Tupé zvuky narážejícího obušku do lebky zhrouceného muže u nohou strážného ti nadzvednou žaludek. Krk se ti naplní zvratky a ty chtějí ven.

Když se zvratky konečně ocitnu na zemi, oči strážného se zaměří na tebe přilákány podivnými zvuky. Okamžitě se v obranném gestu schoulíš na zem těsně vedle svých vnitřků.

Strážný se k tobě okamžitě vydá, ale jeho reakcí jsi překvapený. Silnýma rukama tě zvedá ze země a když se tak děje, usmívá se. Pak tě objímá a tvé uši plní jeho hlasitý smích. Snažíš se vyprostit z jeho sevření, ale jeho stisk je ocelový. A tak trpíš dál, i když to zrovna není ta nejnepříjemnější událost dnešního večera.

Snažíš se nezírat na nehybné tělo umazané od hlíny. Kdyby ses špatně rozhodl, mohl jsi to být i ty. Jenže hůř se ti udělá, když si uvědomíš, že to ty jsi ho pustil z bezpečí jeho vlastní cely. Všechno je to tedy jen tvá vina.

Strážný tě nakonec pustí a ty slyšíš jeho slova, která se k tobě jen těžko prokousávají přes záclonu výčitek uvnitř tvé hlavy. Uplyne pár okamžiků, než si uvědomíš, že tě strká nahoru po schodech. Snažíš se soustředit a vyčisti si hlavu od zbytečných obav, které nyní již nikomu život nevrátí.

Strážný zrovna mluví o tom, jak je rád, že tě zase vidí. Že nevěřil tomu, co se říkalo v posledních měsících a že jsi nikdy neztratil podporu jeho rodiny.

Když odemyká masivní mříže a opatrně zpoza nich vyhlíží, varuje tě, že venku není vůbec bezpečno a že bys měl co nejdříve opustit panství. Pak tě poplácá po rameni, naposledy se usměje a vystrčí tě otevřenými mřížemi ven.