Jan F. Rajm
Vítr si hraje s mými vlasy. Přehazuje je, pročechrává a všemožně jimi mrská ze strany na stranu. Je to opojný pocit, kterého jsem se nemohu nabažit. Občas mi vítr vhodí pár vlasů přímo do obličeje. Štípe to v očích, ale jeden rychlý pohyb a svištím dál.
Modrá obloha v pozadí je jako štětcem rozmazaná bílými mraky. Mezi nimi prosvítá letní slunce. Koruny stromů pode mnou se ohýbají tak, jak jim diktuji svou jízdou. Ubozí chodci pode mnou se utíkají schovat, zvěř prchá v panice, lidé se zděšeně dívají na oblohu.
Nikoho tam ale nevidí, na to se pohybuji až moc rychle. Jediné, co jim po mě zůstane, je jen řev mého motoru. Ohlušující a neuchopitelný. Já jsem již dávno pryč.
Míjím jezero, kde se zrovna osvěžují sloši. Hýří barvami, ale pro mne jsou to jen šmouhy, šmouhy s chobotem. Rozstřikují kolem sebe vodotrysky vody, ale jakmile zaslechnou zvuky trysek, mizí pod vodou. Jenže to už jsem nad stádem steber několik kilometrů na sever a rozháním tisícihlavé stádo osminohých dlouhokrkých stvoření zběsilou jízdou jen kousek nad jejich hlavami.
Líbí se mi ta jejich nespoutanost, ta jejich svoboda. Mají pro sebe celou zelenou step. Nekonečné lány pastviny jen pro jejich pruhované hladové krky a desítky nohou k běhu. proto se snáším ještě níž, dokud neletím vedle nich. Zpomaluij, abych si vychutnal rytmický pohyb jejich hřív. Ale pomalá jízda mě nemůže dlouho uspokojit.
Znovu sešlápnu plyn, tryskový motor s ohlušující ránou vychrlí proud částic, které mě postrčí vpřed. Vznášedlo se nakloní na stranu a já se směji štěstím.
“Zpomal, Robine!” křičí má spolujezdkyně, ale dělám, že to neslyším. Koneckonců je to částečně pravda, vždyť mě vítr ohlušuje prudkými nárazy do mých bubínků.
“Robi! Slyšel jsi? Zpomal!” klepe mi na rameno Eda, který sedí za mnou.
“S váma není žádná sranda,” mračím se jen na oko, abych je nenaštval. “Zpomalím až támhle za tou řekou,” a ukazuji na tenký modrý proužek na obzoru.
“Ty jsi fakt hroznej! Táta ti to neměl nikdy kupovat!” křičí zase Selina. Koutkem oka vidím, jak se křečovitě drží madla ve dveřích.
“Tak sis neměla sedat dopředu,” pronáším uštěpačně. “Vždyť jsi připoutaná! Tak čeho se bojíš? Že jo, Edo?”
“Hele, mně do toho netahej. Ale jestli chce, abys’ zpomalil, měl bys zpomalit.”
“No tak jo, tak jo!” Šlapu na brzdu. “Jste spokojený?! Jéžiš, že jsem vás vůbec bral s sebou.” Vznášedlo s sebou cuká, jak se tryska postupně ochlazuje.
“Nemáš na výběr. myslíš, že jsme s tebou chtěli jet? Víš co? Až se vrátíme, tak si to vyřiď s našima.”
Protáčím panenky, ale dělám to tak, aby mě nikdo z nich neviděl. Dělat chůvu mladším sourozencům je vždycky tak trochu opruz. Ale na druhou stranu, rodina je rodina. A jestli si máme náš výlet vznášedlem užít společně, tak nakonec proč ne.
Motor řve o něco méně, ale vítr mi pořád příjemně pročesává vlasy. Zavřu na chvíli oči, protože letíme poměrně vysoko a tak padesát kilometrů kolem nás není jediná překážka. Sluníčko mě příjemně hřeje do tváře. Prostě lahoda.
“Díky, Robi,” prohodí Selina jen tak, aby se neřeklo, ale já v jejím hlase cítím náznak smíchu. Eda mě zezadu plácne přes rameno, tentokrát ale spíš rošťácky.
“Užijte si to. Na dnešek jen tak nezapomenem,” usmívám se do sluníčka.
To ticho je tak uklidňující, že bych tu dokázal celý den jen tak sedět a opalovat se. Všechny starosti hodit za hlavu. Nemyslet na přijímačky, nemyslet na službu pro vlast, nemyslet na otcův podnik. Prostě si jen tak sedět a nechat vítr hrát si s mými vlasy.
A náhle to přichází. Takový vtíravý pocit, jako když stojíš v tmavém sklepě a jsi přesvědčen, že to zlo ve tmě se dívá přímo na tebe.
“Robine!” protíná Seliny hlas to nepříjemné ticho. “Co to děláš?”
“Já nedělám nic.”
“Neblbni,” ozývá se ze zadního sedadla Eduard. “Nahoď to!”
“Ale já jsem to nevypnul!” snažím se bránit se. Mačkám zapalování, ale nic se neděje. “Prostě to chcíplo!”
“Bože, Robi!” volá Selina. Eduard vzadu propadá panice. Všechno se zpomaluje. Otáčím hlavu a vidím Selinu, jak se křečovitě drží madla, tiskne se do sedadla. Koutkem oka zahlédnu Edu, je celý bledý. Chtěl bych těď říct něco uklidňujícího, ale v krku mám sucho. Nejde mi ani polknout. Cítím, jak mi po zádech stékají studené kapky potu. Vznášedlo bez vztlaku začíná ztrácet výšku. Přitahuji volant blíž k sobě, ale bez posilovače se hýbe velmi pomalu.
Vznášedlo se naklání tak, že nyní výhled před námi zcela vyplňuje zelená savana. Míříme přímo dolů! Země se přibližuje až moc rychle. Nehodlám se s tím smířit, a tak vší silou tahám za volant. Tyč skřípe, něco prasklo a volant se poddává mé síle. nevnímám křik kolem sebe, nevnímám rychle ubíhající krajinu. Nevnímám přibližující se zemi. Zavírám oči a tlačím páku volantu k sobě.
Křaaach!
Náraz je tvrdý. Vyvrhnutá hlína na chvíli zakrývá žhnoucí slunce. Kinetická energie vznášedla nás vrhá všechny na palubní desku. Cítím, jak ve mně praskají kosti. Oči mě pálí, teče mi do nich krev. Ve spáncích mi buší. Celý můj svět se smrskl na jediný smysl. Nic necítím, nic neslyším a do mých očí se vkrádá tma.
Hodil by se odpočinek.
Místnost je tmavá a studená. Zdá se, že ani sluneční paprsky sem nedosáhnou. A těch pár, které se dostanou až ke kůži sedícího mladíka, se nesetkají s žádnou odezvou. Jako by při letu vesmírem ztratily všechnu svou energii. Celá místnost působí dojmem utápivé nekonečnosti. Přesto má místnost jasný střed a je jím právě mladík sedící v křesle.
Zalepenýma očima zírá do tmy před sebou, jako by ani nevnímal těch pár zbloudilých teplých slunečních paprsků. Nezvedne hlavu ani když se ozvou kroky. Zkroucený sedí na svém křesle jako na trůně. Nemá, komu by vládl a ani nechce. V jeho obličeji chybí emoce potěšení, které již dlouho necítil. Obličej zkřivený bolestí ze světa kolem sebe halí do tmy, aby unikl zvědavým pohledům těch, kteří jeho osud nesdílí.
A když zavře oči, vidí svět úplně jiný, než je ten, který ho obklopuje. Svět, ve kterém barvy vytváří nádhernou krajinu jíž dominuje žhavé a teplé slunce. Krajinu, ve které může být kýmkoliv.
“Jsi v pořádku?” třesou se mnou něčí ruce. Hlas se ke mně propracovává z velké dálky. Teprve až po chvíli poznávám po hlase Edu, svého mladšího bratra. “Tak slyšíš mě? Robine, řekni něco!”
Snažím se pohnout rukou. Všechno mě bolí, ale jde to. Ještě než se mi podaří otevřít oči, zvedám ruku a snažím se Edy dotknout. Pořád zní tak dalece, že může být jen mou fantazií.
“Žije!” křičí někdo. To musí být Selina. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že mluví o mně. Otevírám oči a i když na své kůži cítím sluneční paprsky, nic nevidím.
“Já…,” koktám ze sebe první slůvka, “…nic nevidím.”
“Počkej,” odpovídá Eda. Slyším, jak něco teče, a pak mi studená voda zaplaví všechny smysly. Zastudí mě na kůži, vnikne mi do pusy, očí i uší.
Zakašlu, abych ji dostal zase mimo svůj systém. A jak si svou jedinou pohyblivou končetinou protřu obličej, smiji si z něj i nános hlíny a krve. Slunce orámuje dva obrysy, které se pomalu stávají zřetelnější a plastičtější.
“Jste v pořádku?” dostanu ze sebe po krátké chvíli zírání. Sám nevím, jestli se jedná o otázku, nebo čisté konstatování.
“Jo,” směje se Eda, “teď už jsme v pořádku.” Rychle mi dochází, jak to myslí. Má hlava už začíná zase pracovat.
“Jsme jen potlučení. Nic vážného. Dopadl jsi z nás asi nejhůř.” Selina přešlapuje kolem Edy. Její tělo ještě zpracovává ten šok.
“Co se stalo? Vím, že jsme měli nehodu, ale nemohu si vybavit, co se stalo.”
“Nevím, asi závada na vedení. Motor prostě chcípnul,” konstatuje Eda. Nejde mi na mysl, jak by se to mohlo stát.
Nadzvedávám se zdravou rukou, jak se snažím vysoukat z trosek vznášedla.
“Co když to bouchne, kluci?” kouše si Selina nechty. Je nervózní. Určitě by chtěla něco udělat, ale sama neví co.
“Nemůže to bouchnout. Není tam žádné palivo,” kontruje ihned Eda, aby ji uklidnil.
“Přesně tak, rekuperační motory nemají palivo. Jen konvertují energii kolem sebe na elektřinu, kterou pak pohánějí elektromotor. Není tam nic, co by se mohlo byť i jenom vznítit.” Paráda. Mozek mi ještě funguje.
“Hmm,” asi ji ta odpověď nedala šanci projevit svůj strach, frustraci a šok. Ale ani ji neuklidnila. Selina prostě potřebovala trochu vybuchnout, upustit nahromaděnou energii.
“Je to moje chyba,” chtěl jsem jí poskytnout nějaký terč. To už jsem se vyhrabal na nohy a teď se potácím přímo před nimi.
“Neblbni,” propuká Selina v pláč a věší se mi kolem krku. “Nikomu se naštěstí nic nestalo!”
“Závada na motoru není tvoje chyba,” přidává se Eda.
Usmívám se, ale ve skutečnosti mě strašně bolí, jak na mě Selina visí a z toho, jak mě Eda chytil za ruku, mi vystřelují omračující paprsky do spánků.
Opatrně ze sebe Selinu sundávám. Je čas ohledat místo činu. Levou ruku mám asi zlomenou, ale usuzuji jen z bolesti. Kosti nikde nečouhají. Nohy se zdají v pořádku, až na fakt, že jsou slabé jako batolecí. Hlava bolí jako střep, je evidentně rozbitá. Krev už neteče, ale její zaschlé šupiny se ze mě odlupují při každém pohybu. Ohmatávám si břicho. Necítím nic zvláštního, pokud tedy krvácím dovnitř, pak s tím stejně nic neudělám.
“Jak je to dlouho, co se to stalo?”
“Jsem vzhůru přesně třicet čtyři minuty.” Eda byl vždy pečlivý. Kouká se na své hodinky, které zázračně přežily doslovný střet se savanou. Zkušeným pohybem vyvolá holografickou obrazovku a rychlými pohyby přepíná mezi jednotlivými zobrazeními. Biologické funkce zrychlené, ale v normě. Lokální čas, unijní čas, celosvětový čas. Globální polohový systém a mapa.
Jako vždy ví přesně, co má udělat. Je připravený. Skaut.
“Jsme asi dvanáct kilometrů od nejbližší dopravní linie.” Párkrát máchne do vzduchu, jeho prsty protnou hologram a na obrazovce zazáří červená linka jako zamotaná nit. “Nastavil jsem pro jistotu navigaci.”
“Dvanáct kilometrů?” Selina náhle vypadá, jako by při nehodě přišla o nohu. “To v životě nemůžeme ujít.”
“No, nejspíš budeme muset,” snažím se o lehký úsměv. Vypadám ale spíš děsivě, se vší tou krví na obličeji, slepenými vlasy a postojem hrbáče z nějaké pravěké pohádky.
“Nikdy jsme tolik neušli, a to jsme byli zdraví! Co teď?” pokračuje Selina.
“Dej se dohromady, jo?” tlačí Eda.
“To je v pohodě,” snažím se vnést do diskuze trochu klidu. “Musíme to nějak zvládnout. Selino, pokud můžeš chodit, pak to dokážeme!”
Sedla si vzdorovitě na zem. Slyším, jak potichu natahuje. Pokud bude plakat, pak je to dobře. Aspoň se jí uleví. Eda se k ní sklání, ale jsem rychlejší a i přes bolest v ruce ho chytám za zápěstí a lehce kroutím hlavou v náznaku, aby jí dal chvilku klid.
“Myslím, že je ve vznášedle nějaký systém hlášení polohy. Zkusím poslat signál přes družici. Určitě bude někdo u asistence dávat pozor.”
“Dobrý nápad,” kývu hlavou na souhlas.
Eda se šourá k autu a já mám nyní poprvé příležitost prohlédnout si místo dopadu. Vznášedlo je téměř srolované do malého klubíčka. Předpokládám, že destrukce všech pevných částí pohltila nejvíc energie a zachránila nás před důsledky drtivého dopadu. Plastela jsou zkroucená, ale ani jedno neprasklo. neumím si představit, jak bychom vypadali, kdyby se na nás plastelová okna vysypala. Kapota vznášedla je zabořená tak půl metru do země. Val hlíny vpředu je však větší, než samotné vznášedlo. Ovšem za vznášedlem je tak stometrová rýha, která se různě klikatí a přerušuje podle toho, jakou částí se zrovna vznášedlo dotýkalo země při mém pokusu o přistání.
Podle relativní rovnosti křivky usuzuji, že se mi podařilo srovnat dráhu letu s terénem ještě před prvním dosednutím na zem. Kdybychom narazili přímo, vznášedlo by se stalo naší rakví, rybičkovou konzervou a my rybičkami uvnitř.
Eda se právě naklání přes roztrhané čalounění přední sedačky do prostoru pod volantem. Ten je žalostně malý a Eda se jen víc a víc odírá o zkroucené materiály. Nakonec však radostně volá. Podařilo se mu zprovoznit maják.
“Skvělé,” reaguje hned Selina na jemné pípání majáku. “Tak kdy se pro nás dostanou?”
“Motor je kaput, elektronika je mrtvá. Maják jede jen na svou vlastní baterii. S nikým se nespojíme,” říká Eda opatrně.
“Takže musíme jít?” kouše si Selina spodní ret. Kývnutím souhlasím a Selina na vteřinku zavírá oči. Když je znovu otevře, už v nich není ta poraženost. Právě se odhodlala, že to dokáže. Nyní už mezi ní a záchranou nic nestojí.
“Neměli bychom raději zůstat u auta?” vkládá se do našeho rozhodnutí znovu Eda. “Pomoc určitě přiletí. A když nás tu nenajdou, možná nás nenajdou už vůbec.”
“Nebyl jsi to ty, kdo hned našel cestu?”
“Jo, to jsem byl já. Ale to bylo pro ověření naší polohy. A to jsem ještě nevěděl, že maják funguje.”
“Pravda. Ale koukni na nebe. Jestli jsme havarovali před hodinou, máme tak šest hodin, abychom došli k cestě, než zapadne slunce. Určitě tady nechceš být, až bude tma.”
Eda se nervózně kroutí, protože ví, že mám pravdu. Nakonec ale bere Selinu v podpaží a s pomocí holografických hodinek vykračuje na cestu k nejbližší dopravní linii.
Cesta bude dlouhá, těžká a nepříjemná. Ale bude možná, protože jsme to všichni tři přežili. Ještě než vykročím za nimi, nechávám svou ruku chvíli na zmuchlané kapotě. Vím, že už se nikdy nebude vnášet, ale dokázalo nás ochránit. A na to nechci nikdy zapomenout.
Zbytek povídky najdete v nějakém mém budoucím sborníku. Sdílejte svůj komentář, když se vám povídka líbí, ale i když se vám nelíbí. Jak Eda vyřeší svou chybu?