Jan F. Rajm
Křup!
Větvička praskla a v tichu noci se zvuk roznesl po širokém okolí. V odpověď na to kdesi v korunách
stromů zapleskala ptačí křídla a dvě siluety se vznesly do vzduchu.
„Nespěchej,“ pronesl do tmy hlas přikrčené postavy. „I když je tma, pořád se musíš dívat pod
své nohy.“
„Promiň, otče,“ odpověděl ani ne dvanáctiletý chlapec, který se krčil kousek před otcem.
„To nevadí,“ řekl klidně muž a narovnal se. Položil chlapci ruku na rameno a dodal: „Proto
jsme tady, aby ses učil.“
„Ach jo,“ klesla mládenci ramena a i nálada.
„Bylo by zbrklé myslet si, že uspěješ hned. Ale bylo by zbrklejší po první prohře vzdávat boj.
Pojď!“ vyzval ho otec. Zkušeným krokem se nehlasně vydal dál do hlubin tmavého lesa. Měsíc svítil a
zbarvoval noc do stříbrna. Dvě postavy byly na lovu, i když měly plná břicha. Podle Odrana se tak loví
nejlépe. Hlad ti zbytečně nevede ruku.
Odran Tichošlap kráčel klidně, ale přitom jistě. Jeho oči ve tmě viděly stejně dobře jako ve
dne. Volil si cestu přes padlé stromy, kapradí i kameny. Nikdy nešlápl tam, kam nechtěl. A i když měřil
skoro dva metry a vážil jako dva divočáci dohromady, krok měl lehký jako kočka. V obřích tlapách
svíral dlouhý oštěp s kovovým hrotem, který si sám ukoval. Za ním se jako malý koloušek pohyboval
jeho syn, Bojko. Dlouhý oštěp se mu při každém pohybu nebezpečně roztančil v rukách, jak se snažil
protahovat krok, aby stačil otci.
Náhle se Odran zastavil a skrčil se, aby víc splynul s horizontem. Obrovskou dlaní zadržel
chlapce a přitlačil ho k zemi. Masivní prst namířil do tmy. Bojko se po prstu rozjel pohledem a na jeho
konci spatřil velkého srnce. Majestátní zvíře se páslo ve svitu měsíce netuše čtyř očí, které ho mohou
připravit o život.
Odran se otočil k synovi. Pohybem ruky nahoru a dolů před svým hrudníkem mu naznačil, ať
se dobře nadechne a pomalu dlouze vydechne. Obříma rukama upravil chlapci v rukou oštěp a
poklepal si na střed hrudníku. Bylo jasné, kam má Bojko mířit.
Bojko se posunul do výhodnější pozice. Pohyboval se na dvanáctiletého chlapce ladně a
rozvážně. Odran se usmál. Byl otcem moc rád. Mít syna pro něj bylo životní odměnou. Bojko se
pomalu napřímil s rukou daleko za svým tělem. Paži propnutou, hrot dlouhého oštěpu se míhal na
konci lidského praku.
Dlouhý výdech na zklidnění pohybu těla.
Srnec zavětřil. Zvedl hlavu a podíval se směrem, kde tušil nebezpečí.
Ale to už oštěp svištěl vzduchem.
Srnec se vzepřel na zadních nohách… a pak splašeně odběhl do lesa, kde se ztratil v temnotě.
Jen dusání jeho kopyt bylo ještě chvíli slyšet. Stejně jako bujarý smích Odrana Tichošlapa.
„Tati!“ ohradil se dotčeně Bojko.
„Haha,“ smál se dál Odran. „Ale hezky ti to letělo.“
„Možná letělo hezky, ale netrefil jsem.“
„A víš proč?“ otřel si Odran slzy z očí. Bojko pokrčil rameny, což bylo v měsíčním světle sotva
znát. „No, protože jsi byl pomalý!“
„Ale vždyť jsi říkal, že nemám spěchat!“ rozzlobil se mladý Bojko.
„Vskutku, pravda,“ zamumlal si Odran pro sebe. Smích ho přešel.
„Tak vidíš. Stárneš tati, už ani nevíš, co sám říkáš. Bude se o tebe muset postarat bába,“ vrátil
mu to Bojko a ztracená radost mu znovu zahřála oči.
„Možná stárnu, ale svého srnce pořád trefím,“ poplácal ho Odran. „Ono totiž spěchat a být
rychlý není vždy to samé. Spěchat znamená dělat věci příliš rychle, nemyslet. A nebýt rychlý znamená
promeškat tu správnou chvíli, víš?“
Bojko poslouchal. I když ho otec občas plísnil, nebo si z něj utahoval. Vždy se mu u toho snažil
předat něco, co se sám ve svém životě naučil. A Bojko skutečně nebyl hloupý, vážil si otcových rad.
Na lov byl skutečně mladý, jiní otcové by ho nechali doma a šli lovit sami. Odran s ním ale trpělivost
neztrácel, i když se domů věčně vraceli bez úlovku.
„Srnec není hloupý,“ pokračoval Odran. „Bohové ho vybavili lépe než tebe nebo mně pro
pohyb v nočním lese. Ve tvůj prospěch proto musí hrát rychlost a rozvaha. Příště mu nedávej tolik
času uvědomit si, že není sám. Zaútoč rychle a přesně. A teď si utíkej pro oštěp, jdeme domů.“
„Ale tati, ještě ne!“ zaprotestoval Bojko. „Vždyť ještě není tak pozdě.“
„Bojko! Máma se bude zlobit. Budeš zítra nepoužitelný!“
„Slibuji, že nebudu. Tati, já to dnes cítím,“ prosil a škemral. „Dnes se trefím. Jen mi dej ještě
jednu, poslední šanci.“
Odran se nenechal dlouho přemlouvat. „Dobře tedy. Vystopujeme toho srnce. Nebude
daleko.“ Bojko si poskočil a už pelášil pro svůj oštěp. Musel ho dlouho hledat v křoví, ale kovový hrot
se ve svitu měsíce dobře lesknul.
Dlouho chodili lesem. Déle než hodinu. Odran držel oči na lesní trávě a v ní sledoval čerstvou světlou
vyšlapanou cestičku. Celý les už spal, i měsíc se již chystal dokončit svou pouť. Když je Odran zastavil,
srnce měli před sebou.
Všechno bylo ale trochu jinak než napoprvé. Vzduchem se nyní nesl kovový pach krve. A ještě
něco dalšího se neslo vzduchem, něco jako zmoklá psí srst.
„Tat…“ nedořekl Bojko svou otázku, protože ho Odran rychle umlčel dlaní. Sklonil se k němu a
grimasou naznačil, že jsou před nimi vlci. Prsty na druhé ruce ukazoval číslo tři.
Bojko polkl a celý zbledl. Ani medvěd by nebyl takový problém. Medvědi jsou lenoši. Jenže
vlci nemají nikdy dost. Zatímco medvěd by jen zavrčel a nechal je odejít, jakmile je zavětří vlci,
nenechají je utéct. Člověk je snadná kořit při vlčí přesile.
Odran pohybem hlavy naznačil, aby se vydali pomalu a klidně vrátili. Bojko přikývl a začal
pomalu couvat. I když ani jednoho vlka neviděl přímo, občas se na obzoru něco zavrtělo a ticho
nočního lesa přerušilo jemné zavrčení. zatímco Bojko couval, Odran se vrátil k pozorování vlků.
Ztuhnul zděšením.
Nyní napočítal jen dva obrysy. Jeden z vlků chybí!
„Bojko, běž!“ sykl do tmy a sám se prudce pohnul k ústupu. Bojko na nic nečekal. Z podřepu
vyrazil jako šíp. Tenké a pružné nohy ho nesly jako srnce. Neotáčel se. Nebylo to nutné. Věřil
loveckým zkušenostem svého otce.
V okamžiku, kdy Odran zavelel k ústupu, krčil se již třetí vlk u nich. Když Bojko vystartoval, byl
vlčí čenich je pár centimetrů od místa, kde se schovávali. Ta potvora je obešla. Znamenalo to jediné,
že i zbylí dva vlci o nich věděli. Schválně na sebe upoutali jejich pozornost, aby se třetí mohl
nepozorovaně připlížit a přepadnout je ze zálohy.
Odranovi trvalo jen zlomek vteřiny, aby se dovtípil proč.
Rozděl a panuj!
„Bojko! Utíkej!“ zakřičel Odran do tmy. Syna už neviděl, jen slyšel rytmus jeho prchajících
nohou. Zbylí dva vlci zmizeli z obzoru. Třetí vystartoval za Bojkem.
Ten běžel, co mu síly stačily. Snažil se na vlka ve svých zádech nemyslet. Soustředil se jen na
to, kam pokládá nohy. Zakopnout by znamenalo zemřít. Na to byl ještě mladý.
Bojko běžel, funěl, dupal. Noční únava si pomalu vybírala daň. Jeho kroky byly čím dál
těžkopádnější. Začal sípat, jak se rychlým dechem snažil nabrat víc paliva pro svaly.
Vlk běžel, nefuněl, byl tichý. Jeho ledově klidný zrak se zapichoval lidskému mláděti do zad.
Vytrénované pružné tělo, i když unavené po lovu srnce, bylo poháněno chutí a vůní lidského masa.
Odran sprintoval. Při každém výdechu vypouštěl obláčky teplého vzduchu, které se za ním
vlnily. Jeho krok byl těžký, ale plný síly. Každým obřím skokem se vzdaloval pronásledovatelům.
Dva vlci, bok po boku drželi směr přímo za ním. Jazyky vyplazené, osm končetin
v smrtonosném rytmu bubnovaly o suchou lesní půdu.
Vedoucí vlk využil chlapcova zeslábnutí a vyrazil. Bojko cítil jeho slintající tlamu jen kousek od
sebe. Uhnul prudce doprava a zvětšil tak, alespoň na chvíli svůj náskok.
Vlk zareagoval. Nezpomalil, ale širším obloukem zamířil zpět k lidskému mláděti. To udělalo
další kličku, po ní třetí a znovu další. Vlk věděl, že tohle má za cíl vysílit oba dva. je to hra. Byla to hra
na lovce a kořist. Hrál ji každý den. Věděl, že tahle hra má jen dva možné konce. Vzdá to buď on,
nebo kořist. jenže on to nevzdá. Už dnes večer žral. Hlad už zahnal. Tohle je zábava…
Bojko cítil, jak ho začínají pálit nohy. Vlčí dusot ho ale spolehlivě poháněl dál. Měkké boty
netlumily nárazy o větve či kameny tak dobře, jako vlčí polštářky. Krok mu těžknul. Bylo otázkou času,
kdy udělá osudovou chybu.
Kořen!
Ucítil, jak se mu chodidlo zaklínilo ve smyčce kořene.
Kde se tam vzal?
Odran, vedený touhou zachránit svého jediného syna ze spárů vlčího sevření, dokázal se
zbavit svých pronásledovatelů. I když ho zezačátku vlčí tlamy ujišťovaly svým chňapáním, vrčením a
mlaskáním o své přítomnosti, nyní je již neslyšel. Přesto pokračoval ve zběsilém úprku, ne ze strachu
o sebe, ale ze strachu o Bojka. jenže si musel přiznat, že běží naslepo. Rozcuchanou stopu v trávě,
mechu a listoví již před nějakou chvílí ztratil. Náhle, záhadně.
Svýma orlíma očima prohledával zákoutí lesa, která se kolem něj míhala, ale nespatřil nic. Po
Bojkovi ani stopa.
Zastavil se. Zapřel své obrovské mozolnaté ruce o kolena a ztěžka dýchal. V očích ho štípal
kyselý pot. Z nesčetných drobných ranek na lýtkách mu stékaly drobné kapičky krve. V některých
rankách dokonce uvízly kousky větviček.
„Bojkooo!“ zakřičel do nepřirozeného ticha lesa. „Bojkooo!“
Bojko se svalil na zem. Noha se vyvlíkla ze sevření zákeřného stromu. Tělo pokračovalo
v pohybu. Nastavil ruce před sebe, aby zmírnil pád. Schoulil se do klubíčka, a při dopadu na zem se
párkrát přetočil. Cítil, jak klouže po zemi hrnouc před sebou listí. Už už čekal, že se do něj zakousnou
vlčí zuby…
Ale nestalo se to. Zběsile se rozhlížel a spatřil vlka mezi stromy. Oči se mu krvavě leskly, jak se
v nich odráželo rudé světlo plamenů.
Oheň! Sláva! Lidský sluha, kterého se bojí celý svět zvěře. A skutečně. Vlk nervózně
přešlapoval mezi stromy, ale blíž se nevydal. Horní pysk se mu chvěl, občas ukázal ostré špičáky.
nakonec ale svěsil ocas a utekl. Dnes Bojko srovnal účet kořist predátor, jedna výhra na každé straně.
Zvedl se ze země, oprášil si listí z plátěných kalhot. Vyklepal si hlínu z košile a uvědomil si, že
svůj oštěp už dávno ztratil.
„Co tu děláš?“ přivítal ho něžný hlas dívky, které seděla u ohníčku.
„Pozdraven buď Perun,“ pozdravil slušně Bojko. Připloužil se k ohni: „Byli jsme s otcem na
lovu, ale přepadli nás vlci.“
„To se tak občas stává, že se lovec stane sám kořistí,“ usmála se dívka. Bylo jí tak dvacet let.
Pěkně rostlá s dlouhými rozcuchanými vlasy, plnými prsy a až moc hezkým oblečením do lesa.
„A co tu děláš ty?“ rozhlížel se Bojko, který chytrost pobral po obou svých rodičích. „Jsi tu
sama uprostřed lesa?“
„Ano, vadí ti to?“
„No ani ne, je to přeci jen tvoje věc.“
„Posaď se, není ti zima?“ A skutečně. Těžce oddychující Bojko náhle pocítil, jak mu pot stydne
na zádech pod košilí. Rozklepal se jako listy osiky při slabém vánku.
„Tak se posaď. Zahřej se,“ vybídla ho znovu dívka.
„Díky,“ svalil se Bojko na vyschlou zahřátou zem osvětlenou kmitajícími světýlky plamenů.
„Viděla jsem, jak utíkáš před tím vlkem. Jsi statečný. Kde máš otce?“
„No vidíš, kde je?“ zamyslel se Bojko. „Vždyť běžel hned za mnou.“ Znovu se postavil a
nervózně zíral směrem, kterým odešel jeho pronásledovatel. „Tati! Táátíí!“
„Nekřič,“ zamračila se dívka. „Rušíš stromy.“
„Ty si klidu ještě užijí, neboj.“
„Hele, nejsi drzý?“ obořila se na něj. „Tak já ti tu nabídnu suché teplé místo a ty se chováš
pěkně nezdvořile.“
„No promiň. Jen mám strach o tátu. Co když mu něco udělali ti vlci?“
„Však já vím, jen tě škádlím,“ obrátila dívka. „Určitě bude v pořádku. Vždyť je to lovec, ne?“
„Ten nejlepší!“ vzedmul se návalem pýchy Bojko.
„Tak se pojď zahřát ty kluku,“ vstala dívka a stáhla ho k sobě na zem. měla hodně hebké
prsty, všiml si Bojko. Takové nemá ani jeho maminka.
„Vidíš, promiň mi mou nevychovanost. Ani jsem se nepředstavil. Já jsem Bojko, Bojko
Tichošlap. A jak tobě říkají?“
„Já jsem Rus… Ruslana.“
„A co tu teda děláš takhle sama v noci? Jak to, že nespíš?“
„Mám ráda ten noční klid. A můj táta ten les vlastní. Tak tu trávím hodně času.“
„Jak může někdo vlastnit les?“ podivil se Bojko. „Les je přeci všech.“
„Blázínku, nenapadlo tě, že se o les někdo musí starat? A když se o něco staráš, pak je to
tvoje, ne?“
Bojko přikývl. Dávalo to smysl. Divná holka, uchechtl se sám pro sebe. Divná, ale hezká.
V teple a světle ohně se mu pomalu začala zavírat víčka.
„Jen se klidně prospi,“ vyzvala ho Ruslana. „Já na tebe dohlídnu.“
„A co můj táta?“ zívnul si Bojko.
„Neboj, najde tě…“
Víc už Bojko neslyšel. Oči se mu zavřely a s nimi i všechny jeho ostatní smysly vypověděly
službu. Svaly povolily a on se sesunul k zemi. Dívka mu jen podržela hlavu, uložila ji na měkkou půdu,
usmála se a dala mu polibek na dobrou noc.
Probudil se a všude byla tma.
Jak dlouho spal? Nevěděl. Myslel si, že už musí být ráno, ale hvězdy na nebi nenaznačovaly
nástup rozednění v blízkých hodinách. Oheň vyhasl. Dívka nikde. Otec nikde. A co vlci?
Vyskočil na nohy. Jeho mysl při vzpomínce na pronásledování vlky zpozorněla. Přistihl se, že
stojí přikrčený v pohotovosti.
„Ruslano?“ zvolal potichu. „Ruslano!“
„Co je?“ ozvalo se zdálky, a přeci tak zřetelně.
„Kde jsi?“
„Tady.“
„Kde? Nevidím tě. Je tu tma.“
„Tak pojď za mým hlasem,“ vyzvala ho dívka něžně.
Bojko udělal dva kroky směrem k jejímu hlasu a znovu se zastavil.
„Jen pojď! Tady jsem,“ lákala ho dívka stále k sobě.
„Pořád tě nevidím,“ stěžoval si Bojko.
„Už jen pár kroků a uvidíš mě. Tady jsem, v trávě.“ A skutečně. Bojko udělal pár kroků a už
dívku spatřil. Ležela v trávě skrytá za vysokými stébly orobince. Jenže jen se Bojkovi ukázala, svižně se
zvedla a odskákala dál do tmy.
„No ták. Počkej,“ zavolal za ní Bojko a rozběhl se jejím směrem.
„Pročpak? Líbím se ti?“ vyzvídala dívka.
„Ne, já… Teda nevím. Proč?“
„Tak já se ti nelíbím? Tak to je škoda,“ ozvalo se zpoza olše.
„Ale jako jsi hezká. To zase jo.“ poskočil Bojko k olši. Ale dívka už byla jinde.
„A co se ti na mně líbí?“ vábila ho dívka.
„Máš hezké vlasy.“
„To je milé. Tady jsem, pojď, chyť si mě.“
„No ták. Já nehraju. Už mě to nebaví!“ zaprotestoval Bojko. Věděl, že dívka si s ním hraje. Ale
nedělají to náhodou všechny dívky takhle?
„Dobře. Máš pravdu. Že jsi byl na mě hodný, tak já se ti ukážu. Už se nebudu schovávat.“
Dívka vystoupila ze stínu. ve stínu měsíce se její vlasy i šaty tak zvláštně leskly. Jako by v nich byly
maličkaté kapky rosy.
„Chyť si mě!“ rozpřáhla ruce ve vyzývavém gestu. Bojko toho hned využil. Skočil kupředu, že
dívku chytí, ale nedoskočil. Nohy mu ztěžkly.
Něco mu je pevně drželo na místě. Snažil se poznat, co to je, ale nemohl k nohám
dohlédnout. Jako by se mu ztrácely kdesi ve tmě.
„No, co tam tak stojíš? Řekla jsem, chyť si mě!“ vyzývala ho dívka dál.
„Co se to děje?“ zmateně se ptal Bojko. „Já chci, ale nemůžu!“
„Dobře ti tak!“ okomentovala to dívka.
„Co? Co to říkáš?“
„Jsi v bažině. Dobře ti tak!“
„Počkej! jak to myslíš? Tak mi pomoz!“ volal na ni zoufale Bojko. Nohy již neviděl po kolena.
Tmavá měkká hlína je pomalu požírala.
„To nemůžu,“ zahihňala se dívka.
„Cože?“ Bojkovi bylo do pláče. „Proč? Co se to děje?“
„My nesmíme lidem pomáhat. Tak to prostě je.“
„Ty jsi zlá!“ Bojko již brečel. Slzy se mu spustily v okamžiku, kdy se hlína dotkla jeho stehen.
Zmatkoval. Čím víc se snažil z hlíny vysvobodit, tím rychleji se nořil hlouběji. Kdyby tu tak byl táta.
„Tati! Táátíí! prosím, táátíí!“
„Ach jo,“ povzdychla si dívka. „Už s tebou není žádná legrace. Tak já už půjdu.“
„Ne, nechoď! Prosím. Pomoz mi!“ Ale to už dívka neslyšela. Zmizela někde mezi stromy a pak
možná ještě zmizela doslovně. Bojko se rozplakal. Volal tátu o pomoc.
„Táátíí!“
Odran se prudce otočil za zvukem.
„Bojko!“ zavolal nazpátek. Vlky už setřásl před notnou dobou. Jak dlouho to bylo? Dlouho,
velmi dlouho, krátce? V noci se čas odhaduje špatně. Slunce vidět není a měsíc se pohybuje každý
večer trochu jinak. Není přesným nositelem informace o krátkém čase. Navíc když není skoro vůbec
vidět.
„Táátíí!“
Zkušené lovcovo ucho nyní připravené na volání zachytilo směr. Odran se rozběhl patřičným
směrem. Neztrácel čas voláním svého syna. Mohl by ho přeslechnout. Místo toho pádil za zvukem
volání.
Vyběhl na palouk. Světlo hvězd propůjčovalo scéně smutný nádech blížící se smrti. Stromy,
orobinec, tráva, vyhaslé ohniště. Povadlá stébla dokazovala, že tu někdo ležel.
„Bojko! Bojko! Kde jsi!“
Nikdo se ale neozval. Odran se znovu rozhlédl po palouku. Tráva, orobinec, stromy.
Orobinec? Orobinec! Stromy? Olše!
Někde je tu víc vody, než by mělo být. Potok Odran neslyšel. Voda je tedy někde v půdě.
Dupnul svou obří nohou a tráva se zavlnila. Bažina, živá hlína.
„Bojko! Snad jsi nevlezl do bažiny!“ lamentoval Odran. Ale nepropadl skličující panice, která
se mu tajně plížila do mysli. Zbystřil svůj zrak, do kterého se pomalu hrnuly slzy zoufalství. Očima jako
rys hledal sebemenší náznak polámaných stébel, podupané trávy, šlépějí v hlíně. Ale bylo tu tolik
stop. Křížily se, jako by tu někdo běhal z místa na místo. Měsíc vykoukl zpoza mraku a odhalil, že
všechny stopy končí v jediném místě.
Odran okamžitě padl na všechny čtyři a ruce zabořil do hlíny. Jako divoké prase svým
rypákem rozrýval hlínu kousek po kousku, dokud nenarazil na okraj bažiny. Ruce se mu do ní zabořily
okamžitě až po lokty. Pohyboval se rychle, věděl, že již nemá moc času. V duši doufal, že už není
pozdě. Doufal, že jeho syn taktéž nepropadl panice a zadržel dech. Že má ruce napřažené vzhůru a
nehýbe se, aby zpomalil svůj pád do hlubin zapomnění.
Odran se prohraboval hlínou rukama až po ramena. Hlína kladla odpor, pokoušela se sníst i
jeho. Občas narazil na něco, tu klacek, tam kořen. Nikdy však nenahmatal teplé lidské prsty nebo
měkkou paži.
„Prosím! Bože!“ zoufale křičel do tmy. Spoléhal se už jen na svůj hmat, protože přes slzy a
hlínu již nic neviděl. Hlína už svírala i jeho.
Jenže on to nevzdá. Hmatal svýma obrovskýma rukama, jednou v hlíně, druhou ve vzduchu. A
konečně nahmatal teplé měkké tělo. Jenže tou rukou, která byla ve vzduchu. To tělo se kolem něj
hned obtočilo a Odran se tak mohl zapřít. Napjal všechny své svaly, měkké tělo div nerozmáčkl, a
přitáhl se. Hlína povolila. Vystrčil hlavu nad hladinu bažiny. Otevřel oči, ale bahno mu je znovu
zaslepilo. Měkké tělo utáhlo svůj stisk. Odran se o něj znovu zapřel a přitáhl se ještě blíž. Konečně se i
druhou rukou dostal ze sevření hladové zeminy.
Když svým stiskem našel vhodnou oporu, vytáhl se z bažiny a svalil na zem.
„Cccopak?“ ozval se podivný měkký hlas.
„Díky. Díky!“ vytíral si vleže Odran hlínu z očí. „Zachraň mého syna. Prosím! Topí se v bažině.“
„Hmm a to víššš jak?“ kýval se zvláštně hlas nahoru a dolů.
„Slyšel jsem ho, stopy vedou k bažině. Chudák kluk, je to ještě dítě. Nemá sílu, aby se sám
vytáhl.“ Naříkal Odran. Slzy mu vyplavovaly poslední zbytky zrníček půdy z očí.
„A ccco mi zssa to můžeššš nabídnout,“ ozval se do třetice ten podivný hlas. Zněl tak divně,
jako se pohybovalo jeho tělo. Odran ho cítil na své ruce. Povolil sevření a tělo mu přímo proklouzlo
mezi prsty. Otevřel oči a na zemi před ním ležel obrovský bílý had.
Světlo měsíce se lesklo na šupinách. Každá z nich velká jako nehet palce. Tělo hada stočeného
do klubíčka bylo tlusté jako mladý kmen břízy. Hlava hada kývala se pomalu ve vzduchu ve výšce, kde
by mohla být Odranova hlava, kdyby stál. Dva metry? Možná tři. Bílý had byl obrovský. Největší,
jakého Odran kdy v životě viděl, kdyby kdy viděl víc bílých hadů.
„Co?“ lekl se a vyskočil na nohy připravený se hadovi bránit. „Co jsi zač?“
„Ccco jsssem začšš? Sssám jsssi mě volal,“ odpověděl klidně had.
„Ty jsi božské stvoření?“
„Jsssem Velesss, ssstrážccce mrtvýccch a ssstvořitel žššivýccch,“ odvětil klidně, tiše,
vyrovnaně had. Jazyk mu při každém slovu kmital v tlamě. Odran zíral napůl opařený strachem z tak
obrovského zvířete, napůl přikovaný posvátnou úctou k něčemu, čemu nerozuměl.
„Prosím, pomož mi. Bože, pomož mi,“ padl na kolena před hadem. „Moc tě prosím, zachraň
mého syna.“
„Ccco nabízssíššš?“ rozkmital had svůj jazyk.
„Cokoliv si budeš přát. Jen zachraň mého syna!“ Odran se přemohl a objal tělo hada ve
zbožné úctě.
„Ssslužššba zssa ssslužššbu,“ pronesl had opět klidně.
„Cokoliv, jen když bude zase žít. Tak dělej. Dělej už!“
Had se zavlnil, jeho tělo se počalo pomalu rozmotávat. Odrana odtlačil had bokem jako by byl
pírkem. Mohutnou hlavu sklonil had až k zemi a čenichem rozhrnul hlínu. Pak pomalu, jako by to
nevyžadovalo žádnou sílu, vplynul do bažiny. Hladina se za ním zavřela a palouček ztichnul.
Odran seděl na zemi, bláto na něm pomalu usychalo. Chvíli uvažoval, jestli se mu to nezdálo,
chvíli jestli se nezbláznil. Štípal se do rukou i tváří, aby se probudil z toho strašlivého snu.
Nakonec se had znovu pomalu vynořil z bažiny. Nejdříve hladinou prošla jeho majestátní
hlava, za ní se vyvlnil zbytek šlachovitého hadího těla. Nyní ale v prostřední části poněkud vyboulený.
„Sssplněno,“ zasyčel had.
„Cože? Jak? Tak kde je můj syn?“ rozhlížel se Odran. Oči mu však ale vždy skončily na té
vyboulené části hadího těla.
„Ssspokl jsssem ho,“ zavlnil se hadí jazyk.
„Cože?“ zarazil se Odran. „Co to povídáš? Ty jsi ho snědl?!“
„Pozssřel jsssem ho. Bude zssnovu zssrozssen.“
„Ty lháři. Ty lháři! zabil jsi ho. Snědl jsi mi syna. Zabiju tě!“ křičel zoufale Odrana bušil holými
pěstmi do tvrdé hadí kůže. S hadem to ale nijak nepohnulo.
„Ssslíbil jsssem, žšše bude zssrozssen. Nemohu ale přivéssst k žššivotu to, ccco je jižšš mrtvé,“
řekl had klidně, snížil svou hlavu před tu Odranovu a zamířil své obrovské černé oko přímo do
Odranových dvou. „Jiná žššena porodí ho. Neboj, bude zssnovu žššít.“
Odran v šoku klesl na kolena. Co se to stalo? Nemohl tomu pořád věřit. Co to říká ten had? Je
to pravda? Jak to pozná? Jak to, že ten had mluví? Proč mu snědl syna? Má mu poděkovat?
„Děkuji,“ rozplakal se Odran. Proud emocí tryskal z jeho očí.
„Neděkuj, jen nezssapomeň,“ zavlnil se znovu rozeklaný hadí jazyk. „Ssslužššba zssa
ssslužššbu.“ S těmito slovy se had odplazil. A jak se objevil na palouku, tak z něho zase zmizel.
„Počkej!“ křičel za ním Odran. „Jak ti mám věřit? Jak poznám, že opravdu žije?“
Ale had se již nevrátil.
Jen kůže na rukou Odrana zapálila, až se polekal. Vyhrnul si ztuhlé rukávy od bláta a na obou
svých předloktích spatřil vytetované hadí šupiny.
„Ssss,“ zasyčel mu podmanivý hlas v hlavě. „Věř. A kdyžšš budeššš věřit, žšše tvůj sssyn žššije,
pak mé zssnamení přetrvá. A dokud budeššš mít mé zssnamení, sssyn tvůj bude žššít.“ Pak hlas
v hlavě odezněl.
Na palouku zůstal jen Odran. Sám. Bez hada. Bez syna.
Vycházející slunce usušilo poslední bláto na jeho košili.
Nastal čas vrátit se domů.
Bez úlovku.
Sám.