Plesk.
Studené kapky pleskaly do kamenných tváří pískovcových soch. Sochy zešedlé nejen soumrakem, ale i podzimní náladou, neprotestovaly. Kulaté krůpěje vody jim stékaly po nehybných tvářích a dopadaly na ještě nehybnější podstavce.
Místní hřbitov nebyl ledasjaký. Tedy aspoň jak se to vezme. Když se vzbouřili elektrické přístroje a napadli lidstvo, byla to obrovská řež. Nejen, že lidé umírali, umírali hromadně. Na to si určitě stěžoval kdejaký hrobař. Vykopat hrob pro jednoho nebo pro deset? To je sakra rozdíl. A vykopat hrob pro deset tisíc? To už je hromada práce! A tak se není čemu divit, že místo, aby si hrobaři namastili kapsy, mnoho z nich se udřelo k smrti a poslední hrob vykopalo pro sebe. Pak je kleplo a oni se do něj prostě jen svalili.
Musí vám být jasné, že pro tolik lidí se hroby nekopou. To se buď vykope obrovská díra, kam se všichni nasypou, nebo mrtví profičí komínem, a ještě je z nich dvojí užitek. Nejdřív teplo a pak podle roční doby. V létě vysoce dusíkaté hnojivo, v zimě posyp na zmrzlé chodníky.
Ale v každé době bývají takoví nebožtíci, pro které se hroby kopou, i kdyby to bylo rukou do zmrzlé skály. Nikdo přeci nechce, aby hrdinové lidstva odpočívali někde na hromadě, nebo se usazovali na sochách, kam kálí i nezbední ptáci. A tak i za těžkých časů lidé pohřbívají své hrdiny do krásných hrobů, aby na ně v těch lehčích dobách mohli vzpomínat a připomínat si, že bez obětí nejde nic.
Jenže když jste ve válce s vražednými stroji bez slitování, výčitek a bez potřeby spát či jíst, musíte karty trošku přeskládat. Jako největší bojovníci a zároveň největší hrdinové se osvědčili lidé se stejnými vlastnostmi, jako měli vražedné stroje. Vrazi bez výčitek, sadisté bez skrupulí, hrdlořezové bez hrdel, prostě všechen společenský odpad, který si najednou mohl své divné chutě ukájet na někom, koho lidé nesnášejí. A dokonce za to sklízet metály jako houby po dešti.
Když ale některý z těchto hrdlořezů padl, nastala najednou veřejná diskuze o tom, kolik toho napáchal za svého života špatného a co to bylo za zrůdu. Trochu pragmatičtější hlasy volaly po spravedlnosti a uznání alespoň za hrdinské skutky. Nakonec se všichni shodli na tom, že daná osoba byla lidstvu prospěšná a zasloužila by si pohřbít se všemi poctami, ale někde daleko a na těžko přístupném místě, aby se na ní rychle zapomnělo. Protože co bylo, to vzal čas, a není třeba se v tom dál vrtat. Je lepší koukat dopředu.
A tak se stalo, že ustanovená komise nalezla nejzapadlejší hřbitov v bezpečné části planety, a tam se všemi poctami postupně uložila všechny hrdiny násilníky vleklé a málem prohrané války se stroji. No a na ten hřbitov se teď snášel déšť z potemnělých mraků.
Blesk probliknul a osvítil společenstvo nehybných soch se zavřenými ústy i rozevřenými tlamami.
Raaach!
Hrom praštil s takovou silou, až se ozvěnou v hrobech roztřásly kosti nebožtíků. Ale i nad zemí kdekdo poskočil úlekem. Mezi sochami se svižně protáhlo několik postav v dlouhých a tmavých pláštích. Byly promáčené a prochladlé podzimním deštěm, ale jejich oči svítily jasným a odhodlaným poselstvím.
Vedoucí postava rychle četla nápisy na náhrobcích. Světlo blesků přišlo vhod, jenže občas zkreslilo jména do hrůzných patvarů. Nakonec se skupina zastavila nad hrobem, na který by lidstvo raději mělo zapomenout. Osoba pohřbená pod jejich chodidly se nikdy neměla narodit. Páchala taková zvěrstva, že zvěř z nich byla v šoku. Ale zároveň byl nebožtík za svého života nejvyšším velitelem armády, které se podařilo zničit kus na zem spadlého Měsíce, který svou energií napájel stroje. Ten umrlec byl hrdina i démon zároveň. Voják i řezník.
Postavy na chvíli ztuhly ve zbožné úctě, když blesk osvítil jméno vytesané do šedého náhrobního kamene. Pak bouře ztlumila svůj rachot, jako by cítila důležitost nadcházejícího okamžiku. Déšť polevil, a tak mohl vůdce této skupiny rozsvítit vysokou svíčku. Voskem nakapal na náhrobní desku magický symbol a svíčku postavil doprostřed.
Postavy kolem hrobu se chytily za ruce a sevřely tak magický symbol v kruhu ze svých paží. Rychlými očními kontakty si skupina vyměnila poslední potřebné informace a rituál mohl začít.
„Mmmm, Pane podsvětí, tebe voláme!“ předříkával první muž skupiny.
„Mmmm, Pane podsvětí, tebe voláme!“ opakoval druhý muž.
„Mmmm, Pade podsvětí, tebe volábe!“ opakoval třetí muž.
„Tví služebníci si žádají tvé pomoci,“ předříkával první, a tak opakoval druhý muž.
„Tví služebdíci si žádají tvé poboci,“ znělo z úst třetího.
„Sešli svou moc a přiveď nám toto tělo, které dávno již dlí v komnatách tvých!“ hřměl znovu první a druhý přesně opakoval.
„Sešli svou boc a přiveď dáb toto dělo, které dávno již dlí v kobdatách tvých!“ opakoval nesprávně třetí.
„Dej nám muže jménem Tadeus Mráz!“ dokončil zaříkávadlo první muž a hrozivě zdvihl paže do vzduchu. Druhý muž opakoval a v sevření prvního muže i on zdvihl paže do vzhůru.
„Dej dáb buže jbédeb Tadeus Bráz!“ vykřikl euforicky třetí muž, a i on v sevření svých druhů zdvihl ruce k temným nebesům.
Blesk rozsvítil oblohu a s ní i tváře soch, mužů v kápích a náhrobky.
Hrom ohlušující ránou roztrhl nebe a další salva dešťových kapek pokropila celý výjev. Muži čekali, ale nic se nestalo.
Tma byla těžká jako plný pytel pravdy. Muži stáli stále s rukama napřaženýma k nebi. Ale nic se nedělo. Nakonec se trapnost té nicoty již nedala vydržet.
„Zkusíme to znova?“ řekl druhý muž a sňal si kapuci. Kapky ihned spojily jeho vlasy v tmavé slepené proužky.
„Já bám devíb, bá to cenu?“ utřel si nos třetí muž.
„Co říkáš?“ obořil se na něj první muž, který již tušil, kde je zakopaný pes. „Ty máš zase rýmu?“
„Debáb,“ snažil se marně zakrýt své plné dutiny lebeční dotyčný muž a narazil si kapuci ještě hlouběji do tváře.
„Bezva, tak to se můžeme snažit třeba i rok,“ rozčílil se znovu jejich vedoucí.
„Já už da to stejně kašlu,“ rezignoval onen muž, který dnes svým žvatláním pokazil vyvolávání. S provinile skleslými rameny se otočil k odchodu. Déšť jako by vycítil, že je konec, spustil se znovu, a ještě s větší vervou.
„No tak, Benji,“ rozběhl se za ním druhý muž. Pohledem přitom zpražil onoho vedoucího, kterému asi šlo o vyvolávání víc než o své kolegy. Ten jen svěsil ramena, zakroutil hlavou a rozběhl se za nimi. Hřbitov znovu osaměl. Jen déšť pravidelně bubnoval na náhrobní kameny a blesk sem tam osvítil prapodivná jména obyčejných lidí i masových vrahrdinů.
***
Když bouřka skončila, bylo už ráno.
Slunce se vylouplo zpoza mraků.
Ptáci se rozezpívali a vrhli se na žížaly lezoucí z hlíny čerstvě vykopaných hrobů. Jeden z ptáčků se zatoulal až na vzdálený konec hřbitova, kde kloval do bílých hromádek nakapaného vosku. Další z jeho kamarádů se slétli na okolní hroby, které evidentně nepatřili nikomu tak slavnému. Neměli náhrobní desku, jen zasazené květiny do kypré hromádky hlíny. Vypasení červíci vyhnaní záplavou vody byly velmi chutnou pochoutkou. Ptáčci je rychlými pohyby sezobávali a plnili si malinká bříška.
Klov. Zob.
Jeden masitý červ si prohrábl cestu hlínou na světlo. Okamžitě se na něho vrhlo hned několik ptáků. Každý se pokoušel získat toho nejtučnějšího pro sebe. A hele, vedle něj je druhý, třetí, čtvrtý. A támhle si razí cestu další červ. Ptáci soukají červi do svých žaludků.
Jenže oni to nejsou červi.
Jsou to prsty.
A za prsty se z hlíny sápe dlaň se zápěstím. Pak loket. A najednou je celá paže venku. A kousek vedle ní se ven dere druhá. Osvobozená paže se snaží hrabat v hlíně, ale nejde jí to. Na každém prstu má až po kořen naraženého ptáka. Ti stále ještě nepochopili vzniklou situaci a snaží se spolknout tu hroudu masa, která jim uvízla v krku. Ruka se zatřepe a ptáci se chtě nechtě pouští slibných soust. Dvě dlaně se mění ve lžíce bagrů a vykopávají zbytek něčeho velkého.
Nakonec se z hlíny vyhrabe postava celá ušmudlaná. Slepené kusy bahna mezi vlasy, vousy, prsty u nohou, a dokonce i v podpaždí. Když si vymete zbytky černozemě z očí, protáhne se a dlouze zívne.
„No ty bláho,“ kroutí postava nevěřícně hlavou. „To musel být ale mejdan.“ Prohlíží si prsty u rukou a přepočítává, zda je jich opravdu deset. Pak si prsty zajede do vousů a vlasů. Trsy ochlupení odpadnou a zůstanou zachyceny mezi prsty. S odporem jsou setřeseny na zabahněnou zem.
„Kde to vlastně jsem?“ zeptá se sám sebe muž, který se doslova probudil ze spánku mrtvého. Rozhlíží se a něco hledá. „Za to může určitě Dag. Na další mejdan s ním už nejdu.“ Překulí se na všechny čtyři a hrabe rukama v zemi. „Snad jsem neztratil další…“ Nic nenachází, a tak mžourá do hlíny i kolem sebe. Nemotorně se postaví a vykročí. Někde v dálce odbíjí hodiny. Muž se zaposlouchá do zvuku zvonů a počítá údery. Pět, šest, sedm, osm, devět.
„A sakra. Manželka bude naštvaná, že jsem nedorazil domů,“ uvědomí si náhle. Popojde pár kroků a znovu se zarazí. „No to ne, vždyť já už mám být v práci! Tak tohle teprve bude problém.“ A znovu se dává do kroku, klusu, a už si to cválá mezi hroby a žene ho to na známé místo.
Domů.
***
Ulice byly poloprázdné.
A nebylo to brzkou ranní hodinou. Ale spíše tím, že většina lidstva padla v boji se stroji. Další zemřeli hladem při dlouhých zimách bez elektřiny. Města nyní hostila jen pár stovek lidí, kteří se víceméně znali. Vznikl takový zajímavý společenský celek. Stále platí, že nezaměstnaný mozek tropí hlouposti, a tak se lidé snaží víceméně dělat to, co byli zvyklí dělat stovky let předtím.
Pracovat.
Kdo uměl něco užitečného, ten pracoval pro kmen, pro město. Kováři, instalatéři, topenáři, kominíci, horníci, zedníci a mnoho dalších. Kdo se uměl něčemu naučit, ten se rychle přeorientoval na něco potřebného. Učitelé, zemědělci, lovci, sběrači a opět mnoho dalších. Kdo nic neuměl ani před tím a měl se dobře z práce ostatních, a navíc nebyl schopen či ochoten naučit se něčemu prospěšnému, tak byl přinucen buď odejít, nebo sloužit pro celek. Zaniklo mnoho povolání. Pojišťovací agenti, makléři, novináři, úředníci, gymnazisté i bakaláři, starostové i prezidenti. Kdo ale chtěl ve svém povolání pokračovat, mohl se jím bavit jako koníčkem. A tak si účetní počítali úroky na prstech, prezidenti vládli vyřezávaným figurkám a hráli šachy s diktátory. Novináři psali smyšlené články o naprosto nedůležitých věcech, které nikoho nezajímaly. Ano, mohlo se zdát, že se vlastně mnoho nezměnilo.
Jen jedno povolání bylo zakázané pod trestem smrti.
Elektrikář.
Každý si ještě živě pamatoval, jak byl napaden svým tousterem, kulmou či příklepovou vrtačkou. A to nikdo nechtěl zažít znovu. A i když byl úlomek Měsíce zlikvidován, komu by se chtělo riskovat? Společnost se nakonec bez elektřiny obešla. Místo elektronů, pracovali lidé.
Země byla nadšená. Lidé byli spokojení, snad i šťastní. Stroje nebyly vůbec.
A život šel dál. Ostatně jako vždycky.
***
Muž zablácený od bahna prochází známými ulicemi a podvědomě hledá ten dům, do kterého se každý den po šichtě vracel. Mžourá, protože nemá brýle, bez kterých sotva přečte název ulice. Lidi nepoznává, ale vždy se na ně usměje, aby zakryl, že je bez brýlí nerozezná.
Malá holčička se rozbrečí, když ho spatří. Její maminka ji vezme do náručí a rychle s ní utíká pryč. Muži na něj něco křičí a raději se mu vyhýbají.
Nakonec se zastaví a pohlédne na sebe do výlohy. Je s ním snad něco špatně? No, učesaný zrovna není a o čistotě zevnějšku se nedá mluvit už vůbec. Ale jinak na sobě bez brýlí nevidí vadu.
„No jasně,“ zakřičí heuréka po chvíli, „vždyť jsem naháč!“ A zakryje si rukama cudně svou nahotu a s veselým úsměvem si to vykračuje domů. Nelze mu vyčítat snahu, ale kostnatýma rukama nezakryje to, že mu v zádech zeje díra jako do rozpočtu školství. Kdyby tedy nějaké školství bylo. Ani rukama nezakryje svůj svraštělý obličej nebožtíka, úsměv pouze s polovinou zubů, chybějící jedno ucho.
Ale náš nebožtík si to kráčí vesele domů a usmívá se vtipné historce s chybějícím šatstvem. Po paměti najde dům a v něm svůj byt. Našlapuje opatrně, aby se vyhnul ženě. Ví, že tomu stejně neunikne, ale ještě chvilku si přeje oddálit to běsnění harpyje.
Proklouzne do ložnice. Na nočním stolku má vždy jedny náhradní brýle na čtení. Ale ať šmátrá, jak šmátrá, nemůže je dostat do ruky. Pohyby rukou jsou stále divočejší, jak na něj doléhá strach z objevení manželkou.
Drkne do vázy.
Rána rozbitého porcelánu se rozezní místností a postupně se přelévá do dalších. Až zvuk nakonec narazí na ušní bubínek kohosi v koupelně. Ozve se nadávka. Z vany se někdo vyvalil a již stojí před umrlcem. Chce ho udeřit jako zloděje, ale pohled na seschlé tělo ho posílá k zemi.
Sladká tma omdlení přikryje hrůzný pohled.
„Že bych si spletl byt?“ drbe se na hlavě umrlec. Kousky kůže a chomáčky vlasů létají vzduchem. Rozhlédl se, a i přes všechnu tu šedou vatu, která mu kryje výhled, poznává místnost, ve které chodíval spát ve zlém i v dobrém.
„Když já jsem správně, tak kdo je tohle?“ shýbá se k muži a prohmatává oschlými končetinami ležící tělo. To je mokré, pouze v ručníku, trochu tučnější, než by muselo být. Vysoké postavy s kudrnatými vlasy.
A s brýlemi.
„Hehe, tady jsou,“ chechtá se umrlec, když muže okrádá o kus skla a kovu. Nasadí si brýle a znovu si muže prohlíží. Tentokrát pozorněji. Je docela mladý. A svým způsobem i hezký. Kudrnaté vlasy a knírek. Švihák. A v hlavě mu zahryže červík podezření. Prohlédne si sám sebe. Tenké kostnaté ruce, odřené prsty. Kůže špinavá jako by se celé věky nemyl. Trochu vyžle a z jeho klenotu už toho taky moc nezbývá.
„Ach Marie,“ povzdechne si, když mu všechno dojde. „Ty jedna potvoro nevěrná. Takhle to dopadá, když se jeden večer neukážu doma?“
***
Když dovlekl chlapíka za nohy do kuchyně, dlouho mu trvalo dostat ho slabýma rukama na lavici za stůl. Byla to fuška. Byl si vědom, že mu není dvacet. Dokonce ani třicet. Kéž by čtyřicet. Ale proč se cítil až tak slabý?
Potřeboval vzpruhu.
Káva by byla skvělá. V konvici na kamnech stála jakási černá tekutina. Vůni neměla valnou, ale pokud to byla káva, pak by byla vynikajícím zdrojem kofeinu. A tím se rozhodně nepohrdá. Přihodil pár polínek do kamen, rozdmýchal uhlíky a za chvíli tekutina v konvici bublala, jak se drobné kuličky kyslíku snažily uniknout ze zajetí svých vazeb s vodíkem.
Plechový hrníček našel velmi snadno, vždyť to byl jeho byt. A dokonce i ten hrneček byl koneckonců jeho. Když si naléval tmavou hustou tekutinu, zarachotil zámek a do místnosti vstoupila žena. Byla postraší, ale pěkná. Brzy dosáhne odpočinkového věku, ale stále měla pevné boky, relativně štíhlou postavu a dobře rostlé vlasy. Jen v obličeji bylo poznat, že doba není růžová a že žena zažila jistě těžké časy.
„Marie!“ přivítal ji hned ve dveřích.
Marie spatřila svého muže sedět za stolem v bezvědomí. Pak špinavou a otrhanou zrůdu, která rozpřáhla paže. S pokřiveným úsměvem a dechem shnilého masa.
Vrhla se do rozpřažených paží.
Byla v bezvědomí.
Omdlela strachem o svůj život a o život svého manžela. Omdlela hrůzou ze stvůry hrůzně nestvůrné. Omdlela při představě toho, co se odehrálo v jejím bytě. Omdlela, protože nevydržela to, co bude jistě následovat.
Když se mu podařilo Marii narovnat do židle u kuchyňského stolu, začal se probouzet ten hezký muž sedící na lavici přímo proti ní.
„Marie,“ zakřičel, když ji spatřil v bezvědomí. Pak se rozhlédl a spatřil nebožtíka sedět u další hrany stolu. Vykřikl a znovu omdlel.
„Ale no tak,“ pronesl do ticha pokoje umrlec. „Aspoň bude čas si v klidu vypít kávu.“ Hezoun se znovu probudil, spatřil Marii a po ní mrtvolného staříka. Vykřikl a znovu omdlel. „Protože tohle se ještě protáhne,“ řekl si sám pro sebe umrlec, když muž zaklimbal hlavou, jak ztratil vědomí o svalovém napětí krčních svalů.
Jeho výkřik ale probudil Marii. Cukla sebou na židli, když se jí do zorného pole dostala polorozpadlá postava jejího prvního manžela. Ruce jí vystřelili na obranu před tím hrůzným pohledem. Zkřížila je před obličejem, aby jimi filtrovala vjemy z umrlcova obrazu. Pak se jí zorničky trochu rozšířily.
„Tobi?“ sklouzlo jí potichu ze rtů. Z oka jí sklouzla slzička a razila si cestu po krajkách vrásek až na špičatou a majestátní bradu. „Co se ti stalo?“
„Spíš bychom si měli promluvit tady o Růžence,“ ukázal umrlec na nahého hezouna opřeného bezvládně o hranu stolu.
„Co… co jsi mu udělal?“ zeptala se Marie a vyskočila ze židle.
„Zatím nic!“ mávl rukou umrlec Tobiáš, „Ale jestli zjistím, že to není nějaký vzdálený příbuzný, tak vážně netuším, co mu provedu.“
„O čem to mluvíš? Co… co tady vůbec vlastně děláš? Co se to děje?“ tryskaly slzy zoufalství Marii proudem z obou očí.
„No tak,“ utěšoval ji Tobiáš, „Uklidni se. Víš, že máš ve vypjatých situacích sklony k hysterii.“ Marie s sebou plácla znovu na židli. Musela se opřít o stůl, aby neskončila na podlaze, jako většina jejích slz. Hezoun pořád poloseděl, pololežel na lavici. Tobiáš si v hlavě srovnával odpovědi na její otázky.
„Tak to vezmeme postupně,“ rozhovořil se nakonec. „Růženkou myslím tady toho naháče, kterého jsem načapal v naší koupelně. Za druhé, máš pravdu. Přišel jsem opravdu nevhod. Měl bych být v práci a pracovat pro komunitu, ale ještě jsem se nestačil dát dohromady po té včerejší epizodce. A za třetí, mluvím o tvé jasné nevěře, pokud mi nedáš lepší vysvětlení toho, co se tu děje.“
„Vče… vče… včera?“ zakoktala nechápavě Marie.
„Nejspíš jsme trošku popili a já jsem to asi přehnal, no.“
„Ty… jsi… popíjel?“ klepal se jí při otázce stále trochu hlas. Přikývl. „Včera?“ pokračovala. Znovu přikývl. Ukázala na něj prstem. Potřetí přikývl. „Cože?“ uklouzlo jí nakonec.
„To se mě moc neptej. Podrobnosti si nějak nemohu vybavit. Asi jsem zase míchal všechno dohromady a mám okno.“ V jeho hlase bylo cítit provinění, což vzhledem k celkové situaci vyhodnotila Marie jako absurdní.
„Tobiáši,“ řekla nakonec, když se dlouho odmlčela. „Na co poslední si vzpomínáš?“
Zamyslel se.
Podrbal se na hlavě a do vzduchu se vzneslo hejno drobných bílých šupinek.
„Nevím,“ řekl nakonec. „Nějak si pamatuji všechno, ale jsou to jen vzpomínky. Nevybavuji si žádný konkrétní den.“
„To proto, Tobiáši, protože jsi mrtvý.“
„Možná jsem na šrot, nebo na prkno, ale mrtvý? To už je trochu eufemismus, nezdá se ti?“ snažil se jí oponovat.
„Tobiáši Brázi!“ okřikla ho. „Nehádej se se mnou!“ Šok ji už opustil. Hysterie byla zahnána.
„Promiň holubičko,“ sklopil oči.
„Když říkám, že jsi mrtvý, tak jsi mrtvý!“
„Nechci se hádat,“ řekl omluvně. „Ale nesnaž se obracet hovor. Kdo je tady ta Růženka?“
„Jaká Růženka zase?“ zlobila se Marie. Tobiáš umrlec ukázal svým zpuchřelým prstem na bezvědomého hezouna. Ten se zachvěl, probudil se. Otevřel očka, kouknul na Marii a usmál se. Pak se podíval na bílého šupinatého staříka, vykřikl a omdlel znovu.
„Tady tuhle hromádku neštěstí,“ píchal svým polorozpadlým prstem Tobiáš do opakovaně omdlévajícího seladona.
„Ta hromádka neštěstí se jmenuje Karl,“ objala Marie bezvládný pytel masa, který teď Karl připomínal. „A bydlí tu se mnou.“
„Jak bydlí?“ rozohnil se Tobiáš, na kterého už to začínalo být moc těžké téma.
„Bydlí! A je to už víc než rok.“
„Rok?“ podivil se Tobiáš umrlec a snažil se zkontrolovat čas na svých hodinkách. Ale žádné na zápěstí nenalezl. Tak jen bezvládně svěsil ruce.
„Tobi,“ pokračovala Marie již mnohem klidněji. „Už je to skoro dva roky, co jsi zemřel.“ Chtěla ho pohladit po vlasech, ale když se k němu přiblížila, raději ruku zase svěsila podél těla. „Byl jsi jednou z posledních obětí celé té války. Oplakala jsem tě, pohřbila. A teď žiju dál svůj život. A promiň, ale nechci zůstat celý zbytek života sama.“
Tobiáš seděl na židli, na které sedával skoro celý svůj život. Před sebou měl plechový hrnek a v něm kouřící tekutinu připomínající kávu. Zadumaně ji zvedl ke rtům a usrkl. Teplá tekutina mu zaplavila ústa, pak sama protekla do krku. Tobiáš cítil to zvláštní teplo, které se šířilo jeho tělem, jak vroucí tekutina zaplavovala orgány trávicího traktu. Z roztrženého žaludku se vylila do celé břišní dutiny. Z proděravělých střev pak zpět na židli a z ní kapala na zem.
Tobiáš umrlec Bráz se podíval pod své nohy na kaluž černé již jednou přefiltrované kávy. Její chuť necítil. Ani její vůni. Jen to zpropadené teplo.
Pak mu pohled sklouzl na špinavé kostnaté nohy. Nyní s brýlemi a trochou relativního klidu měl čas si je pořádně prohlídnout. Kůži měl strupovitou, suchou, na několika místech prodřenou až na kost, ale hlavně mrtvolně bledou. Nehty roztřepené, občas chybějící. Přejížděl pohledem po svém zuboženém těle až se zastavil na svých napřažených rukách. Na nich bylo nejvíce vidět to, že skoro dva roky ležel v temnotě hrobu. Jeho paže ztratily veškerou sílu. Kůže schlíple visela tam, kde měl kdysi alespoň nějaké náznaky svaloviny. Díky tomu vystoupily veškeré klouby jako boule pod tenkou, světlou, potrhanou kůží. Prsty bez citu trčely jako kostěné pahýlky občas ještě obalené uschlým masem a cáry kůže.
Pohled na něj byl strašidelný, ale čím déle se na něj Marie dívala, tím více v něm viděla svého Tobiáše. A tím více si připomínala jeho kvality, které se jistě propsaly i do této prazvláštní reality jeho existence. Tobiáš byl vždy optimistický, milý a chápající. A co pro ni bylo nejdůležitější, vždy měl správně nastavený morální kompas. Nyní byl doslova troskou svého žijícího já. Bylo jí z něj smutno.
„Ale jak je to možné?“ prolomil ticho Tobiáš prohlížející si vlastní zubožené bytí. Marie jen pokrčila rameny. „Nemyslím vlastně ani to,“ pokračoval, „jak jsem znovu ožil. Přeci jen válka s obživlými stroji, a to všechno kolem toho, nám ukázalo, že stát se může vlastně cokoliv.“ Pak zdvihl oči k Marii a sršela z nich jistá až lidská zvědavost. „Myslím tím, proč já? Nějaký důvod to mít musí!“
„Anebo taky ne!“ odsekla Marie. Z jejího hlasu ale vůbec nezmizela láska ke svému bývalému partnerovi. „Možná je to všechno jenom nějaká obrovská chyba. Třeba se to vůbec nemělo stát. ty se vrátíš do hrobu, lehneš si a bude zase všechno tak, jak má být.“
„Myslíš?“ zamyslel se znovu Tobiáš umrlec. Sklopil u toho hlavu a sledoval špičky zbytků svých prstů u nohou. Jako by se v nich ukrývala pravda jeho vzkříšení.
„Myslím!“ řekla rázně Marie. „Teď se půjdeš okoupat. Hezky tě oblékneme, povečeříme a pak si půjdeš… znovu lehnout.“ Shýbla se k němu a s určitou nechutí ho vzala za paži. Vůbec ji necítil, ale nakonec se jí podařilo dostat ho ze židle a nasměřovat do koupelny.
***
V oprýskané vaně se ještě vlnila voda z Karlovy koupele. Pěna již zcela zmizela, ale zanechala za sebou drobné ostrůvky šedivých chuchvalců na hladině. Dávno však již vychladla. Ale to bylo Tobiášovi jedno, když si do ní stoupal.
Stál ve vaně, vodu měl po kolena. Po hladině se rozjela duhová chapadla nečistot a mastnoty, jak si máchal nohy. Hladina se ještě více rozhoupala, když si sedal. Během chvíle byla voda černá jako bažina. Kousky hlíny, tráva a červíci se vznášeli na hladině. Zrníčka písku zpoza zbytků jeho nehtů a drobné kamínky tupě zacinkaly o smaltované dno.
Opřel se a zaklonil hlavu. Vnímal jen šplouchání vody, ale uklidnit se nedokázal. Hlavou mu stále vířila ta zrádná myšlenka, která nedala spát tisícům filosofů: „Proč tu jsem? Jaký je můj smysl? Jaký je důvod mé existence?“ V jeho případě to bylo všechno ještě mnohem komplikovanější. Byl tu již podruhé. Poprvé na tuto otázku odpověď nalezl v užitečném životě. Jenže teď už to tak jednoduché asi nebude. V celé historii lidstva se vrátil k životu jen jeden jediný člověk, a ten k tomu měl pěkně vážný důvod. Ale co obyčejný Tobiáš Bráz?
Když se dostatečně odmočil, zkusil se zbavit několikaletých nánosů špíny. Lufu a kartáč hned zamítl. Kdo ví, co by zůstalo z jeho jemné kůže. Ta, i když teď získala lepší barvu, pořád byla křehká jako papír. Tak se jen přetřel žínkou. Hlavu si přelil vodou z kyblíku, ale na jeho vlasy to nemělo žádný viditelný vliv. Párkrát je prohrábl rukama a alespoň je zbavil listí a hrobaříků, kteří si v nich udělali hnízdo.
Když vylezl z vany, voda byla zakalená, on však byl čistý. Alespoň částečně. Některých nečistot se již zbavit nedokázal. Například skvrn na kůži či chybějící pokožky. Ale jinak bylo jasně vidět, že na něj měla koupel blahodárný účinek. Pokožka získala alespoň trochu živou barvu a trošku i objem.
Nakonec se nad umyvadlem zbavil i neposedných vlasů. Většina se jich pustila sama, jakmile do nich vjel svými pařáty. Ze zbytků porostu vytvořil docela slušný účes, za který by se skalní punkový fanoušek vůbec nemusel stydět.
„Sluší ti to,“ pochválila ho Marie, když se nahý, ale čistý, ukázal zpět v kuchyni. Nyní už jí nedělalo problém ho pohladit. Ona koupel umí opravdu zázraky. Z žen udělá krásky, z mužů gentlemany, z mrtvol lidi. Ani nevadí, že jim chybí nějaké to ucho. „Karl ti půjčí nějaké svoje oblečení,“ ukázala na hromádku oblečení přehozenou přes opěradlo židle. Tobiáš se na ni podíval zkoumavým pohledem. Dlouhé kalhoty, pruhovaný svetr a staré prošoupané sako. Nic moc, ale není zrovna v pozici, kdy by si mohl vybírat. Za stolem si všiml Karla, jak se choulí nad hrnkem kávy a vehementně se snaží nenavázat oční kontakt.
„Děkuji,“ prohodil k němu a pokusil se o přívětivý úsměv Tobiáš čistý umrlec. Karl zakoulel očima a bylo vidět, že na něj jdou zase mdloby. Tak schoulil hlavu ještě více nad plecháč kávy a neúspěšně předstíral, že se nic z toho právě teď neděje.
S trochou pomoci se Tobiáš docela rychle oblékl. Nevypadal vůbec zle, mrtvolná kůže byla zakryta, stejně jako jeho příčina smrti, otvor v zádech velký jako vodní meloun.
„A co teď?“ zeptal se. Otázka však nezůstala viset ve vzduchu dlouho.
„Běž zpátky umřít,“ odpověděla Marie s úsměvem.
„Víš, já ve vaně přemýšlel nad smyslem celého toho mého zmrtvýchvstání,“ snažil se ji přesvědčit Tobiáš.
„A co jsi vymyslel?“ chtěla vědět jeho bývalá žena, protože cítila, že na otázku nebude umět odpovědět. Karl se v židli naklonil, aby na něj lépe viděl. Zvědavost převážila odpor.
„Musí to mít přeci nějaký smysl!“ zatvrzele pokračoval Tobiáš.
„Ale nemusí! Vždyť už jsme si to vysvětlili. Zemřel jsi nehodou a náhodou jsi přišel znovu k životu. Já pevně věřím tomu, že až si půjdeme všichni lehnout, vše se vyřeší. Uvidíš sám,“ naposledy se mu to pokoušela vymluvit Marie. Karl si viditelně oddychl. Tobiáš svěsil hlavu.
„Teď běž na hřbitov, polož se do svého hrobu a spokojeně umři,“ řekla líbezně Marie. „Můžeš se ještě pokochat náhrobkem. Nechala jsem ho udělat u nejlepšího kameníka v kraji.“
Nemělo význam pokoušet se rozhovor svést znovu na téma významu jeho zmrtvýchvstání. A tak šel. Rozloučil se s Marií, zamával Karlovi, zabouchl dveře a vyrazil dobrovolně tam, kde už jednou skončil nedobrovolně.
Zajímá vás, jak to skončí? Zbytek povídky bude k dispozici v další sbírce...
Jan F. Rajm 2020