Vítkovy se zamotala hlava. Měl pocit, jako by se mu před očima zatočil celý svět. Chtělo se mu zvracet. Jeho mysl vystoupila z jeho těla. Úplně viděl, jak vystupuje ze svého těla a noří se do zvláštní modravé kapaliny. Jako když ve snu vidíte své tělo létat. Spatřil Zbyňka, jak k němu běží. Jak se jeho ruka dotýká Vítkova ramene. Vše to bylo jako ve zpomaleném filmu. Viděl, jak Zbyněk tuhne, stejně, jako ztuhnul on, když se dotkl vody v jezírku. Zbyňkův výraz byl plný děsu a údivu. Celá ta scéna se nějak vzdalovala. A Vítek se už necítil jako Vítek. Své tělo již nevnímal, to zůstalo někde daleko za ním. Jak obraz ustupoval, také klesal. Klesal tak hluboko, až se ponořil pod modravou hladinu. A v tu chvíli obraz zmizel. „Cos mi to proved!“ křičel Zbyněk a mlátil oběma rukama do sedícího Vítka. „Co?“ Vítek otevřel oči, jako by se právě probudil. „Cos to udělal? Co se to stalo?“ „Ale já neudělal vůbec nic,“ nechápavě odpovídal Vítek. Ani si nevšímal Zbyňkových ran. Byly jako když vás plácne holka. Trochu to štíplo, ale žádná síla v tom nebyla. „Něco jsi musel, když ses dotkl tý vody.“ Zbyněk se svezl na zem vedle Vítka. Skoro vzlykal. Prohlížel si u toho svoje ruce. „Já nevím. Nic jsem neudělal. Jen jsem ponořil prsty do té vody. A pak už si na nic nepamatuji. Stalo se něco?“ Vítek pořád ničemu nerozuměl. Nechápal, proč Zbyněk tolik vyšiluje. Rozhlédl se kolem sebe a neviděl nic podezřelého. Pořád seděli v jeskynním dómu. Světélkují modrá voda házela odlesky na stěny. „Žes nic neudělal?“ rozkřikl se Zbyněk. „Tak se dívej!“ Sebral ze země kamínek a mrštil jím proti vodní hladině. Kamínek se svištěním prořízl vzduch a narazil na vodní hladinu. Jenže tam se odrazil jako od skla. Dokonce to udělalo stejný zvuk. Pak se znovu odrazil a doklouzal skoro do středu jezírka. Kousek od něj leželo na hladině pár dalších kamenů. Vít se podíval na Zbyňka a bylo vidět, že je překvapený. Zbyněk stále ještě ve vyzývavém gestu ukazoval na vodní hladinu a chtěl slyšet nějaké odpovědi. Jenže Vít se jen podrbal na čele a pokrčil rameny. Tohle bylo opravdu zvláštní. „Vždyť to odporuje fyzikálním zákonům. A koukni se na vodní hladinu.“ Zbyněk přešel z vyčítavého vzlykání do klidnější polohy hlasu. Stále však bylo znát, že je rozčilený. „A proč se cítím tak divně?“ „Jak divně se cítíš?“ zeptal se ho Vítek. A sám si začal víc všímat svých pocitů. Zkoumal, zdali se i on necítí nějak zvláštně. Necítil žádné zvláštnosti. Necítil žádné zvláštnosti! Naopak se cítil až moc dobře! „Jsem nějaký nervózní a necítím se ve své kůži,“ odpověděl mu Zbyněk škrábaje se na hlavě. „A já se naopak cítím až moc dobře,“ řekl Vítek. A pak mu pohled sklouzl na jeho vlastní ruce. Byly o něco svalnatější a pevnější. „Co… co to mám s rukama?“ poděsil se na chvíli. „Spíš co to mám já s celým tělem?!“ obořil se na něj Zbyněk. „Jako bych zhubnul a zeslábnul.“ „To nezní moc pravděpodobně,“ uzavřel to Vítek. Naklonil se nad vodní hladinu a vztáhl k ní ruce. Zbyněk k němu přiskočil a chytil ho. „Neblbni! Ty se toho chceš dotknout? To už jsi zapomněl, co to s námi provedlo prvně?“ „Chci jen vědět, co se děje,“ odvětil Vítek a vytrhnul ruku ze Zbyňkova sevření. Natáhl ruku a pomalu se dlaní přibližoval ke hladině. Ta byla čistá jako zrcadlo. Zrcadlo s modrým nádechem. Byla hladká, ani vlnka nepokřivila její klid. Když se Vítkovy prsty dostaly až k hladině, trochu zaváhal. Domníval se, že ucítí chlad studené podzemní vody, ale z jezírka sálalo příjemné teplo. Pokračoval v pohybu, až se prsty dotkly hladiny. Byla opravdu teplá a… Pevná. Jako sklo. Jako zrcadlo. Vítek se o hladinu opřel oběma dlaněmi. Přenesl na ně váhu a zatlačil. Nic. Hladina se ani nepohnula. Z vyleštěné hladiny se ale na Vítka díval jeho odraz jako v zrcadle. Otočil se na Zbyňka. Ten koulel očima. Chvíli zíral na hladinu, pak na Vítka, pak na svoje ruce a zas na hladinu. Kdyby se to nedělo doopravdy, byla by to docela komedie, pomyslel si Vítek. „Co teď?“ zeptal se nakonec Vítek Zbyňka. „Měli bychom odtud vypadnout. A nevracet se. Tohle je opravdu divný místo.“ Zbyněk se už sebral. Při pomyšlení na cestu domů se uklidnil. Mohl svou mysl upřít na pevný a jasný bod svého domova, a to mu dodávalo jistotu. Jak se tak šouraly ztemnělým jeskynním systéme směrem k povrchu, přehrával si Vítek v hlavě, co se toho večera všechno událo. Vzpomněl si na dav, který ho chtěl vysvléknout donaha. Na skoro rvačku a celé to pronásledování. Vzpomněl si na zoufalé pocity, které měl cestou do jeskyně. Na marnost, se kterou unikal svému pronásledovateli. Zvedla se v něm vlna vzteku. „Počkej! Zbyňku!“ chytil ho za rameno Vítek. Zbyněk se otočil a v jeho očích byla vidět bázeň. „Proč jsi mi to chtěl všechno vůbec udělat?“ „Co myslíš?“ cukl Zbyněk ramenem, aby setřásl Vítkovu ruku. „No, to večer!“ „A co jako?“ „Nedělej hloupýho, Zbyňku!“ obořils e na něj Vítek. „Ale já vážně nevím, o čem to mluvíš.“ „Proč jsi měl zval na ten večírek? Abyste si ze mě mohli udělat legraci?“ „Jo tohle myslíš,“ sklopil hlavu Zbyněk. „Měla to být legrace. Na konec školního roku. Za to, žes byl vždycky takový suchar. Že s tebou za celý ty roky nebyl žádná sranda.“ „Přehnali jste to!“ „Hmm,“ kýval hlavou Zbyněk. „To je tvůj pohled na věc.“ „Měl by ses mi omluvit,“ tlačil na něho dál Vítek. „A za co?“ vytrhl se mu konečně Zbyněk ze sevření. „Za to, žes nás dostal do týhle situace? Kdybys to vzal jako chlap, mohli jsme být teďka u ohně a bavit se jako všichni ostatní. Jenže to ne! Ty musíš bejt takovej srab, že uděláš tyátr jako na Sylvestra!“ Zbyněk se Vítkovi díval přímo do očí. Ve tmě jeskyně na sebe sotva viděli, ale i tak cítil Vítek pěknou tíhu Zbyňkova pohledu. Cítil zároveň, že v něčem má pravdu. Ale jeho ublížené já se nechtělo dát tak snadno. Jenže Zbyněk nečekal na jeho reakci. Pohmatem si to šinul podél jeskynní stěny směrem k východu. Vítek nečekal, až mu teče, a vydal se hned za ním. Když se dosunuli až ke vchodu jeskyně, udeřila je do nosu příjemná a těžká vůně lesa. Noc již zahalila celé údolí svým černým rubášem, do kterého jen měsíc a hvězdy propalovali svítící dírky. Díky nim bylo v údolí vidět alespoň na metr před sebe. Siluety stromů se směrem k obloze jevily zřetelnější. Oči chlapců si museli chvíli přivykat na úroveň tmy a světla. A v tom se Zbyněk chytil za hlavu. „Kde je sídliště?“ vykřikl na celý les. A vážně. Tam, kde se koruny stromů dotýkaly nebe se táhla linie kopců, na kterých stávala sídliště. V tuto dobu by okna alespoň některých bytů byla rozsvícena. A všechna rozsvícená okna by společně s pouličními lampami na noční obloze vytvářela červenavý nádech městského nočního šumu. Na obzoru ale byly kopce bez sídliště. Bez domů. Bez rozsvícených oken. Jen měsíční svit a tma. „Máš pravdu,“ rozhlédl se Vít. „Nemohli jsme vylézt někde jinde?“ „Vždyť z jeskyně vedla jen jedna cesta!“ „No, tak to je záhada číslo dvě,“ řekl si spíš pro sebe Vítek. „Napadá tě něco?“ obrátil se na Zbyňka. Ten se zase škrábal na hlavě a bylo vidět, že jeho mozek jede na plné obrátky. Nemá to být obráceně? Divil se pro sebe v duchu Vítek. On byl přeci tou bednou, která měla vždy na všechno odpověď. On byl přeci tím nejlepším žákem školy. Měl vždy vypracované úlohy a výborná hodnocení. Jemu to pálilo ve škole i doma. Jenže teď se nenamáhal vymýšlením nějakých závěrů, ani ho ty záhady tolik neděsily. Zato Zbyněk se teď choval vyděšeně jako slepice tváří v tvář kuně. Ale i v té panice bylo na něm znát, že se to snaží rozlousknout. Zbyněk nikdy nebyl žádný hlupák, to Vítek moc dobře věděl. Jeho přirozená inteligence mu byla mnohdy mocnou zbraní. Tak je něco v nepořádku s Vítem? „Prošel jsem to několikrát tam i zpět,“ přerušil jeho bloumání Zbyněk. „A na co jsi přišel?“ visel mu na rtech Vítek. „Na dvě možnosti, ale ani jedna se ti nebude líbit.“ „Jak to?“ „Protože jsou obě uhozený. A nebudeš jim věřit.“ „No tak sem s nimi,“ vybídl ho netrpělivě Vítek. „Pojďme si to nejdřív zrekapitulovat. Co vlastně víme, že se dnes večer stalo?“ navrhl Zbyněk. „Tak nejdřív jsi mě podvodně pozval na večírek?“ rýpnul si Vítek. „Ale nech toho. To s tím přeci nesouvisí. Já myslel později. Od té jeskyně.“ „Tak dobře,“ zamyslel se vážně Vítek. „nejdřív jsem tedy utekl do jeskyně.“ „A já tě tam pronásledoval.“ „Pak jsem našel ten dóm…“ „…a v něm tu divnou vodu,“ skočil mu do řeči Zbyněk. „Jo. A pak jsem se jí dotkl.“ „A já tě dohnal a chtěl jsem tě do ní strčit.“ „Fakt super!“ „Jenže se to nestalo! Místo toho…“ „Místo toho jsme prožili nějakou závrať,“ dokončil Vítek. „Obávám se, že to nebyla závrať,“ Zbyněk významně zdvihl ukazováček pravé ruky. „A co to tedy podle tebe bylo?“ „Přesun.“ „Přesun?“ „Jo, přesun!“ „To nechápu,“ páčil Vítek ze Zbyňka jeho myšlenky. „No, když jsme se dotkly tý hladiny, tak nás to někam přeneslo. A buď do minulosti, nebo do hodně daleký budoucnosti.“ „Co to říkáš. To přeci není možný!“ odsekl mu Vítek. „Nebo je tu ještě druhá možnost,“ pokračoval Zbyněk ve svých teoriích. „Mohlo nás to ještě přenést na úplně jiný místo.“ „Ach jo!“ Vítek se svalil na zem. Tohle je vážně moc náročný večer. Chtělo by to se probudit a zjistit, že to byl jen špatný sen. Zbyněk se sesunul na zem vedle něj. Tak tam oba leželi a mlčeli. Dívali se na hvězdy a každému v hlavě běžely úplně jiné myšlenky. Zbyněk domýšlel svou přesunovou teorii, zatímco Vítek přemýšlel nad tím, co podniknout dál. „Musíme se zvednout a někam jít,“ řekl do ticha Zbyněk najednou. Vítek věděl, že má Zbyněk pravdu, přesto se zeptal ba důvod. „protože jestli jsme v jiné době či místě, nemáme ani tušení, co se tímhle lesem prohání. Ať už je to zvěř či lidé, nemůžeme si být jistí tím, že budou přátelští.“ „Moc se koukáš na filmy,“ pousmál se Vítek. „Tohle bych ti ale asi měl říct normálně já,“ řekl stále s vážným tónem Zbyněk. Oba se tomu zasmáli. Vyškrábali se na nohy a vydali se do lesa. Shodli se, že vyšplhají na kopec a vydají se cestou směrem k ohništi, kde celá ta událost začala. Odtamtud že půjdou přímo do města. Vyškrábali se do stráně, našli zvířecí stezku a vydali se po ní směrem k ohništi. To ale nenašli. Bylo již naprosto jasné, že nejsou tam, kde mají být, nebo spíš že nejsou tam, kde měli být. Dokonce i les byl jiný. Byl mnohem hustší a mnohem větší. Od ostrých větviček měli obličeje sešlehané a oblečení se jim začalo trhat. Mohli jít hodinu, ale klidně to mohli být hodiny dvě. Nebylo jak měřit čas. Ani jeden z nich u sebe neměl hodinky a z nebe číst čas neuměl ani jeden z nich. „Vždyť mám u sebe telefon!“ zajásal Zbyněk. Vytáhl přístroj z kapsy a rozsvítil displej. Čas ukazoval půl jedenácté večer. Stav baterie něco přes padesát procent. Signál žádný. Zbyněk významně pohlédl na Vítka: „Co tvůj?“ „Já žádný nemám. Moji rodiče si myslí, že dokud si ho nemůžu koupit za svoje, tak bych ho neměl mít.“ „No, jak vidíš, tady by ti asi stejně byl k ničemu,“ uklidňoval ho žertovně a trochu i soucitně Zbyněk. „Budu svítit na cestu.“ „To ne!“ zarazil ho Vítek. „Akorát si vyčerpáš baterku. Tu možná budeme potřebovat později. A navíc je líp vidět bez něj.“ Zbyněk tedy vypnul a schoval telefon. Pokračovali v cestě. Za další půl hodinu začal les řídnout. To ve skutečnosti znamenalo, že sem měsíční a hvězdný svit dosahoval o větší intenzitě, ale pořád nebylo vidět dál než k dalšímu stromu či pařezu. Jak se porost stromů rozestoupil, byla krajina strašidelnější. Stíny se roztáhly po mýtinách a strašidelné koruny se více rozhoupaly v nočním větříku. Chvíli to vypadalo, jako by svými větvemi chtěli oba chlapce popadnout a roztrhat. Vítek se usmál vlastní fantazii. Ale chtěl tím jen zahnat rodící se strach. Přál si, aby Zbyněk řekl, že je to tu strašidelné, aby to nemusel říkat první. Oběma by jistě spadl kámen ze srdce, kdyby zjistili, že i ten druhý má strach. Bát se není žádná hanba. Strach je důležitým varováním, které nám říká, že by něco nemuselo skončit dobře. Jenže nechat se strachem ovládnout také není v pořádku. Strach ochromuje. Strach zpomaluje. Strach omezuje. Kdyby teď zpoza stromu někdo vyskočil, určitě by Vítek ztuhnul na místě a nebyl by se schopen strachy ani pohnout. A to by ho mohlo stát v nejhorším případě život, v tom nejlepším minimálně čisté spodní prádlo. Za stromem před nimi vlevo se cosi mihlo. Vítek se zarazil a zůstal ztuhle stát. „Sakra!“ pomyslel si, „Je to tady.“ Nahmátl Zbyňkovu ruku a prudce ho zastavil uprostřed kroku. Málem ho porazil na zem. „Co sakra děláš?“ zahulákal Zbyněk. „Ticho!“ sykl Vítek. „Mám pocit, že támhle za tím stromem nás někdo pozoruje.“ Zbyněk se tam ihned otočil, ale pohyb udělal tak, aby se co nejvíce skryl za Vítka. Oba mžourali do tmy, ale nebylo nic vidět. Když tu náhle nezřetelná silueta přeběhla za další strom. Oba spadli jako podtržení na zem. Tam se přilepili břichem k mechu a bokem co nejvíc k sobě. „Chjo, viděl jsi to?“ zašeptal Vítek. „Jo. Bohužel jo. Viděl jsem to,“ potvrdil vystrašeně Zbyněk. Vítkovi se ulevilo. Nebyl v tom strachu sám. Jenže na druhou stranu se potvrdilo i to, že na ně něco v lese číhá. „Cos viděl?“ promluvil po chvíli. „Nejdřív ty,“ vykrucoval se Zbyněk. „Dobrá. Viděl jsem,“ zarazil se Vítek. „Viděl jsem postavu. A myslím, že to byla holka.“ „No, tak to jsme viděli asi to samý,“ funěl Zbyněk do mechu. „Jenže co by tu dělala?“ „Jak to mám asi vědět?!“ „A jak to mám vědět já? Mě napadají samé hrozné věci. Tak se ptám, jestli na to máš nějaké vysvětlení.“ „Myslíš, že nás viděla?“ „Tak nechodíme zrovna jako myšky. Křupou nám pod nohama suchý větve a taky si povídáme. Pokud nás neviděla, tak nás sto pro slyšela.“ „Ale proč na nás teda nepromluvila? Proč se krade za stromy jako nějaká divná postava?“ „Nezbývá, než to zjistit,“ řekl Vítek a začal se pomalu zvedat. „Ty jsi nepoučitelnej!“ strhnul ho za rukách zpátky na zem Zbyněk. „Vidět, ale nebýt viděn! Takhle se to dělá.“ Vítek pochopil. Přetočil se k nejbližšímu stromu a za ním se pomalu narovnal. Objímal u toho kmen, jako by se s ním chtěl přátelit. A pak do ticha nočního lesa zavolal: „Hej! Je tu někdo?“ Ale zpátky se mu nesla jen jeho vlastní zdeformovaná ozvěna. Zkusil to ještě jednou. Hlasitěji. I teď se mu zpátky vrátila ozvěna, ale tentokrát byl do ní přimýchán dívčí smích. Vítek začal les pohledem propátrávat ještě pečlivěji. Zbyněk stále ležel na zemi v mechu. A tu se dívčí smích ozval znovu. Hlasitý. Laškovný. Postava se letmo objevila mezi dvěma stromy tak dvacet metrů před nimi. A pak zase zmizela za stromem. Vítek se za ní rozběhl. Ani nevěděl, kde se v něm vzala ta odvaha. Možná to byla jen touha po nenormálním večeru vidět dalšího normálního člověka. Nebo mu prostě přeskočilo. Anebo taky zoufale potřeboval zjistit, co se tu vlastně děje. Zbyšek spatřil běžícího Vítka a zaúpěl. Znamenalo to totiž, že bude muset za ním. Nezůstane tu přeci sám uprostřed lesa ležící na mechu. Zvedl se na lokty a bylo mu strašně nepříjemné, že se cítí tak vystrašeně. Tohle by mnohem víc odpovídalo Vítkovo povaze, ne jeho. To on by rád beze strachu vyběhl za dívkou do lesa. Jenže Vítek byl holt bohužel odvážnější. Tak se rozběhl za ním. Vítek doběhl za onen strom, ale tam dívku nenašel. Rozhlédl se. A spatřil její siluetu kousek dál. Se smíchem se mihla jen pár stromů před ním, než zase zmizela. Neváhal, nečekal. Rozběhl se téměř okamžitě jak ji spatřil. Zbyněk pádil za ním a celou dobu volal jeho jméno. Ale Vítek ho neslyšel. A to už byly na konci lesa. Ocitli se na okraji velké louky, která voněla květy árónu a vlhkostí. Vítek prozkoumával očima terén a hledal stopy po dívce. Zbyněk k němu doběhl. Zpomalil svůj běh nárazem rukama do Vítkových zad. Ten se zakymácel a šlápl do louže. „Co děláš?“ obořil se na Zbyňka. „Co ty děláš? Volám na tebe celou dobu a ty neposloucháš.“ Pak se odmlčel, jak pohledem přejel přes louku. „Kde je?“ „Nevím, ztratila se mi někde tady. Ale musí tu být, vždyť se nemohla jen tak vypařit.“ „A co je to támhle?“ ukazoval Zbyněk do dálky. „Kde?“ mžoural očima Vítek podle směru napřažené Zbyňkovy ruky. „Tam! Ta modravá záře,“ švihal Zbyněk rukou na druhou stranu louky, kde se plápolal malý modrozelený plamínek. „To musí být její baterka!“ vykřikl Vítek a znovu se rozeběhl. „Co blázníš?!“ vyrazil za ním s pokřikem Zbyněk. „Počkej!“ Jenže Vítek neslyšel. Ne že by Zbyněk nekřičel dost nahlas. Ale Vítek prostě neslyšel. Žádný zvuk nedorazil totiž až k jeho uším. A tak neslyšel ani, že čachtá v bahně louží. Až když poprvé zakopl o vodu v hlubší loužičce, uvědomil si, že něco nehraje. Jenže smích a záře ho lákaly stále silněji blíž k sobě. Udělal tedy další krok a po něm další. Stále hlouběji do louže. Až stabilita nevydržela a Vítek se zřítil do vody. Na dně kaluže bylo bahno. Měkké. Lepkavé. Vítek se k němu přilepil svou vahou a voda mu bránila znovu nabýt stability. Velice rychle se nad ním hladina zavřela. Z vody mu koukaly jen ruce a obličej, když se hladina ustálila. Zbyněk přiskočil právě včas, aby ho zachytil za ruku. „Držím tě!“ křečovitě svíral mokrou kluzkou Vítkovu ruku. „Nepouštěj mě! Prosím!“ propadal Vítek panice. Uvědomil si totiž, že leží v bažině. Měkké bahno pod jeho nohama a zády má hloubku několik metrů. A on se do něj pomaličku propadá. Byl vlákán do pasti. Zkusil nohama nahmatat nějaký pevný bod, ale způsobil jen další propad bahna. A s ním zajel trochu hlouběji i on sám. Zbyněk si namáhal všechny svoje svaly, aby ho za kluzkou ruku udržel nad hladinou. „Neudržím tě!“ „Prosím! Nepouštěj mě.“ Po tváři Vítkovi stékala slza. Obrovská, jako perla. „Kloužeš mi!“ jenže to už Vítek slyšet nemohl, neboť jeho uši spolkla nenasytná bažinná voda. Zbyněk popadl Vítka i druhou rukou a přetočil se tak, že na břehu louže seděl obkročmo kolem Vítkovy ruky. Mimoděk mu nohy sklouzly do vody, ale měl tak větší páku. Cítil, jak s sebou Vít v bažině hází. Vít volnou rukou nahmatal ve vodě Zbyňkovu nohu a pevně se jí chytil. „Co to děláš?“ zakřičel Zbyněk v okamžiku, kdy si uvědomil, že ho Vítek táhne s sebou do bažiny. Vítek ho ale neslyšel. Nad hladinu mu čouhal už jen nos. Zbyněk uslyšel pokus o velký nádech, když se nos ponořil do vody celý. Vítek klesal pohlcován bahnem. Z posledních sil se pokusil vyhrabat, ale tím jen urychlil pohyb bahna. Táhlo ho to dolů. Zbyněk ho nepouštěl. Už byl sám ve vodě až po pás, ale nepouštěl. Vydrží! Mrskající se Vít pod hladinou ho ale stahoval čím dál rychleji. Jejich spojená váha hrála proti nim. Jak dlouho ještě Vít udrží dech, než se pokusí znovu nadechnout? Takové myšlenky běžely Zbyňkovy hlavou, když se potopil do bažiny až po krk. „Pomoc!“ zakřičel do ticha noci. Odpovědí mu byl jen smích dívky, která je sem zavedla. „Pomoooc!“ křičel úpěnlivěji. Pak se voda zavřela i nad jeho hlavou. Z posledních sil vymrštil ruku nad hladinu. V marném snažení, že se něčeho zachytí. Ale nezachytil. Někdo však chytil jeho ruku. Pevným stiskem. Snad už není pozdě, blesklo mu hlavou, když ztratil vědomí.