Jan F. Rajm
Šum moře, a jeho pravidelné vlnění, ukolébávalo mou posádku k nepozornosti. Neměl jsem jim to za zlé, stejně jsme neměli nic na práci. Jako rybáři jsme byli bez práce už patnáctým rokem. Stejně jako dalších padesát šest milionů lidi.
Důvod?
Nebylo co lovit.
Vzpomínám si jako dnes na dobu hojných úlovků, pak i na dobu výrazně menších úlovků. Vzpomínám si i na dobu, když jsme se začali vracet s prázdnými sítěmi. Samozřejmě, že ne úplně prázdnými. Těch pár sleďů jsme chytili skoro vždycky. Na nakrmení pěti hladových rodin, které představovaly pět aktivních členů naší posádky, to vždy stačilo. Horší to bylo s obchodem.
Když jsme poprvé za celý den nechytili jedinou rybu, považovali jsme to za velmi špatný den. To jsme ovšem netušili, že hned ten následující den, bude mnohonásobně horší. Ten den totiž nepřivezl nic ani masivní Vladivostok 2000, rybářská fabrika na moři. A to teprve byla katastrofa.
Masivní propouštění rybářů. Tisíce nových výzkumů. Demonstrace. Zvyšování cen. Eko fanatismus. Hladomor. Chudoba. Válka. Bohatnutí. Kácení lesů. Další zvyšování cen. Oteplování. Dobytkářství.
Rozjelo se kolečko procesů, konfliktů a vyjednávání, na jehož konci skončila jedna éra civilizace člověka a začala nová. Skončila éra vyjídání moří, začala éra dojídání země. Přeci jen, lidé udělají pro sousto kalorií cokoliv, ale to patří k životu. I to nejtupější zvíře v takový okamžik udělá to samé.
Z naší pětičlenné posádky jsme zůstali už jen tři. Peter nás opustil jako první a teď někde ve Střední Africe pěstuje cvrčky. Myslím, že mu to nese. Jákob nás opustil poté, co si sám sáhl na život. V dopise na rozloučenou psal, že se moře nedokáže vzdát. Kecal. Kdyby to byla pravda, seděl by tam, co teď já, Rudi a Myšák.
Seděl by na palubě plachetnice a plavil by se po moři. Víte, já byl celý život rybář, stejně jako táta. A táta mýho táty, a všichni tátové v naší linii kam až mi paměť sahá. Když krize přišla, nechtěl jsem s rybařením skončit. Loď byla součástí naší rodiny tak dlouho, že měla i vlastní jméno a bankovní účet. Nemůžete opustit někoho, kdo je na vaší každodenní společnosti závislý. To by bylo barbarské.
Vítr se obrátil a ráhno stěžně se zakývalo pod náporem napnuté plachty.
“Je to tu!” vytrhl mě svým výkřikem Doktůrek. Plešatý zavalitý mužík malého vzrůstu, který vypadal přesně tak, jak jsme mu přezdívali, Doktor. Říká se, že ruku, která tě krmí, nekousneš. I zvířata mají evidentně víc rozumu, než my lidé. Z Doktůrka jsme si dělali legraci neustále. A důvodů nám dával sám nepřeberné množství. Trpěl mořskou nemocí. Neudržel rovnováhu na mokré palubě, takže jsme ho pořád někde sbírali. Svými tlustými prsty rozbil polovinu vědeckých přístrojů, které si na loď přitáhl. Ale přes to všechno byl člověkem, který platil všechny naše účty.
Stal se čtvrtým členem naší posádky. Myšák ho našel úplně opilého na molu před mnoha lety. Dali jsme ho dohromady. A on nám na oplátku odvyprávěl příběh o tom, že ryby nezmizely, že jen našly způsob, jak se nám vyhýbat. Bylo to neuvěřitelné. Tak nepravděpodobné, tak přesvědčivé, že jsme mu okamžitě propadli.
Podíval jsem se směrem, kterým ukazovala jeho vztyčená paže. V dálce se na hladině cosi pohybovalo. Přimhouřil jsem oči, abych lépe viděl proti třeštícímu slunci.
“Tak co?” přiskočil ke mně Myšák.
“Zatím nic nevidím,” pokrčil jsem rameny. Myšák se nakláněl přes mé rameno.
“Asi to budou jen nějací plavci. Jako vždycky.”
“Asi,” odtušil jsem. Odstrčil jsem Myšáka a slezl po žebříku na dolní palubu. “Je to ono, Doktore?”
“Musí to být ono. Musí!” odvětil ten malý podivín, aniž by odtrhl oči od svých poznámek a nějaké elektroniky, na jejíž obrazovku zíral většinu svého času.
“To jste říkal minule taky a byl to je vír.”
“Nevěříš mi?”
“Ale to víte, že ano,” podrbal jsem se na hlavě. Ale měl pravdu, nevěřil jsem mu. Pořád však bylo pronásledování jeho snu lepší než moje nic.
“Tak tedy,” obrátil ke mně svá malá očka. “Vzhůru!”
Trvalo další hodinu, než jsme se dostali až na místo. Rudi kormidloval, byl v tom nejlepší. Ale i tak bylo těžké se probít proti větru. Když jsme se ale dostali na místo, bylo to zklamání jako vždycky. Nebyla to ani ryba, ani velryba, ani kosatka. Nebylo to vůbec nic. Velké nic, které vyplňovalo oceán posledních patnáct let.
Doktůrek stál se svěšenými rameny. Stejně jako minule, stejně jako mnohokrát předtím. Byl zklamaný tak jako my, ale narozdíl od nás se z toho vždy oklepal. A druhý den už zase měřil a znovu vyhlížel nový cíl.
“To nic, Doktore,” poplácal jsem ho po rameni. “Příště to vyjde.” Ale uvnitř jsem věděl, že už ne. Rychlý pohled do očí Myšáka i Rudiho mi prozradil, že to vidí stejně.
Sůl mi zkazila chuť. Z celoživotního dýchání mořských výparů mám poleptanou sliznici, takže mi všechno chutná stejně, jako papír. Spolknul jsem další porci nakládaných řas, odložil vidličku a rukávem si otřel mastné rty. Jak říkám, všechno chutná stejně. Díky, že si nepamatuji, jak chutná tuňák.
“Ehm, doktore?” odkašlal jsem si. Myšák si rukou ulíznul své šedivé vlasy a Rudi odložil brýle. “Musíme si promluvit.”
Doktůrek vzhlédl od své porce, které se téměř nedotkl. V jeho očích jsem spatřil podivný klid.
“Víte,” nechtělo se mi začínat takový konec, ale nastal čas. “Loď už pomalu dosluhuje. Je to už vlastně babička.”
“Chápu,” odložil vidličku, kterou se rýpal v řasovém nákypu. “Můžeme do přístavu zamířit až ráno?”
“To víte, že jo,” mrknul Rudi a dal se do vylizování talíře. Jeho apetitu jsem vždy záviděl. “Teď se stejně nikam nepoženem.”
“Ale co budete dělat?” vyzvídal Doktůrek, aby před námi zakryl svůj smutek.
“Asi pojedu za Peterem,” nadhodil Myšák. “Jsme domluvený, že mu pomůžu s farmou.”
“Já se nejdřív postarám o tuhle krásku, a pak ji někomu prodáme, že jo?” drcnul do mě Rudi. “Pak hurá, sladký důchode,” usmál se od ucha k uchu a odhalil nám své zkažené zuby.
“Už to tak bude, Doktore. Snad se i vám dál bez nás nepovede špatně.”
“No, věděl jsem, že to jednou přijde. Vlastně mohu považovat za štěstí, že to přišlo až teď.”
“Snad jste nepřestal věřit, že je najdete?
“Ach to ne,” okamžitě kontroval Doktůrek. “V moři je místa dost, někde tam jsou. To je jisté.” Nervózně jsme se po sobě všichni podívali. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem obdivoval jeho přesvědčení. “A teď, jestliže mě omluvíte, musím asi začít balit.” Doktůrek se odvalil od stolu a zmizel v podpalubí. Chtěl jsem za ním křiknout, že to potrvá ještě nejméně týden, než se dostaneme ke břehu, ale spolkl jsem to s dalším soustem papírově nakládaných řas.
Ten večer jsme načali poslední láhev rumu. Cesta domů se musí oslavit.
“Potápíme se!” křičel Rudi. “Všichni na palubu!”
Měl pravdu. Loď byla nakloněná a valila se do ní voda.
“Kde je díra?” snažil jsem se zjistit příčinu.
“V nákladovém na pravoboku! Myšáku!”
“Tady, už lezu!” volal Myšák, který se škrábal ze své kajuty a nohama již překonával značný odpor vody.
“Máte Doktora?” křikl jsem na ně.
“Ne!”
“Ne!”
To byl problém. Naše plachetnice nebyla tak velká, aby potápění trvalo hodiny. Za pár minut bude po všem. Pokud nebyl doktor v kajutě, mohl být kdekoliv. Hledat ho nemělo cenu. Než jsem popadl tašku a naházel do ní deku, láhev s vodou a nějaké krekry, byla už voda po kolena a loď slušně nakloněná.
“Proč neběží pumpy?” křiknul jsem, a pak se sám praštil přes čelo.
“Kdo by pumpoval?” vrátil mi to hned Rudi.
“Pořád zapomínám, že jsme se zbavili motorového čerpadla. Uhni, dělej!” Strkali jsme se jeden po druhém ke schodišti na palubu. Jen jsme vylezli nahoru, ozvala se trhavá rána. Provalil se dřevěný bok lodi. Ta se zhoupla a vymrštila nás do vody.
“Pomóc!” zaslechl jsem, jak volá Rudi, který se zamotal do plachet potápějící se lodi.
“Mám tě,” zachraňoval ho Myšák a strkal mu potmě nějaký kus dřeva. Rudi se zachytil a společnými silami jsem ho pak přitáhli k sobě.
“Plavem, pojďte!” přikázal jsem coby kapitán. S taškami zavěšenými na sobě jsme odplavali od trosek potápějící se plachetnice, která nás stále snadno mohla stáhnout pod vodu.
“Ty vole, co se stalo?” vydýchával se Myšák.
“Já nevím, do něčeho jsme museli narazit,” šlapal vodu Rudi. Měl z nás největší nadváhu, tak se ani nemusel moc snažit. Voda ho hezky nadnášela.
“Ale kde je Doktor?” položil jsem otázku, na kterou nechtěl nikdo odpovídat. Všichni jsme se zadívali do tmy, kde se ve světle hvězd tyčil vrak lodi otočené na bok a pomalu se potápěl.
“Co když to udělal on?” vyplivl vodu Myšák.
“Nekecej, proč by to dělal?”
“Já bych věděl,” napadlo mě.
“To jako kvůli nám? To je debil.”
“Taky kvůli tomu asi zařval,” otřel si Rudi velkou tlapou mokrý obličej.
Možná to ani tak nebylo. Ale dávalo to smysl. On jediný nejspíš neměl kam jít. A tak se rozhodl vzít celou loď s sebou.
“Prevít,” uklouzlo mi.
“Co teď budem dělat?”
“Aspoň nás nesežerou žraloci,” usmál se Myšák. Ten trouba měl na všechno vždy svůj vlastní pohled.
“A co je podle tebe tohle?” okamžitě nás strhnul Rudi.
“Vždyť už žádní nejsou, jak by mohli?” snažil se s ním Myšák hádat. Ale v ten okamžik se nám pod nohama mihl stín a z vody se vynořilo cosi obrovského. Nebyla to ryba, nebyla to paryba, ani savec. Bylo to cosi umělého.
“Co to do prd…” řval vyděšený Rudi.
“Bože!” ječel Myšák a houpal se na hladině s vlnami, které vyvolalo vynoření záhadného objektu.
“Držte se!” snažil jsem se vzmužit svou posádku. Jako tři mušketýři jsme se chytili jeden druhého, aby s námi vlny tolik neházely.
Objekt se stále nořil z vody. Byl černý, dlouhý a voda se valila přes jeho zvláštní tvary.
“Je to loď!”
Byla to loď.
“Cože?”
Vesmírná loď.
“Loď?”
Vesmírná rybářská loď.
Tohle mi musíte věřit. Byl jsem rybářem dýl, než kdokoliv na téhle planetě. Když toho všichni nechali, protože v moři nezůstala ani rybička, já pokračoval křižovat moře s nadějí, že se jednou sítě znovu naplní. A mezitím nám je zpod rukou tajně vyzobávali emzáci.
“Vidíte to, co vidím já?” volal užaslý Rudi.
“Ne asi, ty vole!”
“Ale ne! Já myslím Doktora. Vidíte ho?”
A skutečně. Rudiho napřažená paže ukazovala na světlý obrys kulaté postavy zavěšené na povrchu toho podivného plavidla.
“Co to dělá?!” strachoval se Myšák.
“Nemá šanci,” vydechl Rudi.
A zatímco oni dva se hádali a dohadovali o osudu Doktůrka, v duchu jsem se smál. Tak on to ten podivín dokázal. Přišel na to, kam zmizely všechny ryby. Sice to nebylo tak, jak si vysnil, ale zas tak daleko od jeho šíleného nápadu to také nebylo. Jediné, co dodnes nevím, jestli tu naší plachetnici potopil Doktůrek nebo oni. Skutečnou otázkou ovšem je, jestli na tom vůbec záleží.
Ryby nám to stejně nevrátí.