Bílá chodba tě přivítá tichou náručí. Dveře se za tebou zaklapnou a ty nadskočíš polekáním. Neztrácíš čas a rychlým krokem procházíš chodbou. Vede tě jediná fialová čára namalovaná na stěně.
Pohybuješ se rychle, ale opatrně. Doběhneš na konec chodby a tam tě překvapí další překážka, kovová stěna. kam teď? Vrátit se zpět do místnosti s počítači by nebylo správné. Vědí, že tam jsi. Jiná možnost ale není. Vztekle udeříš do kovové desky, jak ztratíš kontrolu pod návalem emocí.
A deska se pohne. Slyšíš, jak skrytý mechanismus odsunuje desku do úzké škvíry v jedné ze stěn. Za deskou se odkrývají další kovové dveře, možná ale spíš plechové, dveře od výtahu.
Cinknutí ohlásí příjezd výtahu. Zatajíš dech a než se dveře otevřou, už víš, že tohle je průšvih. Skupina ozbrojených mužů se na tebe dívá přes mířidla svých útočných pušek. Neváháš a ihned se dáváš na útěk.
Čas jako by se zpomalil. Slyšíš výkřiky a po nich i krátké salvy výstřelů. Omítka ze stěny kousek od tebe se odloupne a vrhne ti bílý prášek přímo do očí. Pak se kovové žihadlo zařízne i do tvých zad. padáš na podlahu a tlumené hlasy uniformovaných strážných se pomalu slévají do naprostého a nekonečného ticha.