Jan F. Rajm
„Když Svaroh stvořil svět a zabydlel v něm lid, ustanovil nad ním stráž ze svých čtyř potomků.
Dažboh pro lidi ukoval ohnivou kouli, zdroj světla a tepla. Svou jedinou dceru, Mokoš,
ustanovil matkou všech rostlin a opatrovnicí života. Velesa pak stvořitelem zvěře denní i noční, všech stvůr i nestvůr, a hlavně učinil ho dohlížitelem nad říší mrtvých. Svého nejmladšího syna pak usadil na nebesa vládnout větru i dešti, jakožto i ostatním bohům.
Viděl pak své dílo, spokojený odešel se svým nejstarším synem, Dažbohem, šířit život do dalších koutů všeobjímající prázdnoty. Ještě před tím ale ze svého vlasu upletl prvního sokola.
S životem mu vdechl i ostrý zrak, aby se sokol stal jeho očima, a rychlost větší než vítr, aby sokoli šířili Svarohovu vůli po širém světě.“
Glava Jedinomoj, Mýtus o stvoření světa
Slunce bylo sice vysoko na obloze, ale teplo jeho paprsků na zemi nedosáhlo. Tu pokryl sníh, ve kterém se sluneční paprsky lámaly na duhové třpytky.
Klid pozdního odpoledne rušilo jen překotné křoupání sněhových hromad pod botami spěchajícího mladého muže, který za sebou nechával rozoranou cestičku sněhovou závějí a karmínové šlápoty. Co chvíli upadl do sněhu, neobratně se z něho zvedal a znovu pokračoval v cestě. Vždy však o poznání pomaleji. S krví se z něho pomalu vytrácela i síla. Nakonec upadl a už se zvednout nedokázal. Jen se snažil plazit sněhem. Pořád dál, pořád pryč.
Levou rukou nahmátl pahýl vyvráceného stromu. Přivinul se k němu, převrátil se na
záda a těžce oddechoval.
„Už nemůžu,“ pronesl do prázdna. Moc dobře ale věděl, že původce jeho zranění, jeho pronásledovatel, určitě poslouchá. Pak očima sklouznul z modrého nebe na zakrvácený rukáv svého kabátu. Z lokte trčel tenký černý šíp, od kterého se táhl ještě tenčí pramínek krve. S ním se vytrácela vůle k dalšímu útěku.
„Poslední možností je se proměnit,“ zazněl lovcův hlas ztichlou zimní krajinou.
„Nemůžu,“ vydechl zraněný. Přesto se však o proměnu z posledních sil pokusil.
Zavřel oči a mávl rukama. Na chvíli se místo kabátu objevilo stříbrné peří. S peřím se
rozezněl vysoký ostrý hvizd připomínající výkřik. Pak peří zmizelo a znovu ho vystřídal kabát. Hvizd se proměnil v křik zraněného. „Má ruka! Nemůžu!“
„Já vím,“ znovu promluvil lovec ze svého úkrytu. „Nenechám tě uletět, ptáčku.“
Zraněný odevzdaně zvrátil hlavu na zad. Pokoušeli se o něj mdloby ze ztráty krve.
Chlad jen prohluboval jeho utrpení, krev i život z něj vyprchávali velmi pomalu. Lovec to všechno věděl, plánoval a nyní pozoroval.
Ozval se svist letícího šípu. Přesná ruka lovcova ho poslala přímo do srdce zraněného.
O pár chvil později se nad tělem skláněl lovec sám. Z ran vytrhl své šípy a otřel je do čistého bílého sněhu. Pak ostrým nožem obratně vyjmul oči své oběti a jedním hltem je spolkl.
„Hugrl,“ předklonil se lovec v návalu na zvracení. Očím se očividně nechtělo dolů do
žaludku. Lovec si ale prsty od krve a sněhu zatlačil na své vlastní, čímž překonal odpor ke slizkým velikým koulím, které se mu vzpříčily v krku. Polkl ještě jednou a úlevně si oddechl.
Pak si odplivl, a jak se nad tělem objevil, stejně rychle a tiše zmizel v krajině plné sněhu.
Beze stop, beze svědků.
Sál byl osvětlený pouze svícemi. Plameny tančily po hrubě tesaných stěnách a po
červených závěsech, které zakrývaly okna a vchody do prostorné haly. Uprostřed haly se táhl dlouhý dřevěný stůl prostřený jen na samém konci. V jeho čele stálo velké dřevěné křeslo s masivními opěrkami ve tvaru ptačích křídel. Dravčí hlava s ostrým zobákem pak čněla z až příliš vysokých zad tohoto trůnu.
V křesle seděl mladý král a jednou rukou si podpíral hlavu. Zkroucený pod tíhou
špatných zpráv, které se hromadily posledních pár týdnů do větších hromad než sněhové zavěje za okny. V místnosti nebyl sám, další tucet mužů a žen posedával kolem prostřené části stolu, nebo postával u stěn. Někteří nervózně gestikulovali v živém hovoru, který král zkroušeně poslouchal.
„Je dost možné, že nepřežijeme letošní zimu!“ uzavřel rozhovor prošedivělý muž
s velmi ostrými rysy v obličeji. Jeho slova mířila na krále jako kovářská kladiva. Ten se pod jejich vahou skutečně propadal do hlubin svého trůnu.
„Určitě přeháníte, generále Nogyte!“ ozval se příkře králův pobočník, který zatím jen
poslušně stál za dřevěným trůnem. Generál stočil svůj přísný pohled na pobočníka. Velmi starý muž plný šedin se zdál být klidný jakoby nedotčený celým rozhovorem ani tíhou jeho obvinění. Pouze generálovi opětoval pevný přímý pohled.
„Koukněme, kdo si tu načechrává peří,“ uplivl si generál. Pobočník však urážku přešel s ledovým klidem. Místo, aby jakkoliv reagoval, popošel směrem ke králi a položil mu ruku na rameno. Pak se sklonil a pošeptal do ucha mladému králi něco, po čem se král očividně uklidnil.
„Generále,“ pomalou chůzí vyrazil pobočník kolem trůnu. „Je vaší prací dohlížet na
klid a bezpečí našeho druhu, a toho si král velmi cení. Je však také pravdou, že právě udržení našeho klidu a bezpečí činí vám v poslední době víc než velké obtíže.“ Pobočník se odmlčel, ale v pomalé chůzi nepřestal. „Věřím, tak jako většina z nás, že byste neměl zde vylévat si zlost na krále a jeho družinu. Ale že byste měl být venku a konat. Nebo se bojíte, že už vás stáří učinilo slabým?“ S posledním slovem, na kterém si dal opravdu záležet, skončil svou pomalou vycházku přímo před generálem. Sotva na dosah paže.
„Co tím chceš říct, Pero?“ nenechal se generál zastrašit. „Moc dobře víš, že moji
sokoli jsou dnem i nocí venku a hledají toho, kdo je za to zodpovědný. A o mé síle
nepochybuj,“ pousmál se Nogyt. „Mohl bys ji okusit sám.“
„Že oni jsou venku, to jim je ke cti. Ale proč tedy nejsi s nimi? Nebo to má co souviset
s tím, že krále zrovna v oblibě nemáš, a tak chceš vinu na něj svalit?“ Pobočník Pero nehodlal ustoupit před starým generálem.
Ale generál ve svém hněvu zakolísal. Všichni věděli o dávném sporu, který zanesl
mezi generála a královu rodinu semínko vzájemné nedůvěry. Nemohl si tedy dovolit
pokračovat ve stejném duchu, tak jen svýma černýma očima propichoval ty pobočníkovy.
„Má loajalita ke králi byla mnohokrát prokázána. Nemusím se tu z ničeho zpovídat,“
pokračoval po chvíli generál. „Jsem tu, abych varoval krále, že je potřeba rázněji zakročit. Situace je víc než vážná!“
„A co mám podle vás dělat, generále?“ ozval se poprvé za večer král. Jeho hlas byl
mladý a chvěl se nejistotou. Ale také se nesl hlasitě a s úctou celého úřadu. „Co navrhujete?“
„Jsem váš spár, výsosti. Nejsem ani hlas, ani oko,“ sklopil svůj zrak k zemi s malou
úklonou směrem ke králi generál a unikl tak ze sevření pobočníka.
„Tak vidíš,“ využil přesto pobočník situaci k tomu, aby si do něj naposledy bodl. Král
se však na něj zamračil, protože nesouhlasil s potyčkami mezi svým lidem.
„Třeba by ale Svaroh mohl pomoci?“ pokračoval generál pořád v úkloně. Sálem to
zašumělo. Přesně toho chtěl Nogyt docílit, má teď jejich pozornost. I král se viditelně otřásl pod jeho návrhem.
„Jsou to věky, co nám Svaroh naposledy na něco odpověděl. Věřit v jeho zásah by
bylo pošetilé a dětinské.“ Pera očividně tento návrh nijak nenadchnul. Těch několik hlasů v sále souhlasně zamručelo. Nikdo z nich nebyl tak stár, aby Svaroha skutečně zažil. Ani jejich matky a otcové nebyli svědky slávy Svarohovy. Byl pro ně jen legendou.
„Vždyť já to zkouším,“ odpověděl mu ale král na otázku. V síni to zašumělo ještě
znatelněji. „Každý večer obracím svůj pohled k nebi a hledám ho. Nevidím však nic!“
pokračoval král, když se všichni uklidnili. „Svaroh nás opustil, to tak je!“
Nastalo ticho. Tíživé a plné studu. Říct to kdokoliv jiný, každý by to přešel bez
povšimnutí. Z úst krále to vyznělo nepatřičně. Z úst mladého krále to však vyznělo
beznadějně. Nogyt i Pero si vyměnili pohledy, sice nepřátelské, ale v tento okamžik spíš soucitné. Oni byli dva nejstarší sokoli u trůnu. Ani oni sice slávu Svarohovu nezažili, ale pro ně to nebyl jen mýtus, byla to zašlá sláva království, které se svými životy zavázali chránit.
Každý jinak, cíl ale měli stejný.
Tíživé ticho přerušil ohlušující tlukot křídel. Do sálu vlétl stříbrný sokol, máchnutím
křídel roztančil plameny svíček, a než pohyb křídel dokončil, již stál před nimi mladý hoch s páskou přes oko. Místo stříbrných per měl kůži schovanou v teplém, ale lehkém kabátu.
Místo šupinatých pařátů, bosé nohy na studené kamenné dlažbě hodovní síně.
„Králi Sokole, generále Nogyte,“ uklonil se okamžitě mladý muž.
„Mluv!“ vyzval ho král Sokol.
„Srebro je mrtev!“
„Jak se to stalo? Kde? Tak mluv, Oko!“ přitočil se k němu generál. Král souhlasně
přikyvoval, i když na něm byla vidět lítost ze ztráty dalšího sokolího života. Oko ještě chvíli ztěžka vydechoval po zdolané vzdálenosti.
„Srdce i paži měl provrtanou šípem, stejně jako ostatní.“
„A zkoušel jsi mu pohlédnout do očí?“ ozval se někdo z přítomných, kteří se teď
tísnili kolem něj.
„Ano, ano,“ odpovídal Oko zadýchaně. „Zkoušel jsem to. Ale obě oči měl
vydloubnuté. Nic jsem neviděl.“
„Takže pořád nevíme, kdo nás loví!“ otočil se generál na krále.
Král Sokol se zvedl ze svého trůnu, pomalu a klidně sešel až k Okovi a položil mu
ruku na rameno. „Díky za tvé služby, statečný Oko.“ Pak se obrátil ke všem ostatním. „Tímto však všem zakazuji pohybovat se mimo síně našeho Hnízda. Je to pro naše vlastní bezpečí. Teď jděte a vyřiďte to všem, kteří ještě zůstávají venku! Zítřejším úsvitem se brány hnízda uzavřou!“
„Ale králi!“ protestovali mnozí, nejvíce generál. „Jak budou mí muži lovit nepřátele?!“
„Zatím jsou spíše oni lovenou zvěří, nezdá se vám?“ S těmi slovy se král sokolů otočil
a pomalu zmizel v chodbách Hnízda. Pobočník ho oddaně následoval.
Mezi všemi zbylými v síni rozprostřela se ponurá nálada. Sem tam někdo prohodil pár slov, ale mluvilo jen o strachu a o zákazu. Nakonec však stejně jeden po druhém postupně vyměnili svou lidskou podobu za sokolí a vylétli z hnízda svolat všechny, kteří ještě stáli o záchranu.
Generál Nogyt s Okem zůstali za chvíli sami.
„Odpočiň si, Oko. Já obletím zbylé bojovníky lovce a sám zůstanu venku. Nemůžeme
tu jen tak zůstat zavření jako slepice.“
„Generále, nemůžete se protivit rozkazu krále!“
„Nemohu, ale musím!“ oponoval generál. „Jaký je úděl sokolí stráže?“
„Chránit sokolí lid,“ téměř okamžitě, až mechanicky, vyhrkl Oko těch pár
významných slov.
„Ale to nemůžeme dělat odsud, že ne? Musíme být venku!“ pokračoval generál.
„To máte pravdu, pane. Nechte ale venku mne. Na mě neuposlechnutí králova rozkazu dopadne s menším hněvem než na vás,“ nabídl se Oko.
„Dobrá tedy,“ nenechal se generál přesvědčovat dlouho. „Království ti to
nezapomene.“ Ještě poplácal Oka po rameni a pak také odkráčel do hlubin Hnízda. Oko se hladově rozhlédl po prostřeném stole, u kterého ještě před chvílí seděla králova družina. Měl hlad, a tak se pustil do ochutnávání jednotlivých pokrmů. Nakonec si otřel umaštěné prsty do kabátu, protáhl si unavené paže a skokem se proměnil ve stříbrného sokola s páskou přes oko.
Pak i on vyletěl do tmy zimní noci.
Podaří se sokolům zastavit záhadného lovce? A o co lovci vůbec jde? Kdo tahá za nitky z pozadí? Zbytek povídky si můžete přečíst ve Slovanském příběhu, jehož je součástí.