Jan F. Rajm
Celý vesmír je knihovna, která obsahuje nespočet svazků s nepřeberným množstvím příběhů. Nejstarší ze všech příběhů jsou o stvoření celých světů. Ze všech rozmanitých příběhů o vzniku světů mám nejraději ten o Sol 3. Malá modravá planetka ve slepém rameni jedné ze spirálovitých galaxií zapadlých kdesi v hlubině vesmíru.
Ten příběh začíná moc hezky. Na jeho počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a Bůh oddělil vody nebe od vod země, zasadil rostliny, zaplavil zemi živočichy, a nakonec stvořil jednoho sobě podobného. Ale ten byl sám a smutný, a tak mu stvořitel uhnětl družku. A oni ho pak zradili, no prostě klasický romantický příběh se šťastným koncem.
Je ale nutno říci, že to není úplně správně. Lépe to vystihl jeden pozdějších myslitelů. Ten pochopil, že nejdříve musel vzniknout samotný Bůh. Napsal proto, že na počátku Bylo slovo, a to slovo bylo u Boha, a to slovo bylo Bůh. Ha! A jsme u toho. Skutečně bylo na začátku slovo, v tom se milý Jeník trefil. Ale to slovo přeci musel někdo napsat! To dá rozum.
Dovolte, abych se představil, jmenuji se Knihovník. Vím, že jste čekali vznešenější jméno, ale já ho mám rád a přijde mi docela příhodné. Ne, prosím, nepleťte si mě s Chronem, Svarogem či Brahmou. Bylo by milé oplývat takovou mocí, jakou mají tyto božské bytosti. Ničit a tvořit světy, ach to by bylo krásné.
Krásné ale krajně nezodpovědné! Oni si zplodí svět, jak se jim jen zachce a ten si zaplní různými postavičkami. A ty postavičky nikdy nejsou jen pěšáci bez vůle, ohó, nad tím už nikdo nepřemýšlí. Takže tihle mocní stvořitelé si stvoří svět a pak ho nezodpovědně zaplní bytostmi, kterým jako dar dají svobodnou vůli. Tfuj! Takový dárek přeci nechce nikdo. Přináší to mnoho zodpovědnosti, bolesti hlavy a každou chvíli se musíte o něčem rozhodovat. Tyto stvořené bytosti si pak píší své vlastní příběhy, mnohdy velmi zamotané. Přiznávám, že některé jsou velmi dojemné, jiné ušlechtilé, nebo dokonce hrdinské. Ale je jich moc!
Klidně si nadávejte, že já si tu nadávám. Ale já na to mám právo, vážení. Jako nejvyšší, a bohužel také jediný knihovník, mám totiž za úkol všechny příběhy katalogizovat, zařadit do patřičných polic a pak, a to je ze všeho nejhorší, na nich utírat prach. A když si vezmete, že každá z bytostí tohoto vesmíru si napíše svůj příběh, víte vůbec, kolik jich může být? Takové číslo ani neznám. Ale pro lepší představu si vezměme tu modrou planetku Sol 3. Tak tam za pouhých dvacet tisíc let žilo víc než sto sedmnáct miliard bytostí! To znamená, že každou minutu od jejich neuváženého stvoření musím katalogizovat zhruba jedenáct životních příběhů. Přečíst, vyhodnotit, přiřadit identifikátor a šup s tím na poličku. Při takovém tempu mám na jednoho človíčka, tak si tam říkají, pouhých pět vteřin. A to se milí přátelé bavíme jen o Solu 3.
Nu, ono to není zas tak horké. Absolutní většina příběhů jsou jen pamflety, nedlouhé příběhy o mdlé kvalitě. A kolik se jich opakuje? Stejná rozhodnutí, stejné příběhy, jiné postavy, jiné knížečky. Jenže ubíjející je to množství.
Moji pomocníci, naprosto nemyslící tupé amalgámy, mi kupí na kraj mého stolu jeden pamflet za druhým. Jednu knížečku za druhou. Už je řadím čistě mechanicky. Očima přejedu prvních pár stránek, pak se kouknu na konec a mám jasno. Sem tam přinesou příběh zajímavý. Dlouhý, plný zvratů, s nečekaným koncem, nebo překvapivou zápletkou. Ty si dávám bokem. Vím, že bych neměl, ale když každou vteřinu své existence zíráte do stránek naprosto fádních textů, pak vás hezký příběh opravdu osloví.
Schovával jsem si je na důchod. Každý akt stvoření má totiž svůj počátek, ale i neodvratný konec. Když jsem byl mladší, řekněme o několik eonů, tak jsem si přál, aby civilizace zanikaly častěji. Měl jsem totiž potom méně práce a mohl se věnovat těm epickým vyprávěním z různých světů. Ale teď, když se dívám zpětně, jsem byl pěkně bláhový. Když zanikl svět, bylo jednoduché zkatalogizovat všechny náhle ukončené příběhy. Konce světů jsou vždy tragické. Imploze, solární erupce, supernovy, jaderné výbuchy, světové války. Najednou přistály na mém stole i miliardy stejných příběhů v jeden děsivý okamžik. Nesmíte se ale na věci koukat jen z té negativní stránky. Na všechny tyhle příběhy stačilo jen lípnout: tragické a věnovat tomu samostatnou polici. Některé světy vám pod rukama zemřou, aniž byste si to plně uvědomovaly.
Knížek s příběhy jejich obyvatel chodí spousty, pak méně, najednou málo a pak se objeví dvě tři knížečky. V té záplavě běžných nevýznamných příběhů tyhle svítí odvahou a odhodláním, jsou to obvykle kvalitní příběhy. Ale pak si ani nevšimnete, že katalogizujete ten úplně poslední příběh celého světa. Smutné.
Dnes mi práce utíká pod rukama celkem rychle. Myslím, že to ani tak není zásluhou mých zkušeností, jako spíš úbytkem práce. Vesmír stárne a nové civilizace nevznikly už pěknou řádku milénií. A ty staré, ty potkal jeden ze tří běžných konců, které na civilizace čekají.
Velmi staré civilizace často dosáhnou nesmrtelnosti, nebo extrémní dlouhověkosti. Knížky životních příběhů pak přestanou chodit čistě jen proto, že se ještě píšou a tvoří. Takové osobně moc nemám rád. Jsou plné monotónního života bez hrozeb, životních překážek a jejich konce jsou často dobrovolné odchody po logické úvaze. Jak říkám, není co závidět, není co číst.
Velmi mladé civilizace pak často nestihnou překonat své období vzdoru a skončí jako sfouknutý plamínek svíčky. Jednoho dne vám prostě přijde hromada tragických příběhů po události, kterou si pravděpodobně zavinili sami. Mezi takovými se ale ovšem najde velmi kvalitní čtení. Ale to už jsem říkal.
Nejvíce civilizací ale tak nějak dospěje, nebo zestárne. Jejich populace se zmenší na pouhou hrstku bytostí, které navíc dost často vezmou roha a rozletí se po vesmíru. jejich příběhy bývají nejlepší. A právě z těchto se rekrutují noví samozvaní bohové, kteří si někde zakládají ten svůj vlastní svět. A koloběh začne nanovo.
Aha, ptáte se, pro koho ty knihy ukládám a kdo je pak čte? Hmm, sem je vstup zcela volný, může si je přečíst kdokoliv. Dalo by se tedy říct, že sbírám životní příběhy všech bytostí zkrátka pro všechny. Abyste na jejich stránkách našli poučení. Sice se to ještě nikdy nestalo. Vlastně za mé služby se to stalo jen jednou.
Mně.
Ale on sem jednou někdo najde cestu. A až se tak stane, pak budu připravený. Tak jako mě před mnoha eony, i nového návštěvníka jistě ohromí to množství příběhů. A zatímco návštěvník bude studovat příběhy, já uteču! Hahá!
Udělám to stejně, jako to Hospodin udělal mně. Ale já na rozdíl od něj jsem připravený. Vezmu si s sebou těch pár odložených knih a s jejich pomocí založím konečně dokonalou civilizaci, svou vlastní. Zaplním jí miliardami bytostí a dám jim…
No, neprodlužujme to. Zatímco čteš tyto řádky, záhadný cizinče či cizinko, má služba skončila a tvá začíná. Klíč od knihovny je na stole v krabičce. Tak se moc nezdržuj, protože katalogizace nepočká. A až jednou budeš číst moje příběhy, zamáčkni slzu a uč se!