Postavy se přiblíží až na pár metrů od tebe, když se rozžehne kužel světla přímo před tebou. V panice se ani nehýbeš, jen očima zkontroluješ, zda žádná z částí tvého těla nevyčnívá z pochybného bezpečí stínu. I když kužel světla dopadá přímo na tvé špičky, nezdá se, že by to postavy zpozorovaly.

Stáhne se ti hrdlo. Postavy před tebou se zastaví a na vteřinku zmrznou v jakémsi transu. Aspoň máš čas si je pořádně prohlédnout. Zarazí tě, že to nejsou lidé, i když to bylo dlouho patrné z jejich chůze. jsou to kovově stříbrní roboti. Podobají se lidem, ale jsou menší postavy. Jako by to byli ještě děti. jejich hlavy nemají ústa, i když mají stejné rysy jako lidské. Oči mají nepohyblivé a vůbec jejich tvář působí jaksi mrtvolným dojmem.

Jde z nich strach a když si uvědomíš, že stojí jen na dosah ruky od tebe, cítíš v krku své bušící srdce. Strach potlačuje dokonce i bolístky tvého těla.

Po vteřince se roboti znovu dají do pohybu a jako by se nic nedělo pokračují ve své nesrozumitelné konverzaci.

Stojíš doslova nalepený na stěnu chodby ještě dlouhou dobu potom, co se ti ztratí z dohledu. Možná se bojíš, že objeví otevřené dveře, ze kterých jsi utekl. Možná jen nemůžeš uvěřit tomu, že ti to prošlo. Když se po chvíli uklidníš a setřeseš ze sebe to leknutí a šok, vykročíš znovu do ztemnělé chodby.A4