Jan F. Rajm
Lucián seděl za svým stolem, obličej schovaný v dlaních. Měl malou a nepříliš dobře zařízenou dílnu na okraji městečka Urbino. Byl sochař a hodinář, ale žil chudý život, neboť jeho humanisticky věrná díla nikdo nekupoval.
„Koukni se na tu techniku!“ huboval Luciána často jeho otec, Darius Punctus, oblíbený a dobře prodávaný sochař. „Je to plýtvání kamenem i nástroji. A co ty náměty? Kdo si doma vystaví nedokonalou sochu sebe sama?“ Tomu ale Lucián nedokázal porozumět. Vždyť co bylo tak špatného na věrném obrazu člověka? Ale otec si nenechal říct. Brzy přestal Luciána v sochařství podporovat. Luciánovi tak došel kámen a zlomilo se poslední dláto. Ale protože na živobytí si vydělávat musel, opravoval mechanické hodin, bláznivý vynález poslední doby. Samotné konstrukci hodin zprvu moc nerozuměl, jen vyměňoval součástky a vše pečlivě poskládal tak, jak stroj poprvé sestrojil mechanik. Stejně jako u sochařství zde využíval své dary pečlivosti a pozornosti. Veškerou mechaniku si nejdříve zakreslil, aby hodiny dokázal poté znovu složit. Opravou hodin přežil Lucián dlouhých šest let, kdy mu otec odpíral přístup do sochařské dílny. Ale je nutné na všem špatném vidět i něco dobrého, říkal si Lucián sám pro sebe. Darius Punctus zemřel v den svých osmatřicátých narozenin na rozedmu plic, na kterou by zřejmě zemřel i Lucián sám, kdyby každý den pracoval v zaprášené dílně jako jeho otec.
Smrt Daria znovu odemkla Luciánovi dílnu i sklad. Jenže zakázky neměl, kupců ubylo a Lucián se tak brzy ocitl na finančním dně. A to vše proto, že nechtěl sochat jen světce a osoby v jeho očích podivných rozměrů, tělesných poměrů a významu.
Lucián chtěl jako umělec tvořit a pokud možno přivádět svá díla k životu. Pokud by člověk nepoznal, zda se dívá na sochu či na živého člověka, to by pak teprve bylo umění. A osud či vesmír tomu vážně chtěli, aby se všechny talenty Luciána Puncta z Urbina brzy spojily v jeden.
„Brej večír, pane Lucián,“ doneslo se k jeho uším a vytrhlo ho z přemítání nad budoucností jeho podniku. Hlas patřil jeho služebné, staré paní Serviové. Byla to letitá dáma, která sloužila už jeho rodičům. Z obličeje utopeného v moři vrásek jí čouhal špičatý nos a šibalské zvídavé oči. Ta žena pro něho byla inventářem, potřeboval ji, ale nevnímal její přítomnost. A dokonce ani tentokrát netušil, že ještě v dílně poklízí.
Usmál se na ni, ale na pozdrav neodpověděl. Hlavu měl plnou myšlenek na svou práci. Když si stařenku však prohlížel, všiml si, že její obvykle vřelý výraz je nyní posmutnělý a jaksi nepřítomný.
„Copak je vám, paní Serviová.“
„Omlouvám se, mladý pane. Nechci vám zatěžovat hlavu. Jen tu douklidím a…“
„Má otázka zněla jinak,“ nedal se Lucián odbýt.
„Když to chtějí vědět, pane Lucián, tak zítra bude mít má dcera narozeniny,“ rozpovídala se stařenka.
„To je přeci příležitost k radosti, nebo ne?“
„Byla by, mladý pane, kdyby má dcera ještě bývala žila.“
„Ach,“ sykl Lucián, „odpusťte. To jsem nevěděl. Ale kdyby vás to neurazilo, vyprávějte mi o ní.“
Stařenka se opatrně posadila do křesla, těžce si oddychla a začala vyprávět. Byla ještě mladá, když se zamilovala do bohatého sedláka. I on ji miloval, ale jejich rodiče lásce nepřáli, protože ona byla chudá služka. Přesto to jejich lásce nezabránilo i z té lásky počali dítě. Jakmile se to ale dozvěděl sedlák, nechal ji vyhnat a syna odvezl do vzdáleného města, kde ho oženil s dcerou jiného sedláka. Ona o něm od té doby neslyšela, ale dceru porodila a vychovala. Vychovala ji jako chudou, ale slušnou služebnou v hezkém a čistém domově. Starala se o ni, chránila ji. Jen před jedinou nástrahou mladého života ji ochránit nedokázala, před láskou.
Stejně jako matka se i dcera zamilovala do nesprávného. Do člověka z vyšší společnosti, kterému se láska mladé dívky líbila a byla pro něj jistě osvěžením. Snažila se dceru varovat, že této lásce nebude přáno, že ji čeká velká bolest a zklamání. Tak moc se ji snažila chránit před nešťastným koncem, až ji proti sobě poštvala.
Hádali se spolu tak často, že z jejich domu zmizela všechna radost, všechno štěstí. Jak už tak bývá, bylo dítě ve svých útocích na matku pořád a pořád ohnivější. Nakonec dokonce dcera matce vyčetla, že kvůli ní se mají tak špatně. A že kvůli ní bude mít nadosmrti zničený život.
„Táhni ke všem čertům! Už se nikdy nevracej a klidně si shnij v pekle! Vyhnala jsem ji. Ach, mladý pane. Žádný rodič by neměl z úst vypustit taková slova směrem ke svým dětem,“ propukla paní Serviová v pláč zcela zhroucená v křesle. „Sedlák ji ale těhotnou nechtěl a poslední zprávu o ní mám, že prý někde v zimě umrzla bez práce i s dítětem. Kéž bych ji mohla ještě naposledy vidět. Mám jí toho tolik co říct, pane.“
Lucián i přes pohnutý příběh po celou dobu neřekl nic. Jen si kreslil. Snažil se zachytit co nejvěrnější podobu mladé dívky. Tak se ponořil do svých myšlenek, že si ani nevšiml, když jeho služebná v slzách odešla. Ten večer pod závojem tmy konečně pracoval s radostí. Nejdříve s těžkými nástroji, dokud blok kamene nezískal ten správný tvar. Pak do svých šikovných rukou vzal nástroje jemnější a z těch správných tvarů vybrousil detaily skoro až živoucí. Neustále však nástroje odkládal a vracel se ke svým nákresům a poznámkám. Hledal v nich nedokonalosti mladého ženského těla, které mu dodávali věrohodnost. Pak sochu obešel a do zad vytesal velikou díru. Tím ale jeho práce neskončila.
Naopak, hrubé dílo bylo dokonáno, nastal čas na hodinářsky pečlivou práci. Pokud chtěl stvořit dokonalou marionetu, musel ji přivést k životu. K tomu se chystal použít mechanizmus hodinového strojku.
Již svítalo, když v zámku zarachotil klíč. Stařecké kroky se tiše šoupaly po dřevěné podlaze dílny.
„Pane Luciáne?“ chvějící se hlas rozezněl malý neuklizený prostor. Nikdo na volání však neodpověděl. V dílně bylo ticho a tma. Plameny svíčky ale přeci jen dosáhly na někoho dalšího v místnosti, siluetu ženské postavy.
Jistá podoba zažehnula ve stařence zvídavost. Se svíčkou se došoupala k záhadné ženštině a pak se náhle propadla v pláč.
„Silvio, dcero moje!“ slzy staré dámy skropily podlahu.
Silvia však stála bledá a nehybná ve svém mramorovém těle. Tu vystoupil Lucián ze stínu dílny a pomalým krokem přešel místnost.
„Chyťte ji za ruku,“ vyzval stařenku jemným hlasem. Paní Serviová zbožně uchopila ruku své zkamenělé dcery a v ten okamžik se hlava sochy pootočila. Její nehybné lesklé mramorové oči teď hleděly do zakalených očí stařičké matky. Té srdce bušilo snad až příliš rychle. Možná strachem, snad leknutím, nejspíše ale vzrušením.
„Máte možnost,“ pobídl stařenku Lucián jehož ruce byly ještě pokryty jemným bílým prachem. Ale nemusel svou služebnou vybízet dvakrát. Ta již klečela na kolenou a třesoucím se hlasem žádala svou dceru o odpuštění a sama ji zprostila své dávné kletby.
Lucián vše s úsměvem pozoroval. Nyní si byl jistý, kterým směrem se bude jeho práce ubírat. Vždyť na světě je tolik lidí, kteří by dali cokoliv za možnost znovu spatřit ty, kterým kdysi ublížili. A on jim tu možnost bude umět dát.