Procházíš mezi řadami beden. Některé jsou velké, jiné malé. Z některých je vyrovnaná celá řada či stoh, jiné leží zcela samostatně opodál. Mezi bednami jsou také pytle a další podivné stočené role.

Občas nahlédneš do beden, k čemuž tě nutí už jen čistá zvědavost. Krabice s rýží, pytle brambor, vyrovnané stohy vajec v jiných krabicích, mouka na různé způsoby. Koření, sušené byliny, sazenice na další roky. Nic z toho se ti nehodí k útěku, nic z toho se nehodí k ničemu jinému než ke snězení.

Pomalu ztrácíš snadno nabytý optimismus. po chvíli to totiž vypadá, že jsi vyměnil celu za jinou. Hnusnou za zlatou. Hlady tu neumřeš, ale vypadá to, že nic jiného se zde dělat nedá.

leda že bys vlezl do jedné z krabic a počkal do rána. Ráno určitě někdo přijde pro zásoby do kuchyně a ty se tak dostaneš ven. Anebo využiješ momentu překvapení a prostě se uvidí. Není to zrovna excelentní plán, ale aspoň je to plán. Když totiž zvážíš možnosti, můžeš se buď jen vrátit, nebo zůstat tady.

Po chvíli zvažování se rozhodneš pro velkou bednu s pšeničnou moukou. Ta je potřeba skoro vždy, a hlavně bude pohodlná.

I když se ti tu líbí a jedl bys za chvíli znovu, není to místnost, ze které bys měl jiný užitek. Nezbývá, než se vrátit do chodby a pokračovat od výklenku jiným směrem.