Jan F. Rajm
I když jsem nic neviděl, přesto jsem cítil, jak se auto naklonilo. Zatočili jsme doprava. Kožené sedačky mě studily do dlaní, které jsem měl svázané za zády. Hedvábný pytel přes hlavu plnil svůj účel, nic jsem neviděl. Auto se znovu naklonilo, tentokrát doleva. Překvapilo mě, jak jsem klidný. Celá situace byla silně nestandardní.
Přeci jenom nestává se každý den, aby vám na ulici nasadili pytel na hlavu a nacpali vás do velké limuzíny. A najednou se to děje. Sedím na kožených sedačkách, ruce mám svázané, nic nevidím a všude kolem je ten zpocený vtíravý zápach. Auto zastaví, ale nikdo nevystupuje. Motor zhasl a tím se mi naskytla příležitost vnímat to trapné ticho.
„Dovolte mi omluvit se za celou tu situaci,“ slyším příjemný hlas. „Ale situace si žádá určitá opatření.“
“Co ode mě chcete?“ snažil jsem se říct, ale pytel přes hlavu změnil má slova v jakési zahuhňání.
„Tak už mu ten pytel sundejte!“ Něčí prsty se mi svezly po krku a pak mé oči překvapilo světlo z podvečerních lamp. Tak nějak instinktivně jsem se snažil promnout si oči, ale se svázanýma rukama za zády jsem jen zvláštně zacukal rameny. Když jsem se dostatečně rozkoukal po malém prostoru kabiny luxusní limuzíny, zopakoval jsem svůj předchozí dotaz: „Co ode mě chcete?“
„Situace je velmi prostá. Chceme vědět, kde je váš bratr, pane Skokane.“ Navoněný muž se slizce nagelovanými vlasy v luxusním obleku se mi díval do očí a ani u toho nemrknul.
„Tak s tím vám nepomůžu, protože ani já sám to nevím!“ řekl jsem klidně.
„Tomu se mi nechce věřit, že byste nevěděl, kde je vaše identické dvojče?“ podivil se ten pán a vyzývavě se předklonil.
Zde bych měl asi své vyprávění zastavit. Možná se ptáte, kde to právě teď jsem a co se právě teď děje? Já sám tomu nemůžu moc dobře uvěřit. Šel jsem si po ulici, jako každé úplně normální pondělí. Najednou mě parta chlapů strčí do auta, odveze do uličky kousek od místa, kde pracuji a snaží se mě vyslýchat ve stylu sedmdesátkových gangsterů.
Jmenuji se Jakub Skokan a tohle je příběh o mém bratrovi, mém identickém dvojčeti.
Ten příběh sice začal před 30 lety, když jsme se společně proklubali na svět. Já jako prvorozený, on zhruba o třicet sekund za mnou. nejvýznamnější část našeho příběhu se ale odehrává právě teď. Právě teď si po deseti letech totiž na mého bratra někdo vzpomněl. Má to ale jeden háček, o mém bratrovi totiž přesně deset let nikdo neslyšel. Jednoho dne prostě z mého života zmizel.
Ale vraťme se zpátky do kožených sedaček limuzíny. Člověk, který mi doposud pokládal otázky, seděl proti mně. Slušně oblečený, svalnatá postava, ale nevzbuzoval strach, Byl to takový ten typ úředníka, který má čas pečovat o své tělo. Z jeho oči ale necítíte tu dravost, tu agresivitu, To se ale nedalo říct o jeho doprovodu, dvou hranatých chlapech v padnoucích slušivých oblecích. Oba ze mě nespouštěli oči. Pro ten krásný kontrast síly a klidu jsem se možná cítil tak klidný. Protože ať bych zkusil cokoliv, přes jeho gorily bych se nikam nedostal. Nezbývalo mi tedy, než přistoupit na hru otázek a odpovědí. Kediný strach jsem měl z toho, že na ty otázky odpovědět nedokážu…
„Můžu se vás zeptat, proč jste mě svázali?“ zeptal jsem se, když jsem sesbíral dost odvahy.
„Je to jen takové opatření, taková pojistka, že s námi budete spolupracovat,“ odpověděl ten úlisný pán.
„Ale já nemám důvod s vámi nespolupracovat. Já nevím, kde je můj bratr! Nevím, kde posledních 10 let žije. Nevím, jestli ještě vůbec žije!“
„I s tím jsme počítali, že nebudete chtít spolupracovat. My jsme tedy spíše předpokládali, že nebudete chtít spolupracovat. Tak se na to podívejte, pane Skokane, z trochu jiného pohledu. Váš bratr má důležité informace pro někoho velmi důležitého…“
„Není to až moc důležitosti najednou?“ skočil jsem mu do řeči a tím jsem ho vykolejil. „A co by můj bratr mohl mít za informace? A navíc důležité.“
„To se obávám, že je přísně tajné. Říct vám to nemohu a kdybych musel, víte, co by následovalo,“ udělal místo konce věty významnou pauzu. Těžko jsem odhadoval, jestli si dělá legraci, nebo jestli to myslí vážně.
Ten úhledný chlapík v obleku se trochu předklonil, usmál se takovým tím zastrašujícím způsobem a zopakoval svou otázku: „Tak vážně. Kde je váš bratr? Kde je Jonáš Skokan?“
„Už jsem vám to řekl. Já to nevím!“
„No tak! Má trpělivost už dochází.“ Při poslední větě s sebou ranaři očividně trhli. Sevřeli ruce v pěst. A teprve nyní mi došlo, že se nejedná o žádný vtip. Že mi opravdu jde o kejhák. Zatracený Jonáš. Tohle mi dělá celý život. Vždycky se dostane do problémů a já to za něj vyžeru. Jestli je to nějaký vtip, jestli je to nějaká jeho aprílová taškařice, kterou by chtěl po deseti letech připomenout naše společné dětství, tak mi to přijde jako hloupý a nezralý vtip. Ale uvnitř žaludku cítím, že se nikde neobjeví. Že zůstane schovaný. Tak, jako se říká, že dvojčata mají mezi sebou nějaké zvláštní pouto, skoro až telepatické, tak se taky dost často říká, že jedno z dvojčat je dobrá a jedno zlé. V našem případě jsem já vždy to hodné a Jonáš to zlé, které se na mě snaží hodit veškerou zodpovědnost.
Každý ho ale měl naopak za to hodné dvojče, ale ve skutečnosti byl prohnilým chlapíkem, který mě po celý život přiváděl z průšvihu do průšvihu. Ale byl taky moje druhá půlka. Člověk, který moc dobře věděl, čím si procházím, co prožívám a vždy věděl, co mi má říct, abych se necítil mizerně. Bez Jonáše by byl můj život chudší, a hlavně by nebyl kompletní. Přesně to jsem cítil posledních deset let. Od chvíle kdy zmizel, jsem ztratil smysl života. Nežil jsem, jen jsem přežíval. A když už jsem se tím začínal srovnávat, objeví se kdosi a hledá ho.
Nějak to smrdí, a to až moc.
„Podívejte, já se vás vážně nechci nějak dotknout, ale už jsem vám řekl, že o tom, kde je můj bratr, nic nevím. Naposledy jsem ho viděl asi před desíti lety. Od té doby se mi ani jednou neozval. Ani jednou nenapsal. Vždyť já ani nevím, jestli vůbec ještě žije.
„Dvojko, ukaž tady panu Skokanovi, že naše otázky myslíme vážně.“ A aniž by ten záhadný vyparáděný chlapík hnul brvou, zvednul se jeden z jeho bouchačů. Limuzína se pod jeho váhou naklonila na stranu. Jeho ruce velké jako kladiva mi dopadly na hrudník. Tohle jsem opravdu nečekal. Pokud se pořád jednalo o vtip, tak už byl silně za hranou. Myslím, že žebra nepraskla žádná, ale nejméně čtrnáct dnů se teď nezasměji žádnému vtipu. Dvojko se posadil, limuzína se narovnala, a ten příjemný chlapík uprostřed měl zase obličej samý úsměv a pochopení.
„Podívejte. Vždyť já vám rozumím. Je to váš bratr, je to vaše dvojče. Ale tohle si přece můžeme odpustit. Nemusíte mi říkat, kde je přesně. Stačí jenom naznačit. Stačí jen na kousek papíru napsat třeba i jen kousíček adresy. My už máme svoje možnosti, jak si to zjistit.“
„Ale já to opravdu nevím!“ snažil jsem se říct, ale z mého hrudníku vycházelo jen sípání.
„Pane Skokane, co máme ještě udělat, abyste pochopil, že tu otázku myslíme vážně.
„Já… já to chápu úplně přesně. Já vám jenom tu odpověď prostě nedokážu dát.“
„Dobře, dobře. Začínám mít pocit, že opravdu nelžete,“ ten muž se na pěkně dlouhou chvíli odmlčel. nejspíš jsem ho opravdu rozčílil. Ale držel se tedy perfektně. „Kdybyste si ale na cokoliv vzpomněl, kdyby vás váš bratr kontaktoval, slibte mi, že mi to řeknete. Víte, já nemohu mít Adina a Dvojku pořád na vodítku. A obávám se, že kdyby mi horliví chlapci zjistili, že mi něco tajíte, že by je to pěkně rozmrzelo. A pak by vám skutečně mohli ublížit. A já s tím už nic neudělám. A proto ve vašem vlastním zájmu věřím, že budete hodný a zavoláte.“
Po tom svém monologu sáhl do peněženky pro vizitku. Jenom čistý bílý kousek papíru s šedivým telefonním číslem. Tu předvolbu jsem nikdy v životě neviděl. Samotné telefonní číslo bylo podivně krátké.
„Můžu se zeptat, pro koho pracujete?“ zeptal jsem se ho porovnávaje číslo na vizitce s čísly veřejné správy, na která jsem si vzpomněl.
„To opravdu nemohu,“ odbyl mě, aniž by se vážně snažil odpovědět na mou otázku. „Adine, vyprovoď pána!“
A tím naše konverzace skončila. Adin levou rukou otevřel dveře limuzíny a pravou rukou mě jako smítko vyhodil ven.
„Hej, jsem ještě svázaný!“ křičel jsem za nimi, ale to už limuzína mizela v prachu a smogu. Já zůstal ležet taky v prachu, ale uličky, a navíc se svázanýma rukama, spoustou otázek a žádnou odpovědí. Domů jsem se dostal až pozdě večer. Ruce jsem měl sedřené od toho, jak jsem se snažil sundat si pouta. Byla mi zima. Byl jsem špinavý. Na hrudníku mě pálilo a při každém nádechu a výdechu jsem si připadal jako lokomotiva.
Fyzická újma nebyla to nejhorší. Tím byl fakt, že jsem od té chvíle nemohl dostat z hlavy, co zase můj povedený bratříček provedl. Do jakého problémů se to tentokrát dostal? A kde sakra může být celých těch dlouhých deset let, kdy se neobtěžoval ani napsat pohled.
Svalil jsem se na pohovku, vytáhl z kapsy mobilní telefon a vytočil Jonášovo telefonní číslo. Nic, oznamovací tón hlásil, že telefonní číslo je nedostupné.
Chvíli jsem celou situaci zvažoval, a pak jsem se rozhodl, že tomu prostě musím přijít na kloub. Ale ne proto, že mě to zajímá, ale proto, že je Jonáš určitě v nějakém průšvihu. A jediný, kdo mu může pomoci, jsem pravděpodobně já. No tak! Mysli, mysli! Vždyť máš to telepatické spojení. Jste dvojčata. Cítíte, když toho druhého svědí paže. Jenže takhle to u nás dvou nikdy nebylo. byly jsme dvojčata spíš podle vzhledu. navenek stejní, uvnitř odlišní jako černá a bílá. jako den a noc. Jako všechny protiklady světa.
No nic, chtělo to něco materiálnějšího. V ložnici pod postelí jsem našel dřevěnou krabici. Dali nám ji rodiče, když nám bylo patnáct, abychom si v ní sami schovávali všechny ty nejkrásnější momenty našeho života. Alespoň podle nich. My jsme tu krabici zásobili blbostmi, které jsme považovali za důležité. Milostné dopisy, vstupenky do kina, fotky spolužáků, SIM karty, SD karty, klíče od bytu, klíče od kol, klíče od auta. No prostě takovou tou směsí nepotřebných věcí, kterých jsme se nedokázali zbavit. A někde v téhle krabici prostě musela být odpověď na to kam zmizel Jonáš Skokan, můj bratr, mé dvojče.
Jenže co v té krabici hledat? Jak najít stopy deset let starých rozhodnutí? Ale Jonáš byl hlava přemýšlivá, ten se nerozhodoval ze dne na den. Všechno dlouhodobě promýšlel, zvažoval, uměl plánovat. Jestli chtěl jednou zmizet, plánoval to jistě roky dopředu. V téhle krabici prostě musí vodítko bylo, jen ho najít. Fotografie, klíče, průkazy.
„No jasně!“ dostal jsem spásný nápad. „Školní knihovna!“ Proto tolik času trávil ve školní knihovně. Proto tolik času trávil čtením všech těch detektivek, všech těch zvláštních knih o záhadných zmizeních! Že mě to nenapadlo dřív. Osoba, která určitě bude o Jonášovi vědět, bude naše knihovnice.
Naše stará knihovnice, jestli bude ještě vůbec naživu. Jak ona se jen jmenovala? Bylo to takové obyčejné jméno, ale přesto zvláštní, neobvyklé. Krausová. Kruchová, Krupková! No jasně.
„Schválně, jestli tam ještě pracuje?“ zamyslel jsem se nahlas. Otevřel jsem si webové stránky naší staré školy a na pár kliknutí jsem se ocitl v sekci zaměstnanců. Paní Krupková, knihovnice. Kolik jí může být? Aby ještě měla kapacitu mi s něčím reálně pomoct.
Při dalším prohledávání obsahu záhad krabice jsem objevoval čím dál tím víc možných vodítek. Prstýnek od středoškolské lásky, fotka spolužáků z maturitního ročníku, diplom z kurzu pro ostrahu. Jeho kolegové o něm určitě budou něco vědět, tedy jestli pořád pracuje, nebo aspoň v nejbližší době pracoval. Je to přeci jenom už kus historie, deset let. Ale tak řekněme, že parta nočních hlídačů nebude mít zas takovou fluktuaci. Tedy pokud jim není v průměru kolem sedmdesátky. Když budu mít štěstí, tak si alespoň jeden z nich vzpomene a třeba mě to nasměruje blíž k rozlousknutí záhady jménem Jonáš Skokan.
Podaří se najít Jonáše Skokana? Jak je to s mimozemšťany na Zemi? Kdo je ta hadí bytost? A jak to, že to všechno je tak zamotané? A proč povídka nedostala víc bodů, když je tak zatraceně dobře postavená? Kdo ví. Můžete nechat komentář.