Temnota chodby tě znovu pohltí. Vzpamatováváš se z toho nečekaného setkání a procházíš rozložitou chodbou. V dáli uslyšíš rachot a lomoz práce mísící se hlasy dalších obyvatel tohoto podzemí. Možná jsou to lidé, možná roboti. Tvá přirozená opatrnost ti radí, že potkat někoho, kdo může být tvým věznitelem, by nemuselo dopadnout dobře.

Raději tedy odbočíš do jedné z bočních chodeb. Ta je nižší a užší, ale právě ona je zdrojem proudění čerstvého vzduchu. Jeho vánek tě lechtá na tváři a čechrá ti slepené vlasy.

Chodba se stále zužuje a náhle narazíš na její větvení. Selský rozum ti velí udělat značku, abys věděl, kudy jsi šel. jenže nemáš u sebe naprosto nic, čím by šlo značku udělat a v této tmě pak značku znovu rozeznat.

Odtrhneš proto kousek svého již tak dost potrhaného oděvu a položíš ho k hraně úplně pravé cesty. Když se cesta po pár metrech ztratí, nebo skončí, vrátíš se a budeš pokračovat rovně. A když i ta zmizí, budeš pokračovat vlevo. A když i ta levá tě zklame, pak se vrátíš do hlavní chodby.

Pravá cesta se po chvíli rozšíří a zalije ji zvláštní modré světlo. Nezdá se to zrovna bezpečné, ale zároveň ani ne nebezpečné. Chvíli váháš, ale nakonec postupuješ kupředu. je příjemnou změnou zase vidět na krok.

Chodbu lemuje množství zamřených dveří, většinou asi servisních, protože nemají tu správnou výšku. Náhodně zkoušíš občas za nějaké vzít, ale vypadá to, že všechny dveře jsou zamčeny.

Po dlouhých minutách chůze narazíš na další větvení. Modré světlo nepokračuje ani do jedné z chodeb. Kudy se dát? Vrátit se zpět či pokračovat nějakou z chodeb? Udělat značku a vydat se novou cestou?

Nezbývá než jít kupředu. Cesta zpět ještě nikdy nikoho nezachránila. Odtrhneš cár ze své košile a znovu ho položíš na hranu pravé chodby.

Znovu se noříš do temnoty a tvým očím zas chvíli trvá, než si tmě přivyknou. Jenže po zhruba čtyřech stovkách krocích se chodba znovu větví. Když už jsi si jednou zvolil taktiku, porušit ji by bylo chaotické a hlavně nesmyslné. Znovu tedy trháš cár svého trika a znovu volíš pravou cestu.

Jaké je tvé překvapení a možná i zděšení, když po mnoha a mnoha unavených metrech a mnoha a mnoha dlouhých minutách narazíš na další větvení chodeb? Cítíš, jak tě znovu přepadá panika. Možná ještě silnější než ze setkání s roboty. Tentokrát jsi ztracený uvnitř chodeb, ze kterých je čím dál složitější návrat.

Znovu položíš kus své košile na hranu pravé chodby.

Vykašleš se na svůj systém, neboť zatím nefungoval a bez rozmyslu vstoupíš do chodby levé.