Zíráš do tmy, skutečně namáháš své oči, ale v nejbližším okolí nic nenacházíš. Obrátíš se zpět do cely a naznačíš muži ať vydrží, že se hned vrátíš.

Zarazí tě jeho výraz ve tváři, kde se míchá překvapení s nějakou další silnou emocí. Nemáš ale čas nad tím přemýšlet. Odvrátíš se od otvoru a začneš prohledávat okolí. Postupně propadáš zoufalství, ocitáš se na kolenou a rukama vysloveně prohmatáváš každý centimetr podlahy.

Ruka ti však narazí na nerovnost v terénu, nejspíše nějaký kámen. Ať už se sem dostal jakkoliv, jsi za něj vděčný. Stále ještě bolavými prsty vyhrabáváš kámen ze ztvrdlé země. Cítíš, jak se tvé nehty napínají a možná už dokonce praskají. kámen ale nakonec vyhrabeš.

Vrátíš se ke dveřím, naznačíš muži, aby si trochu poodstoupil. Pak se ještě rozhlédneš, zaposloucháš se do zvuků chodby, a nakonec udeříš do zámku. ostrý zvuk kamene narážejícího do kovové západky se rychle rozezvučí chodbou.

Pár vteřin nasloucháš zvukům, ale zdá se, že je všechno klidné. Znovu se napřáhneš a znovu udeříš do západky. Starý kov dlouho neodolá a západka vypadne ze svého místa. Jemně dopadne na hliněnou podlahu.

Dveře se otevřou a starší muž tě povalí na zem, jak rychle vyrazí z cely ven. Svalíš se na zem jako pytel a uvědomíš si, jak moc tě bolí celé tělo. Je to přeci jen pár desítek minut, co jsi se ty sám v jedné z cel probudil.

Rychle se však vydrápeš na nohy a vydáváš se chodbou za utíkajícím mužem.