Nervózně chodíš chodbami a již si ani nedáváš pozor na to, zda tě někdo objeví, nebo zda se ztratíš. Na rozcestích se rozhoduješ čistě náhodně. Po chvíli zcela ztratíš přehled, kde jsi a kam vlastně míříš. Jediná tvá motivace zůstává nezlomená, musíš prostě jít.

Nakonec narazíš na tlumeně osvětlenou chodbu. Vypadá úplně stejně neutrálně a nevýrazně, jako chodba, ze které jsi se na celé to šílené dobrodružství vydal. Vrcholem všeho jsou otevřené dveře jedné z místností.

Ona to bude chodba, kde to všechno začalo! Chodíš v kruhu! Obrovském zamotaném kruhu!

Bojácně přicházíš ke dveřím a nahlédneš dovnitř. je to cela velmi podobná té tvé, ale není to ona. Tahle cela je jiná. Uprostřed cely totiž stojí žebřík.

Usměješ se, jak se ti uleví, že nechodíš v kruhu. Přiznáváš si, že bloudíš, ale ještě jsi se neztratil.

Vstoupíš do cely s úmyslem zjistit smysl žebříku.

Cela jako cela. Z jedné jsi utekl, tak hned nevlezeš do další. Pokračuješ proto na konec chodby.