Když znovu nadzdvihneš víko, nemůžeš se ubránit tomu nechutenství a znovu uvidíš tu obrovskou beznaděj a vztek. jenže tentokrát necháš víc pracovat svůj rozum. Uklidníš rozbouřené emoce a do hluboké krabice vsuneš opatrně ruku.

Roboti tě stále pozorují, ale nehnutě stojí. Nevíš, jestli od nich hrozí nějaké nebezpečí. Musíš si pospíšit, než jim dojde trpělivost. Tvá ruka nahmatá první kus těla. Druhou rukou si instinktivně přikryješ ústa v gestu odporu.

Jenže něco je špatně. Noha, kterou jsi nahmatal, není ani studená ani teplá. Není tedy z čerstvého těla, ani tu neleží již dlouho. A nyní si uvědomíš, že z krabice není cítit žádný pach. Potočíš nohu ve své ruce. Žádná krev, žádné pohmožděniny. Velmi čistá práce. Noha je vlastně dokonalá. Má ladné křivky, správný poměr svaloviny. Ještě s ní chvíli točíš v ruce a pomalu ti dochází, že to není lidská noha.

Je to replika. Je to model lidské nohy. Tam, kde navazuje na holeň koleno, je velmi hladký lem a série drobných otvorů. Žádné svaly, žádné maso, žádná krev, žádné cévy.

Uleví se ti, až se rozesměješ. Roboti tvůj smích zaznamenají a je pro ně signálem, že je všechno v pořádku. Otočí se zpět za svým údělem a již ti nevěnují pozornost.

A v tu chvíli dostaneš nápad. Rychle očima poměříš velikost krabice a zhodnotíš, že by ses do ní mohl snadno vejít. Opatrně leč neohrabaně se do krabice nasoukáš a zaklapneš víko.

Tu krabici za pár hodin přijede někdo vyzvednout a ty se určitě dostaneš ven.