Jan F. Rajm
Před domem zastavilo auto, gumy zapískaly a na silnici po nich zůstalo čtvero černých pruhů. Jeden z okolo stojících strážníků pohotově přiběhl otevřít dveře vozu. Opatrně, ale sebejistě se z auta vyškrábal muž středního věku a za pravidelného klapání slepecké hole si to namířil po přístupové cestě k malému domku.
Vysoký čtyřicátník s řídkým vlasem, ale zato dobře oholený, ladně proplouval mezi stojícími policisty. V jedné ruce si nesl kávu a druhou rukou v pravidelných intervalech poklepával holí o chodník. Tmavé brýle sice zakrývaly jeho nefunkční oči, ale zároveň dotvářely dojem muže s dobrým vkusem.
Okolo stojící policisté přerušovaly své vzrušené hovory, jakmile kolem nich prošel. Nebyl ani jeden z nich, ale policisté a detektivové si ho volali ve chvíli, kdy se sami dostaly do úzkých. Zatím totiž vyřešil každý i sebetěžký případ.
Kulička na konci jeho slepecké hole narazila na schod a jeho noha se bez zaváhání přenesla z chodníku na schody. Jakmile došlápnul na poslední schod, zastavil se, pomalu se otočil a významně si posunul brýle z nosu. Svým bělmem pak pohlédl na zástup policistů a s úsměvem se jich zeptal: „Copak nemáte nic na práci?“
„Jak to věděl?“ zašumělo mezi strážníky.
Mezitím se ten slepec pomocí své hole, čtyř funkčních smyslů a intuice, propletl domem až do pracovny. Otevřel dveře, zastavil se v nich a chvíli počkal, až se všechny pohledy obrátí k jeho postavě. Neviděl je, ale cítil. Ale také věděl, že tichý rázný vstup do místnosti má své účinky.
„Tak si to zopakujme,“ ujal se slova. „Řešíme tu případ pohřešované osoby, která se ztratila ze zevnitř zamčené místnosti uprostřed rušného pondělí. Aby toho nebylo málo, tím člověkem je stařec, který se sotva pohybuje sám! Psovodi nenašli jedinou stopu kolem domu a termokamery také.“ Odmlčel se a položil kelímek s kávou na roh knihovny, přesně na milimetr.
„Ano, to je vše, co zatím máme,“ potvrdil jeden ze straších policistů, a hrnul se ke slepci s napřaženou dlaní. „Kapitán Mareš,“ představil se a neobratně šermoval svou dlaní před slepcem ve snaze zachytit jeho ruku. Ale slepec svou dlaň svěsil, aniž by věnoval kapitánovi jakoukoliv pozornost.
„Podal mi ruku, že?“ pronesl slepec do místnosti zcela klidně. „To se nedivím, že jste mě museli zavolat, pánové. Jsem slepý, ale nejsem hloupý, pane kapitáne. Vy jste ale pravděpodobně obojí. Příště se toho faux pas vyvarujte.“ Slepec ho klepl bílou tyčí přes holeně. „Dovolte, pustíme se do případu.“
Mladý strážník doposud sepisující formuláře v rohu místnosti se zuřivě rozehnal směrem ke slepci. „Kdo si myslíte, že jste?“ dorážel na něj. Kapitán, pokořený ale neuražený, se ho pokoušel marně pokusil napřaženou paží zastavit. Slepec byl ale rychlejší. Zdvihl svou slepeckou hůl směrem, odkud ucítil závan prudkého vzduchu a zapíchl ji do strážníkovi hrudi.
„Jmenuji se Evžen Deroutka a jsem tu, abych vám pomohl.“ Hůl klesla znovu k zemi a místo ní se ve vzduchu objevila napřažená dlaň slepce. Mladého strážníka to trochu vykolejilo, ale hlavně uklidnilo. „Nemohu říci, že mě těší, ale respektuji vaši úctu k nadřízenému,“ stiskl Evžen dlaň, která nejistě vklouzla do jeho. „A nyní se někde posaďte a již se mi nepleťte do cesty.“ Pak nasál nosem vzduch a kvapem se obrátil úplně jiným směrem, strážník ho přestal zajímat. Jako střelka kompasu ho nos natočil směrem k uslzené dámě sedící v hlubokém křesle. Slepeckou holí klepnul dvakrát před sebe, vyměřil si vhodnou vzdálenost a svižně se přesunul na novou pozici v útulné pracovně.
„Dovolte mi, vy budete asi ta, kdo vyhlásila pátrání?“ usmál se, elegantně se uklonil a vysmekl drobnou poklonu.
„Ano,“ sedící dáma se znovu rozplakala. „Eda byl můj manžel padesát let. Určitě by neodešel bez rozloučení.“
„Eduard je jistě stále vaším manželem,“ pronesl Evžen zcela klidně.
„Promiňte?“ zeptala se stařenka nechápavě.
„Použila jste préteritum, tedy byl. Ale ve skutečnosti zde řešíme pohřešování, nikoliv smrt či vraždu. Eduard tedy stále je vaším manželem,“ nevzrušeně vysvětloval Evžen. „Potvrďte mi prosím, jak se to stalo.“
„Eh, jistě, jistě.“ Babička se pokusila vstát, ale slepec jí neuhnul z cesty, a tak se znovu svezla do křesla. Bylo jí trapné požádat ho, aby se posunul. Zamlaskala suchostí v krku a svým skřehotavým hlasem se dala do vypravování. „Víte, on byl Eda vášnivým historikem. Celé dny proseděl tady v pracovně u svého stolu a studoval texty, které mu nosili jeho bývalí studenti z knihovny a ze svých vykopávek. Eda je pak luštil a tak podobně. Já ani nevím, co všechno kolem toho dělal. Vždycky se tady zamykal, abych mu sem nelezla.“ Babička se odmlčela, zamlaskala, prohlédla si Evženův neutrální výraz a pak pokračovala. „Jenže dnes jsem mu přinesla koláč, aby si to odpolední bádání trochu osladil, ale už mi neotevřel…“
„A vy jste dostala strach, jestli už Eduard nezaklepal bačkorami, že? A tak jste zavolala záchranku, ti zase hasiče a policisty. Vyrazili dveře, ale Eduard nikde.“ Přímost Evženových poznámek by jí šokovala, kdyby jí jejich věcnost neudivovala.
„Jak to víte?“ podivila se babička.
„Rozlámané dubové dřevo voní po kyselině tříslové a jeho třísky se mi zachytili za košili, když jsem vstupoval do místnosti. To, co vy vidíte, já cítím zcela jinak. Proto si mě volají k případům, které nemohou tradičními metodami vyřešit.“ Pak se Evžen znovu otočil po místnosti, jako by svýma nefunkčníma očima něco hledal.
S rozkmitanou slepeckou holí se vydal po pokoji. Přešel k oknu a celou dlaní přejel po rámu i zámku. Pokračoval podél zdi ke stolu, kde konečky prstů přejel po otevřené knize i bločku s Edovo poznámkami. Nahmatal mísu s ovocem položenou na okraji stolu, utrhnul z ní jednu bobuli hroznového vína a bez pardonu ji snědl. Svým citlivým nosem očuchal křeslo i povrch pracovního stolu včetně všech věcí položených na něm.
Pak se prošel po druhé straně místnosti, která byla vlastně jednou velkou knihovnou, a svou prohlídku skončil u vstupních dveří. Chvíli si je prohlížel svými zbylými funkčními smysly a pak se otočil zpět do místnosti. Celou dobu své prohlídky zběsile máchal svou slepeckou holí, ale nyní ji složil do úhledného balíčku a strčil si ji pod paždí.
Neomylně sebral z police svůj hrnek voňavé brazilské kávy a pečlivě odměřenými kroky se přesunul ke druhému ušáku naproti paní domácí. Posadil se, dal si nohu přes nohu, chvíli přemýšlel a upíjel u toho kávu. Hezky pomalu, nikam nespěchal. Každý hlt kávy si užíval. Převaloval hnědou tekutinu ve svých ústech a pomocí svých vybroušených smyslů ždímal každou molekulu pyrolů a pyrazinů, které propůjčovaly kávě její specifickou chuť.
Když dopil, odložil kelímek, vytáhl z kapsy ubrousek a otřel si jím rty.
„Strážníku?“ vynesl na konci svého rituálu otázku.
„Prosím?“ mladý policista se v očekávání nadzvedl ze židle, na kterou se usadil, aby nepřekážel.
„Přineste mi sklenici s vodou, prosím.“
„Ale…“ pokusil se strážník protestovat, ale jeho nadřízený ho rázným gestem utnul.
„Ale zpátky k našemu případu,“ pokračoval Evžen jen co policista krokem zamířil do kuchyně. „Dovolím si tvrdit, že Eduard je stále zde v místnosti.“
„Cože!?“ vyprskl kapitán Mareš, kterém právě došla trpělivost. „To je přeci pitomost! Kdyby tu byl, tak ho vidíme.“
„Ano, s tím by se dalo souhlasit, kdyby pan Eduard vidět byl,“ přitakal ze svého křesla Evžen. „Jenže on vidět není.“
„Propána!“ spráskla ruce babička v křesle naproti.
„Nevěste hlavu, nic se nejí tak horké, jak se to uvaří.“
„Ale jak jste na takovou blbost přišel?“ pokračoval v kritice kapitán. „To jsme mohli do zprávy napsat i bez vás.“
„Než se znovu uchýlíte k ironii, projděte si všechna fakta, která jsou vám zde k dispozici,“ vysvětloval stále klidně Evžen. „Tak v první řadě, okna jsou velmi stará, kličky jsou rezavé, nikdo s nimi nehýbal již roky. nakyslý pach zde v místnosti prozrazuje, že se zde moc nevětrá. Oknem tedy neodešel. Dveře jste vyrazili. Eduard je tedy stále zde.“
Evžen si protáhl ruce a pokračoval: „Ale největší stopa leží vám všem přímo před očima. Na stole leží několik knih a papyrů od Sexta Propertia, ve kterých hovoří o věštbě neviditelnosti. A kdybyste ovládali helénistickou latinu, mohli jste si to sami přečíst. A to se nejspíše Eduardovi povedlo. Dokázal přečíst správně zaklínadlo a sám se stal neviditelným.“
„A dost!“ vykřikl kapitán Mareš. „To je nehorázná lež. Jak si můžete vůbec říkat profesionál?“
„Já si říkám Evžen. Profesionálem mě zvou ostatní. Ale koneckonců, pojďme se přesvědčit.“
„Zde máte svou vodu,“ vstoupil do pokoje strážník se sklenicí. Evžen ji vzal, trochu upil, pak nosem zavětřil v objemu místnosti. Když našel, co hledal, mrštil obsahem sklenice a ten se rozstříkl tak dva metry od něj. Nikoliv však o stěnu, ale o cosi neviditelného. Stékající voda pak odhalila siluetu shrbeného muže.
Všichni přítomní hlasitě vydechli.
„Měli byste mu poděkovat, vždyť objevil kouzla,“ vstal Evžen a vydal se ke dveřím.
„Ale co mám teď dělat?“ breptala babička.
„To nevím, a hlavně už to není má starost,“ otočil se ve dveřích slepec. „Já jsem případ vyřešil.“ Usmál se samolibě a zmizel na chodbě.