Jsi jako myš. Možná je to tím, že se po hliněné podlaze pohybuješ téměř bosýma nohama, nebo máš talent pro nenápadnost.

Jakmile se dostaneš do druhé chodby, zrychlíš krok tak, aby ses co nejdříve dostal z dosahu světla svícnu. Za sebou slyšíš, jak se strážný svalil do své židle. Po pár dalších krocích jsi si jist, že už tě strážný vidět nemůže.

Nová chodba se v ničem neliší od té, ze které jsi utekl. Možná jen tím zápachem. Smrdí to tu močí. Nyní už víš, kde strážný byl… Velmi opatrně našlapuješ, protože jsi víceméně bosý.

Jakmile si tvé oči znovu zvyknou na přítmí, je pro tebe snazší se orientovat a rozeznávat detaily. Všimneš si, že podél stěn se nacházejí jedny dveře za druhými. Každé jsou opatřené malým otvorem. Opatrně přistoupíš k prvním, které uvidíš, a nahlédneš dovnitř.

Místnost uvnitř je holá jen s jakýmsi prknem na jedné ze stěn. Dojde ti, že je to cela. naštěstí prázdná. nebo bohužel? Otvorem pro jídlo nahlédneš do další cely, pak třetí, čtvrté, desáté. Všechny jsou vybavené stejně, všechny jsou prázdné.

Když už se to hodláš vzdát, uslyšíš z jedné cely šouravé zvuky. Znovu tak nahlédneš okénkem dovnitř a spatříš skleslého muže staršího věku.

Opatrně zaklepeš na dveře a muž vzhlédne. V jeho obličeji poznáváš strach. Možná je i cítit ve vzduchu. Jenže když se dlouho neozývají rozkazy strážných, muž znejistí. Zavolá do tmy. Odpovíš mu, že nejsi strážný, že jsi také vězeň.

Muž sleze z pryčny a rychlými kroky se přesune ke dveřím, aby na tebe lépe viděl. Jakmile tě spatří, jeho tvář se protáhne do překvapivé grimasy.

Promluvíš na muže.

Rozhlédneš se kolem, zda nenajdeš něco, čím pomůžeš muži na svobodu.