Vzduch je chladný a vlhkost je tak vysoká, až se sráží jako malé studené kapky na zdech. Místnost je tmavá, ale tenký proužek světla sem proniká malým zamřížovaným okénkem vysoko u stropu. A právě ten pramínek světla tě dráždí na nose.
Otevřeš oči a v prvních pár vteřinách jen pozoruješ tu tmavou a studenou místnost. Pak si promneš oči zdřevěnělýma rukama. Vzduch pronikající úzkým oknem hučí jako v píšťale, a to ti moc nepomáhá. Pískání meluzíny ve tvé hlavě rezonuje jako celý sbor a nedovolí ti se soustředit.
Pomalu se posadíš a teprve nyní zjišťuješ, jak moc tě bolí celé tělo. Klouby máš otlačené, nohy a ruce zdřevěnělé jako bys je dlouho nepoužíval. Oči jsou oteklé, ale naštěstí se místnost topí v pološeru. Pokusíš se zdvihnout a konečně se trochu zorientovat v událostech, které vedly až k tomuto probuzení. Myšlenky ti v hlavě víří jako uragán a jen tím zhoršují dunění uvnitř lebky.
Zvedneš se na nohy. Prvních pár kroků je jako batolecích. Hlava si znovu zvyká na tvé rozměry, na délku nohou, znovu nastavuje těžiště. Chodidly šoupeš po zemi, protože větší krok by tě snadno mohl převážit a nejsi si jistý, zda bys to dokázal vyrovnat. Dva tři kroky ke stěně a tam se opřeš. Rameno se ozve. Tvář se ti zavlní v odporu k bolesti, která tě zaplavuje.
Chtělo by to nějaký životabudič. Jenže místnost je prázdná. Jen holé stěny, malé okénko a dveře. Drobné kapičky na stěnách tě lákají k olíznutí. Alespoň by se tím dala zahnat žízeň. Rychle tento nápad zaženeš, protože kdo ví, co dalšího bys slíznul.
Po chvilce odpočinku ve stoje se ti dělá lépe. Klouby sice pořád protestují, ale nad končetinami získáváš lepší kontrolu. Prsty se už nezdají jako z gumy, a tak jimi jen tak hýbeš. Snad abys je rozcvičil, nebo prostě proto, že se tu nedá dělat nic jiného.
Ale to ne. je čas to tu prozkoumat. Paměť vysadila a ty můžeš doufat, že vysadila včera. Ale taky to klidně může být týden či dokonce měsíc. oblečení není schopno prozradit nic konkrétního, a když si zajedeš rukama do vlasů, cítíš jen husté mastné a tvrdé štětiny. Moderní účes všech bezdomovců.
Dopotácíš se k okénku a pokusíš se vyhlédnout ven, jenže je moc vysoko. Ani poskakování nepřináší kýžený účinek. Pokud tedy cílem nebylo potrápit již tak bolavá kolena. Tak to vypadá, že je s průzkumem konec. Oči si stále více zvykají na přítmí, které panuje v této malé místnosti připomínající celu či mrazák. Nebo možná i sklep. prohledáváš pohledem každý kout, některý dokonce víckrát. Jenže vždy se stejným výsledkem. Pokaždé skončíš zírat na dveře. Jak se asi otevírají, když nemají kliku?
Stále ještě nemotornými kroky se dopotácíš ke dveřím. Opřeš se o jejich hranu a ona se nečekaně pohne. Zesílíš tlak na hranu dveří a dveře se pootevřou. Jak je to jen možné? Kdo by uvěznil svého vězně v odemčené cele? nebo jde o něco jiného? Kdo by pomáhal vězni k útěku? Možná tu neležíš dny, ale jen minuty.
Vyhlédneš ze dveří a spatříš chodbu, která je velmi tmavá. Slabé světlo do ní proniká jen z dalších místností a výklenků. Působí strašidelně, neznámě, ale na druhou stranu tak nějak povědomě.