V panice rychle proběhneš místností až k servisním dveřím do tunelu. Jsou zavřené! Snažíš se nahmatat otevírání, ale jsi rozrušený a ruce se ti třesou. Zabírá ti to hodně času a vůbec se to nedaří. Možná je otevírání jiné než zvenčí, ale ty nemáš čas to zjišťovat.

Náhle o kovovou věž blízko tebe zazvoní něco kovového. Vyděšeně se otočíš. Na opačné straně stojí muž v uniformě a míří na tebe automatickou puškou. Blikající světla ho zkreslují a deformují. Muž vystřelí znovu a kulka se s kovovým cinknutím rozplácne o kovové součásti na stěně.

Na nic nečekáš a uskakuješ do boku. Snažíš se skrýt za jednou z kovových věží. I přes hukot, které věže vydávají, slyšíš dusot jeho kroků. Přibližuje se a není sám. Je jich víc.

Stále ještě přitisknutý k věži se suneš opačným směrem, než ze kterého slyšíš kroky. Krčíš se a pomalu postupuješ. Muži doběhnou na několik metrů od tebe a zastaví se. Jsou nyní úplně zticha. nejspíše se plíží kolem a obkličují tě. Musíš se pohnout a dostat pryč dřív, než tě obejdou ze všech stran.

Pomalu se plazíš kolem věže, pak rychle přeskočíš k druhé věži. Znovu se přitiskneš k jejímu vrnícímu kovovému tělu. Posloucháš. Slyšíš vysílačku jednoho z nich, jak zašustí a zapraskají radiové vlny rušené množstvím kovu.

Jeden z ozbrojených strážců nyní dorazil k místu tvého původního krytí. Evidentně je překvapený, že tam nejsi. Do vysílačky rázně křikne rozkaz. ostatní muži odpovídají a ty si rychle vytváříš v hlavě myšlenkovou mapu jejich polohy. pak se vydáš na cestu. Pokrčený se tiše, ale rychle přesunuješ tak, jak si myslíš, že by ses jim mohl vyhnout. Tiskneš se co nejvíce ke stěnám věží, v domnění, že se tak snadno skryješ.

Ale přesto tě jeden z nich objeví. Vykřikne, jak tě spatří a upozorní na tebe své kolegy. Ozve se dávka výstřelů, pak kovové pleskání. rychle změníš směr, aby ses dostal z přímé palby. Už se nesnažíš krýt za kovovými tělesy serverů. Běžíš a jako zajíc měníš často a náhle směr. Tvůj cíl je jasný, dostat se rychle do chodby a pokusit se utéci druhou stranou.

Pod další salvou výstřelů vběhneš do bíle vymalované chodby s fialovým pruhem. Nemáš čas přemýšlet, jen běžíš rovně podél pruhu. Nohama pleteš a zakopáváš o vlastní boty. Klopýtáš. Už se na tobě podepisuje únava a stres. Hormony se ti vyplavují do krve a způsobují silnější bušení srdce. Kdybys teď zastavil, tlukot srdce by ti polámal žebra.

Dorážíš na konec chodby, který je zakončený kovově vyhlížejícím výtahem. Jakmile vběhneš dovnitř, dveře se začnou pomalu zavírat. Zužující se škvírou vidíš přibíhající strážné. Jeden z nich namíří zbraň přímo na tebe. Okamžitě se schováš za již přivřené dveře. Modlíš se ke komukoliv, kdo je ochoten poslouchat, aby se dveře zavřeli co nejrychleji. Když se nakonec dovřou a nikdo ze strážných se nedostane dovnitř, svalíš se s úlevou na zem. Ruce se ti rozklepou a kolena máš jako z rosolu. Těžce oddychuješ, ale vnitřně cítíš radost. Aby ne, vždyť žiješ. Co bude následovat nahoře, kam tě výtah veze, nemáš tušení.