Tvé pěsti vztekle dopadají na ocelové dveře. Dáváš naplno průchod svým emocím. Je to směs vzteku, pocitu bezmoci a sebelítosti. Čí je vlastně vina, že jsi tu zůstal dnes v noci trčet? Kdo je ten, kdo tě do tohoto podniku uvrtal? A existuje vlastně vůbec způsob, jak se to dozvědět?

Vztek tě postupně opouští tím, jak ho vášnivě vypouštíš svými údery. Nyní stojíš opřený o ocelové dveře a z emocí ti zůstaly jen sebelítost a bezmoc. Ocelové dveře se mírně zachvějí. Přenášejí ti do kůže záchvěvy událostí, které se momentálně odehrávají za nimi.

Pak se pohnou i dveře samotné. Ale pro tebe to není důvod k oslavě. Za dveřmi totiž stojí skupina ozbrojených mužů a míří svými útočnými puškami přímo na tvou hlavu. Tvé emoce se smrsknou pouze na sebelítost. Povzdechneš si a zdvihneš ruce nahoru. Slyšíš, jak ozbrojení muži křičí, přesto jsi vytěsnil slova z hlavy. Je to jen směs zvuků a hromada zbytečných pohybů. Tlačí tě k zemi a dávají ti na ruce pouta. Cítíš, že tohle nemůže skončit dobře. ne! Moc dobře to víš. Tohle je totiž konec. Co bude dál, to si nechceš ani představovat.