlí, za kterým klidně odpočívala řeka. Zelená, teplá, známá. Ještě hodiny pak bloumal městem. Byl rozhodnut, ale vlastně nebyl. Vyhrát nad vlastními pochybami není lehké, navíc v noci uprostřed velkoměsta. Ne nadarmo je ráno moudřejší.
Jenže ráno moudřejší nebylo. Jeho pochybnosti nakynuly do rozměrů obří bublaniny. Přesvědčený o tom, že nikdy vlastně přesvědčený nebude, prožil celý týden. Večer chodil spát s pocitem, že něco se udělat musí, ale ráno měl tolik výmluv proč nic neudělat, že bylo lepší o tom vůbec nepřemýšlet.
Dokud nebyl čtvrtek.
To ho zase kroky zavedly do karetního klubu. Vědomě se tomu bránil. Tu si vzpomněl, že už dlouho nebyl u své matky, ale když se jí snažil dovolat, nebrala to. Pak si uvědomil, že již dlouho odkládá opravu konferenčního stolku. Doma však neměl potřebné nářadí. A když vyrazil do železářství, skončil před karetním klubem. Hlava ho od toho zrazovala, ale nohy ho stejně dovedly tam, kam byly zvyklé chodit každý čtvrtek.
U baru si objednal své oblíbené pití, letmo pozdravil všechny spoluhráče. Známé tváře neznámých lidí. Pak si zalezl hluboko za karetní stůl a v duchu se proklínal.
Společnost se pomalu scházela, obsazovala místa u stolů a Mlčoch se pomalu začínal usmívat, protože Denis dnes večer hrál u jiného stolu. Ani se na sebe nepodívali. Možná má Denis co skrývat, možná je to jen tím, že se cítí trapně, tak se mu vyhýbá.
Mlčochovi se ale nálada spravovala s každou novou hrou, kdy Denis zůstával u vedlejších stolů. A tak si objednával skleničku za skleničkou. Hladina těkavých látek se vlnila, uzel na kravatě klesal a účes se pomalu rozcuchával.
Až nakonec nebyl Mlčoch ve stavu, ve kterém mohl důvěřovat svému úsudku. Zvedl se od stolu a přesunul se k baru. Jeho společnost to víceméně ocenila, protože již nějakou dobu zdržoval hru.
„Dnes ti to moc nejde, co?“ prohodil skřípavý hlas k ospalému Mlčochovi.
„Denisi?“ zamumlal Mlčoch. „Co… cože?“
„Říkám, že dnes nemáš ve hře štěstí.“ Denis se posadil na volnou barovou židličku. Mlčoch si přejel zpocenou dlaní již tak oteklý a umaštěný obličej.
„No,“ polknul, „evidentně nemám dobrou ruku.“
„Dvě skleničky se sodovkou,“ mávnul Denis na barmana, který leštil sklenice a dělal, že je neposlouchá.
„Nemám žízeň!“ namítnul Mlčoch.
„Právě proto si musíš dát studenou sodovku. Uvidíš, jak ti bublinky udělají dobře.“ Denis svými okoralými prsty uchopil sklenici a rázně ji do sebe vyklopil. Mlčocha ten energický pohyb trochu překvapil. Nebyl v něm stařecký třes, který Denis míval dost často při vykládání karet, ani nebylo znát, že by sklenice s vodou něco vážila.
„Tak díky,“ usrknul Mlčoch ze své sklenice.
„Jen to do sebe obrať. Nech bublinky, ať ti vypálí jazyk. Probere tě to,“ šťouchnul ho Denis do předloktí. „Musíme si promluvit.“
Mlčoch se málem zakuckal, jak uslyšel ta magická slova. Jako by mu slovo musíme dalo facku a slovo promluvit vyrazilo dva přední zuby. Zvratné zájmeno ho pak zaškrábalo až v krku. Málem vyprskl obsah svých úst na lepkavou desku barového pultu.
„Počkám na tebe venku,“ poklepal ho Denis po rameni, velkoryse přitom přehlížeje Mlčochovu reakci. Zvedl se od stolu, položil bankovku na desku stolu a odešel.
Mlčoch si promnul tváře, aby do nich dostal trochu krve. Co teď? Vyleze-li ven, bude muset něco udělat. Bude se muset rozhodnout! Hrát mrtvého brouka tak dlouho nedokáže. Možná, že když se vrátí ke stolu, pohltí ho hra na tak dlouho, aby Denis mezitím odešel a on měl výmluvu, že se prostě nemohl utrhnout.
Vrátil se tedy ke stolu a hrál. Hrál dlouho. Možná hodinu, spíš však dvě. Během nich úplně zapomněl na čekajícího Denise, na rozhovor s policií, na nebohé dítě. Bylo velmi příjemné to nevědomí, že je potřeba něco udělat.
Když se po nekonečně dlouhých desítkách minut vypotácel z karetního klubu na kočičí hlavy nočního města, vlahý teplý večer mu plivl do tváře. Denis stál nehnutě pod lampou s očima přibitýma na dveře klubu.
„Denisi!“ usmál se nuceně. „Ty jsi tady ještě? Já jsem na tebe úplně zapomněl. Promiň mi to. Vtáhli mě znovu do hry. Protestoval jsem, věř mi, ale znáš to. Nedá se jim moc vzdorovat. Navíc když jsou karty moje vášeň.“
Denis se ale nezlobil. Uchechtl se, jako by celé té historce uvěřil. Ale téměř okamžitě se přitočil k Mlčochovi, uchopil ho za paži a zavěsil se do ní.
„To bylo chytré. Aspoň si nás nikdo uvnitř nebude spojovat. Doprovodíš mě domů, že ano? Trochu mi tu zdřevěněly nohy.“
„Ale…“ pokusil se Mlčoch marně zaprotestovat, „…jistě.“
Nočním městem klapaly po dlaždicích a kamenech dva páry bot. Mlčochovy polobotky vydávaly ostrý tikavý zvuk, jak se pevná podrážka ozývala v nočním tichu. Naopak Denisova sportovní obuv tak nějak tiše mlaskala po povrchu, jako by on sám nic nevážil.
„Tak jak jsi se nakonec rozhodnul?“ přerušil klapání bot Denis.
„V čem myslíš?“ dělal Mlčoch chvíli hloupého.
„Neboj, tady nás nikdo neposlouchá. Můžeš klidně mluvit.“
„Promiň. Já jen… Pořád nevím,“ svíjel se v hovoru Mlčoch jako kluzký had.
„Víš, pro nás je to velmi důležité. Už se o něj dlouho nedokážeme postarat. Už jsme staří a zmizet před úřady je pro nás čím dál tím těžší.“
„Vždyť to zní naprosto šíleně!“ vybublal Mlčoch „Ty to neslyšíš?“
„A co jako?“ nechápavě se zastavil Denis.
„Nabízíš mi tady dítě? Nebo auto? Protože jestli je to auto, pak mi to nedává vůbec žádný smysl. A jestli je to dítě, tak je tu zase něco strašně špatně!“
„Tiše!“ zacloumal s ním Denis a ihned se nervózně rozhlížel po možných svědcích. Ulice ale byla naštěstí pro něj úplně prázdná. „Chceš, aby nás někdo slyšel?“
„Možná by to bylo úplně nejlepší!“ pokračoval Mlčoch, aniž by snížil intenzitu hlasu.
„Pro boha živého, mluv potichu! Já ti všechno vysvětlím. To je všechno obrovské nedorozumění!“
„No, to jsem zvědav, jak z toho chceš teď vybruslit.“
„Pojď k nám domů a já ti to všechno řeknu. Všechny otázky zodpovím. Jen teď pojď. Honem!“ tahal ho Denis za rukáv. Bylo mu nepříjemně uprostřed noční ulice. Za každým oknem mohl kdokoliv poslouchat. Támhle vzadu za rohem může klidně stát někdo od policie s ušima nastraženýma.
„Moc to nevylepšuješ, Denisi, poslouchej,“ utrousil Mlčoch.
„Všechno je úplně jinak,“ pokračoval Denis a táhl Mlčocha za rukách košile dál od lamp ulice.
„Ne, nejdu už ani krok, dokud mi to nevysvětlíš!“
„Prosím, tady ne. Tady je moc zvědavých uší,“ škemral Denis.
„A čeho se bojíš?“ namítal Mlčoch. „Pokud je vše legální, tak z čeho máš strach?“
„Je to složitější.“
„Aha, tak tady je to!“ vítězoslavně se zašklebil Mlčoch. Smetl Denisovu ruku ze svého rukávu a demonstrativně se zastavil uprostřed chodníku.
„Dobrá, dobrá!“ rezignoval Denis. „Slib mi ale, že když ti všechno řeknu, nebudeš se mi posmívat, nebudeš si z toho utahovat, ani to zpochybňovat! To, co se ti teď chystám říct, jsem v životě neřekl jediné žijící bytosti. Budeš jediný člověk, který to tajemství zná.“
Mlčoch protočil panenky, protože přesně něco takového čekal. Zabalení prostého faktu do nesmyslného příběhu, který má vyvolat soucit, nebo snad zájem?
„Ano, máš pravdu. Nabízím ti dítě. Jenže z jiného důvodu, než si ty myslíš!“
„Takže je to pravda?“ Mlčoch odhalením zalapal po dechu. Téměř zavrávoral.
„Ano, je to pravda,“ Denis trochu pobledl v obličeji. Náhle jako by zestárl. Už nebyl starý, byl jako švestka, kterou nikdo neutrhl a ona se na sluníčku scvrkla.
„Sakra, Denisi! Proč? Řekni mi, proč bys něco takového dělal?“
„Já prostě musím!“
„Ale to přeci není odpověď na mou otázku. Musíš dýchat, jíst, spát, umřít. Ale tohle? Tohle je přeci otázka volby. Můžeš to udělat, ale nemusíš. Jestli potřebuješ peníze. Tak se můžeme nějak dohodnout. Můžu ti půjčit. Jestli ti někdo vyhrožuje, proč nejdeš na policii?“
„Policii?! To oni jsou důvod, proč to dělám!“
„No jasně, protože je to ilegální,“ odtušil Mlčoch.
„Ne! To není ten důvod. Je to proto, že se jim nesmí dostat do rukou.“
„To dítě? A proč by ne?“
„To ti nemůžu říct. Ještě ne!“
„Denisi! Ty jsi to dítě někomu unesl?!“
„Nikomu jsme ho neunesli! Bože chraň. To bych nikdy neudělal,“ pokřižoval se Denis rychlým pohybem unavené ruky.
„Tak je to tvoje dítě? To se chceš zbavit vlastního dítěte?“ Mlčoch nepřestával vycházet z údivu. Každá informace, kterou se dozvěděl, byla ještě horší než ta předchozí.
„Ach jo,“ poklesnula Denisova ramena ještě více. Jako by se Mlčochovi ztrácel před očima. Povzdechnutí si mohl každý klidně vyložit jako souhlas.
„No ty krávo!“ uklouzlo z otevřených úst mladšího muže. „Jak?“
„Technicky vzato není naše,“ pokračoval Denis. Pořád stáli uprostřed chodníku, trochu stranou od mihotavého světla pouliční lampy. „Sám jsem ho dostal na starosti, když jsem byl asi ve tvém věku. To jsme se ženou ještě nevěděli, jak nám to změní život.“
„Počkej. Počkej, počkej, počkej,“ zarazil se Mlčoch. „To mi trochu nesedí. Kolik je ti let?“
„No,“ po Denisově ustarané tváři přeběhl náznak úsměvu, „už mi je nějaký pátek osmdesát.“
„Takže to dítě má teď,“ Mlčoch počítal v hlavě, „asi tak padesát? To se mi tu snažíš říct?“
Denis pokrčil rameny.
„Tak to ti nesežeru.“
„Ve skutečnosti je ještě starší. Nejsme první, kdo se o něj starají.“
„Hele, tak tohle ne!“ znovu se v Mlčochovi vzpěnila krev. „Jako blázna ze mě dělat nemusíš.“
„Je to pravda! Přísahám!“ dušoval se Denis.
„Jdu domů, Denisi. Tohle mě už nebaví.“ Mlčoch se otočil a vykročil do tmy. Udělal však dva kroky, a otočil se zpět k Denisovi: „Jestli děláš něco špatného, dávám ti čas to napravit. Jdi se udat…“
„Nebo to uděláš ty?“ doplnil ho Denis.
„Možná?“ pokrčil rameny Mlčoch. Pak odešel.
Denis ještě chvíli postával na chodníku, kam nedosáhlo světlo z lampy, ani měsíční svit. V hlavě se mu honilo myšlenek tolik, že měl sám potíže je sledovat. Na Mlčocha spoléhal. Byla to chyba? Odhalil se mu a on reagoval přesně tak, jak by reagoval kdokoliv jiný. Tak co teď? Ponořen do těchto myšlenek se Denis vydal na cestu domů.
O co Denisovi jde? Jakou roli v příběhu hraje dítě? A jak to vše vůbec dopadne? Zbytek povídky najdete v nějaké mé budoucí sbírce.