Postavy se přiblíží až na pár metrů od tebe, když se rozžehne kužel světla a zalije tě svým nažloutlým povlakem. Poprvé si všímáš, v jak zuboženém stavu ve skutečnosti je tvé oblečení. Jsou to už jen kusy cárů, které stěží zakrývají to, co zbylo z tvé důstojnosti.

Postavy ustaly ve svém hovoru a nyní stojí přímo před tebou. nezdají se rozrušené, ani překvapené. Možná je to tím, že jejich kovová stříbřitě lesklá těla neskrývají mozky schopné této reakce. Ale ty jsi jednoznačně zaskočený. Čekal jsi všechno, ale roboty ne. V duchu se ptáš sám sebe, co je vlastně za rok?

Z chvíle překvapení se stává chvíle trapnosti, protože ticho trvá již příliš dlouho. někdo by měl něco říct. Ale na bezvýrazné tváři robotů se nezračí žádná netrpělivost. Zdá se, že kdybys jim nevstoupil do cesty, asi by tě minuli. Jenže teď před nimi stojíš a dokud zde budeš stát, oni se nikam nepohnou.

Vztáhneš k jednomu z robotů ruku a on se od tebe odkloní. Uděláš krok a robot ustoupí. Promluvíš a robot se zarazí. I ty se zarazíš. tvůj hlas zní opravdu velmi zvláštně. Jako bys měl v krku implantát, který každou slabiku promění v pazvuk zcela nepodobný lidské řeči.

Známá slova se ti v mozku tvoří, ale ty sám nerozumíš tomu, co vypouštíš ze svých úst. Ale roboti pravděpodobně tvá slova rozpoznávají. Otáčí se jeden na druhého, vyměňují si nesrozumitelné sledy informací a pak se obrací zpátky na tebe.

Nakonec ustupují a ty vidíš, jak se chodba pomalu zalévá tlumeným světlem ze stropních svítilen. To ti roboti ukazují cestu z tohoto bludiště. Přesně jak jsi je žádal.

Procházíš kolem robotů, kteří téměř okamžitě pokračují ve své původní cestě a tobě již nevěnují ani náznak pozornosti.

Pokračuješ dál osvětlenou chodbou až tam, kde se chodba mění ve velký sál.