Tma začala opouštět Vítkovu mysl, ale ještě se plně neprobudil. Jeho mozek se ještě plně nevzpamatoval z obrovského šoku, který zažil. Kdy to bylo? Před hodinou? Včera? Minulý týden? Minulý rok? Přesto jeho mysl začal vnímat svět kolem sebe. Ležel v něčem teplém a těžkém. Cítil jemné chlupy přikrývky na své bradě. Snažil se rukama nahmatat, kde leží, ale ty ho ještě neposlouchaly. Vzduch byl těžký a trochu štípal v nose. Byl ale teplý, a to mu dělalo dobře. Cítil v něm sušené lístky a plody. Uvědomoval si vůně, které již velmi dlouho nevnímal. Je zajímavé, jak přestaneme užívat nos, když máme oči. Švestka je pro nás fialová a uvnitř zelená. Švestka ale taky příjemně sladkokysele voní. Takové vjemy jsou velmi osvěžující. Nos a kůže fungují. Napnul uši, ale zvuky se k němu dostávaly přes silnou bariéru nevědomí. Slyšel, co se kolem něj dělo, ale jako by měl v uších zátky. Nebo se všechno odehrává strašně daleko? Slyšel tlumená praskání asi hořícího dříví. A do toho hlasy. Jeden velmi naléhavý, nižší a druhý velmi strohý a dunivý. Vítek napnul všechny svoje vnitřní síly, a ještě více se soustředil. Chtěl zachytit alespoň část rozhovoru. „Tak bude žít?“ naléhal vyšší hlas. „Ba,“ potvrdil stroze dunivý hlas. Vítkovy se z toho hlasu postavily chlupy na rukou. To dunivé ba vnímal dokonce i žaludkem. To bylo určitě dobré znamení. „Já si to neodpustím, jestli to nepřežije!“ pokračoval vyšší hlas. „Tak,“ ozvalo se dunivě. „Tak proč se neprobouzí?“ znovu se ozvalo o poznání naléhavěji. Tentokrát hlas ale neodpověděl. Jen něco zadrmolil. Tak vyšší hlas pokračoval: „Jak je to již dlouho?“ „Dlouho,“ zadunilo Vítkovi kousek od ucha. „A kdy se teda probere?“ slyšel vyšší hlas už velmi blízko. „Teď,“ Vítek otevřel oči a nad ním se skláněla obrovská postava muže. Nikdy toho muže dřív neviděl. Nikdy dokonce neviděl nikoho jemu podobného. Muž byl velmi vysoký a ramenatý. Vlasy měl rozpuštěné a dlouhé, sahaly mu určitě víc než po ramena. Měl do nich vetknuto několik kožených šňůrek, asi ozdoby. Oblečen byl do pevného sukna a kožené vesty. Na rukou měl četná tetování a jizvy. Ostatně ruce měl také obrovské. Obrovské, potetované, mozolnaté a zjizvené. A jedna z nich mířila jeho směrem s ukazováčkem zabodnutým takřka do Vítkova nosu. „Hurá! Žije!“ vískal nadšeně vyšší hlas, který Vítek snadno přiřadil Zbyňkovi. Velmi ho dojalo to, co slyšel. Byl rád, že si Zbyněk dělá starosti. Ale proč by si je vlastně měl dělat? Co se mu přihodilo? A v tu chvíli si vzpomněl! Vzpomněl si, jak se mu bažina pod nohama změnila ve vězení. Jak mu rašelina a bahno plní ústa. Jak se kolem něj zavírá vodní hladina. Jak přestal dýchat v domnění, že to za chvíli přejde. A jak mu studená voda naplnila nos. Všechno se v něm obrátilo vzhůru nohama. Rozkašlal se. Vydrápal se na lokty. Ale jen proto, aby se mohl naklonit přes okraj lůžka a vyzvrátit obsah svého žaludku. Naštěstí toho mnoho nebylo. Tak skončil jen kašlající a hekající ohnutý přes hranu postele. Těch pár slin, které z něj odkáply, se na hliněné podlaze slilo v jednu menší loužičku. A ta se velmi rychle vsákla do hlíny. Zbyněk k němu přiskočil a začal ho ohmatávat. „Kde všude tě to bolí?“ hulákal na něj a rukama mu prohmatával břicho a ruce. „Bolí… mě… jen… uši,“ pokusil se ze sebe vysoukat Vítek. „Z toho tvého křiku.“ Zbyněk se usmál. Odstoupil od lůžka a otočil se k obří postavě, která stále stála u postele a nic neříkala. Ruce už měla svěšené podél těla a čekala, až se Vítek posadí. „Jsem Ondar,“ promluvil chlap po chvíli. „Ondar byl zrovna na lovu a uslyšel mé volání o pomoc,“ skočil mu do řeči Zbyněk. Ondar stočil svůj tmavý pohled ke Zbyňkovi, pak mávnul rukou a odšoural se na druhou stranu místnosti k otevřenému ohni. Tam chvíli něco kutil a pak se vrátil s hrnkem nějakého horkého nápoje. Vonělo to velmi dobře. Ondar napřáhl hrnek k Vítkovi a svým hlubokým hlasem ho vybídl: „Pij.“ Vítek vzepřený na loktech se posadil a natáhl ruku po hrnku. Celý ho na jeden nádech vypil. Čaj byl sladký a hřál. Pomaličku se jeho teplo rozšířilo až do špiček a palců u nohou. Vítek v nich konečně ucítil jemné mravenčení, jak se mu roztahovaly cévy a krev se znovu řinula do ztuhlých končetin. Zkusil je skrčit a ono to fungovalo. Stáhl ze sebe těžkou koženou chlupatou přikrývku. Svěsil nohy z postele. Zbyněk ho u toho pozoroval jako svatý obrázek. Jako by to všechno viděl úplně poprvé. Ondar se smál. „Co v tom bylo? Cítím se jako vyměněný,“ zaradoval se Vítek. Skoro už zapomněl na svůj dosti nepříjemný zážitek s bahnem. „Je to odvar z dřínu,“ odpověděl Ondar. Jeho mohutná paže se znovu zdvihla a ukázala na pověšené větvičky se žlutými květy u stropu. Kromě těchto tam bylo vyvěšeno ještě mnohem větší množství sušících se květin. Vítek poznal jen pár. Diviznu. Konvalinku. Jitrocel. Když už byl teď při síle. Sesunul se z postele na své nohy a odzkoušel na nich stabilitu. Začal se také víc prohlížet. Neměl na sobě svoje oblečení. Byl oblečený v pevnou dlouhou košili, která byla tak dlouhá, že mu sahala až pod kolena. „Asi se divíš, co to máme na sobě, co?“ přitočil sek němu Zbyněk. Vítek jen přikývnul, protože věděl, že Zbyněk bude rád pokračovat. „Ondar nás vylovil z bahna a zavezl sem do svého domku,“ vysvětloval trochu oklikou Zbyněk. „Tady nás svlékl a naše oblečení vyhodil. Nabídl nám pak oblečení po svých synech. Tohle jsou jejich košile a kalhoty.“ Zbyněk se otočil a sáhnul na židli, kde byly připraveny kožené kalhoty. Podával je Vítkovi a lišácky se u toho usmíval. „Vaše oblečení jsem ještě nikdy neviděl,“ zalomozil Odran z druhé části místnosti. „Velmi zvláštní látka. Já vaše oblečení vzal a spálil v krbu.“ A opravdu. Když se oba kluci zadívali do plamenů, spatřili tam zbytky, cáry svých kalhot. Když se Vítek dooblékl, měl na sobě pevnou látkovou košili, kožené kalhoty a lehkou koženou bundu šitou z různých kousků kůže. Na nohách měl lehké nízké boty, které si složitě ovázal pruhem látky, aby mu držely na holeních. Odran s nimi při ovazování holení prokázal opravdu velkou dávku trpělivosti. Vše mu bylo tak o číslo až dvě větší, ale kalhoty si stáhnul koženým páskem, který se zapínal kostěnou jehlicí, která sloužila jako přezka. Zbyňkovi slušelo oblečení přeci jen o trochu víc. Jeho mohutnější postava vyplnila košili o trochu výrazněji, a tak to působilo, že mu oblečení padne. Měl na sobě stejnou košili, jako Vítek, také kožené kalhoty a stejné boty. Jen na košili měl světlou chlupatou koženou vestu pravděpodobně z ovčí kůže. V místnosti bylo pořád stejné světlo, i když měla několik malých okének. Bylo to tím, že hlavním zdrojem tepla a světla byl otevřený oheň v jednom rohu místnosti a také tím, že okénka byla na noc zavřena dřevěnými okenicemi. Nevěděli, kolik je hodin a z Odrana tuto informaci nemohli dostat. Nebyl schopen pochopit slovo hodina a jeho význam. Vždy, když se ho zeptali na čas, odpověděl, že je čas tak akorát na něco. Na jídlo. Na to jít spát. Nebo prostě jen akorát. Bylo už opravdu hodně pozdě. Vítek ani Zbyněk neměli tušení, jak dlouho strávili v bezvědomí a jak dlouho je Odran kurýroval. Také je udivovalo, že se jich do teď na nic nezeptal. Ale množství nezodpovězených otázek na obou stranách se již blížilo míře neúnosné a byl čas na jejich zodpovězení. Seděli teď kolem hrubého, ale řemeslně velmi povedeného, stolu. Mládenci vyprávěli svůj příběh. Vyprávěli, jak se ztratili v jeskyni. Ale už neřekli, jak se do jeskyně dostali. Oba tuto epizodu považovali za trapnou pro jednoho či druhého. Vyprávěli také o svém podivném zážitku s tajemně světélkující vodou v jeskyni. A o jejich cestě ven. O jejich lesním dobrodružství. Odran se nedivil vůbec ničemu. Nikde je nepřerušil, nikde významně nepozvedl obočí. A to zase divilo kluky. Vždyť tohle celé je přeci úplně šílené. Znělo to jako kouzla a čáry. Jako vyprávění bláznů. Jenže Odran nehnul ani brvou. Visel na nich očima, pečlivě si je prohlížel. Ale nezdálo se, že by jim nevěřil, byť i jediné slůvko. Teprve až když mluvili o záhadné dívce, která je vylákala do bažiny, tak se narovnal a praštil rukou do stolu. „Zpropadená žínka!“ „Co to?!“ lekli se kluci. „Žínky! Lesní víly,“ vysvětloval jim velikán. „Nikdy jste o nich neslyšeli?“ „Tam, odkud jsme my,“ snažil se Zbyněk uklidnit chlapa, „tam žádné víly nejsou.“ „To jste ze šťastného kraje,“ uklidnil se Odran. „tady žínky v jednom kuse lákají chlapce do lesů a bažin. Zamotávají je do trní, nebo je lákají do bažin. A pak se tomu smějí.“ Odran se odmlčel. A mlčel dlouho, až to klukům přišlo nepříjemné. Odran tam jen seděl, zíral přes stůl, ruce sepnuté pod bradou. Jako by na něco vzpomínal. Po chvíli Zbyněk bázlivě natáhl ruku a položil jí velikánovi na paži. Ten s sebou trochu trhnul a pak pokračoval. Mezitím si kluci vyměnily významné pohledy. Z Odrana postupně dostali, že se posledních pár let aktivita všech možných víl zesílila. Že když byl ještě chlapec, tak se o nich jen vyprávělo, ale že teď se jich lesy jen hemží. „Ty potvory mi odlákaly oba chlapce,“ povzdechl si. „Ty jsem najít včas nestihl.“ Teď to klukům všechno došlo. Zbyněk i Vítek byli oblečeni do starých svršků Odranových synů. Zbyněk si nervózně vjel rukama do vlasů, jako to dřív dělával Vítek, když si najednou nebyl něčím jistý. Vítek naopak upřeně sledoval Odrana a snažil se vycítit co nejvíc jeho emocí. Pozoroval, jako to dřív dělával Zbyněk. „Je nám to líto,“ prolomil trapné ticho až Zbyněk. „Co bylo, bylo. Teď už není,“ řekl Odran, letmo si projel hřbetem ruky přes oči, jako by se cítil unavený. Ve skutečnosti ale rukou vyhnal z očí smutek a malinké slzičky, které nebyly ani vidět. „Ty, Odrane?“ vložil se do hovoru Vítek. „kde to vlastně jsme?“ „Tady jste v Mirkerku,“ zvedl se Odran od stolu a šel si do hrnku nalít k dohasínajícímu ohništi. „Mirkerk,“ podíval se na Zbyňka Vítek, „to mi vůbec nic neříká. Tobě?“ „Taky nic,“ povytáhl Zbyněk ramena v gestu bezradnosti. „Chtělo by to mapu.“ Odran to zaslechl a když se vrátil ke stolu, položil svůj hrnek ne před sebe, ale doprostřed stolu. A začal vysvětlovat. „Tohle je Vábova pevnost,“ zdvihl svůj hrnek, aby tím zdůraznil jeho význam. Vzal hrnek Vítka a položil ho ke vzdálenému okraji stolu. „A to je Drn.“ Zbyňkův hrnek posunul jen kousek před ně. „Tady jsme. To je Mirkerk, osada Čechů. Okolo nás je Jedles, jedno z nejzrádnějších území plné bažin, hustých lesů a skal.“ Kluci nevěřili tomu, co slyší. Mirkerk, Jedles, Drn, Vábova pevnost. Tyto místopisné pojmy na hodinách zeměpisu nikdy neslyšeli. A tím si byl Vítek velmi jistý. Navíc jim Odran potvrdil, že jsou stále v Čechách. Vítek klesnul hlavou do svých dlaní. Byla to silná káva. Bylo toho víc, než uměl snést. Zbyněk se držel za vestu. Pečlivě si ji prohlížel. Pak se dlouze zamyslel. Náhle jako by se mu v hlavě rozsvítila žárovka. Přejel očima po spoře zařízené místnosti. Pár židlí, stůl, lavice, ohniště. „No jasně! Mám to!“ čapnul Vítka za lokty a zatřásl s ním tak, že se Vítkova hlava málem rozbila o desku stolu. „Cestovali jsme v čase zpátky! Tohle musí být minulost. Jen se kolem sebe podívej. Vždyť to tu vypadá jako ve skanzenu.“ A skutečně. Vítek se rozhlédl. Sušené květiny, nikde žádné spotřebiče. To, co říkal Zbyněk, dávalo až příliš smysl. Ta jeskyně je vyplivla v minulosti. Otázkou ale stále zbývalo, kdy. Odran jim to nedokázal zodpovědět. Přesný čas byl pro něj pořád jen pojem, ke kterému nedokázal nic vztáhnout. Žádné hodiny ani hodinky nikdy nevlastnil. „Teď už jen zbývá jedna poslední otázka,“ uzavřel všechen ten zmatek Vítek. „Jak se dostaneme zpátky?“ Dlouho je nenapadalo žádné řešení jejich situace. Pak začali vymýšlet scénáře jako z vědecko-fantastického filmu. Odran jen poslouchal. Bylo na něm vidět, že je z toho všeho trochu unavený. Ale také bylo vidět, že když začali používat příliš mnoho slov, kterým nerozuměl, že se jeho pohled mění z účastného na zaujatý. Že je očima sleduje, přímo těká z jednoho na druhého. Že si je měří a prohlíží možná čím dál nedůvěřivěji. A když nabyl přesvědčení, že oba mládenci nejsou plně v pořádku, v hlavě se mu zrodil plán, kterým později zamíchá karty na stole. Ale protože byl povahou spíše kliďas, nedal žádné znepokojení znát. Přeci jen toho na něj bylo ale také hodně. Dva mladíci ve velmi zvláštním oblečení. Nikdy neslyšeli o vílách. Neví, kde jsou, a dokonce jim nic neříkají názvy největších sídel. Pořád mluví o čase a jeho měření. Že nejsou z dnes, ale až ze dnů zítřejších. Musí být čarodějové! A s čaroději je nejeden problém. Někteří jsou opravdu mocní a takoví mohou ničit vše, na co se jen podívají, co se jim znelíbí. Někteří jsou temní, ti slouží jistě bohům. Jejich úmysly nejsou nikdy čisté. A pokud jsou jen učedníci, pak mohou z čistého rozmaru podpálit jeho chalupu a připravit jej o všechno, co mu zbylo. Musí se jich zbavit. Ale musí to udělat opatrně. Když zvětří zradu, nemusel by dopadnout dobře. Zívnul. Nechtělo se mu spát. Chtěl, aby to vypadalo, jako že se mu chce spát. Zbyněk zívnul také. Byl přeci jen vzhůru o mnoho déle než Vítek. „No jo, je pozdě.“ Zbyněk se protáhnul. „Spíš už bude brzy ráno,“ ukazoval Vítek na škvíry v okenicích, za kterými se pomaličku černá tma měnila v šedavé ráno. Odran vstal, rozhodil na podlahu několik huňatých kůží a nějaké plátno. „Lehněte si na lůžko. Já se vyspím tady.“ „Ale to ne. Na podlahu si lehneme my,“ snažil se ho předběhnout Zbyněk. Sáhl po jedné z kožešin, ale Odran s ní nezvykle prudce škubnul. Zbyněk se zarazil. „Jste hosté,“ pokusil se Odran o úsměv. Moc se mu to nepodařilo. Na jeho velké hlavě se úsměv spíše proměnil v škleb, který odhalil řadu nezdravých zubů. Hoši se tedy nenechaly přemlouvat. Odstrojili se a vlezli si spolu na lůžko, kde před tím ležel Vítek sám. Zahrabali se do kožešin. Nejdříve se styděli jeden druhého i sebeméně dotknout. Za chvíli jim ale víčka ztěžkla, svaly povolily a oni se přitiskli jeden ke druhému. Usnuli spánkem zasloužených. Odran přešel k ohništi a zalil ho vodou z dřevěného vědra, které stálo opodál. Plameny se syčením ustoupili. Bílý kouř se rozběhl po stěně a zakroužil pod stropem. Pak se malým otvorem ve střeše rozběhl k ustupujícímu měsíci. Odran ho chvíli sledoval, Pak se podrbal na zarostlé bradě a uložil se na tvrdou hliněnou zem. Velkýma rukama pod sebou upravil pár kůží, a ještě, než usnul, tak se rozhodl, že chlapce ráno vysadí v lese tam, kde je našel. Tak to bude nejlepší. Musí se jich zbavit. V těch klucích viděl svoje syny, a to ho trápilo. Ale také z nich cítil neurčité nebezpečí. Bude dobře, když se jejich cesty rozejdou co nejdříve.