„Já tě vážně nechápu,“ pronesla ke mně manželka z druhé strany postele.
„Co je?“ zafuněl jsem na ní.
„Ale nic. Jen říkám, že nechápu, jak se můžeš takhle přežrat.“
„Prosím tě,“ uvelebil jsem se na polštáři. „Vždyť jsem měl jako normálně. To já spíš nechápu, jak můžeš vydržet naživu z té břečky, co pořád jíš.“
„Ty jsi vážně neandrtálec,“ vyhubovala mi a vklouzla pod peřinu. A takto končil skoro každý náš večer. Jindy je z dialogu monolog, a to jen proto, že už dávno spím. Ono totiž spořádat dvě kuřata, slaninku a žebírka dá docela zabrat. Většinou jsem po tom tak unavený, že sotva lehnu do postele, už mě přepadají mrákoty a jen co se má hlava dotkne polštáře, nebývám obvykle již mezi živými.
Svět se zbláznil ze zeleniny. Vegetariánství a veganství jsou teď v módě. A na mě se u pultu s uzeninami dívají mezi prsty. Dříve do mě někdo občas i strčil, ale to už si teď nikdo nedovolí. Ani když mě musí obejít. Jsem kus chlapa. Na výšku sto devadesát pět centimetrů a do kolen přes sto dvacet kilogramů. Ale abyste to špatně nepochopili, já nejsem tlouštík. Pravidelně cvičím, hýbu se a do práce jezdím na kole. Prostě jsem jen hezky narostl. A tu horu svalů musím něčím živit. Jistě, prodraží se to. A tak je z toho potřeba udělat si radost, zábavu. Maso je chutné, výživné a plné proteinů.
Naproti tomu moje milovaná Olívie plní své bříško řasami, brokolicí, avokádem a vlastně vším, co sdílí schopnost absorbovat modré a červené světlo. Jednoduše vším, co je zelené a umí fotosyntézu. Minimum proteinů, samá vláknina a dost často mizerná chuť. Je taky hezky tenká a bledá. Líbí se mi to, ale neumím si představit, že bych tak vypadal sám.
„Heh,“ uchechtl jsem se pod peřinu, ale spíš to zaznělo jako zachrochtnutí. Olívie se ode mne odvrátila s komentářem, že snad potím olej a cítí ze mě fritézu.
Miluju jí, i když je to bláznivá ženská.
V myšlenkách se začínám pomalu rozplývat, jak se mi sny snaží sebrat povědomí o realitě. Nechávám se unášet sny. Rád je prožívám, i když si z nich ráno nic nepamatuji.
Ale pravdou je, že je to každou noc těžší a těžší. Začínám se hodně potit a ztěžka se mi dýchá. Taky už mi není dvacet, a to dokonce ani dvakrát. Možná bych si mohl k večeři dát třeba jen jedno kuřátko, nebo dvoje žebírka. Co to tu plácám? Že bych už snil? Rychle tuto myšlenku zaplaším a za mými zavřenými víčky se mihne další mikrofilm.
No jasně, už spím.
Otevřu oči. Ještě je tma. Ztěžka pootočím hlavu k budíku.
Čtyři hodiny, devět minut, devět vteřin.
„To ne!“ vyjeknu hrůzou z tak brzkého času. Hlas mi ale selže, tak znovu zachrochtnu. Asi mám ještě plný krk a neprofouknuté hlasivky.
„Proč se mi che vstávat?“ ptám se v duchu sám sebe. Mluvení není příjemné.
A v tom se ozve důvod mého předčasného probuzení.
Tlak v podbřišku mě neodvratně upozorňuje, že kapacita mého měchýře je naplněna. Zápasím s touhou předstírat, že se nic neděje a že mohu klidně dál spát. jenže moc dobře vím, že jak už jsem na to jednou začal myslet, nedokážu přestat. A tak mě bude plný měchýř budit každou minutu.
Vstát, nebo spát? Kam se hrabe Sofiina volba. Jenže tohle nakonec není tak těžké rozhodování. Pokud nechci vyměňovat ráno i prostěradlo, musím se vyhrabat z peřin a odskočit si. A když to zvládnu rychle, užiju si ještě dvě hodinky spánku.
Převalím se ztěžka na bok. Otočit těch sto dvacet kilo není snadné, ale dnes se mi to přeci jen zdá o něco těžší. Možná je to tím, jak na mě tlačí naléhavost situace. Odhrnu peřinu a posadím se. Spustím nohy z postele a překvapí mě zvuk, který vydá došlápnutí na vinylovou podlahu. Místo plesknutí se ozvalo klapnutí.
Snažím se prozkoumat vlastní nohy, ale je ještě tma. Rozsvěcet nechci, abych nevzbudil Olívii. Zvedám se na nohy a postel zaskřípe, jako by se zvedalo o něco víc, než můj metrák a pětina. I má kolena se zdají být překvapená váhou, kterou musí držet. přepadávám dopředu a narážím rukama do země. Další klapnutí.
„Co se to děje?“ vyštěknu. Ale nepoznávám ani svůj hlas.
Doklopýtám po tmě po čtyřech do koupelny. Cestou vrážím do úplně všeho. Nohy se mi pletou pod ruce a ruce navzájem. I když máme v koupelně dlaždičky, necítím žádný chlad. Všechno je na omak stejné jakoby ploché. Zdvihám se na nohy, opírám se o stěnu a hledám vypínač. Je pro mě těžké ho nahmatat a když to konečně dokážu, nejde mi zapnout světlo. Nakonec vzteky praštím do zdi.
Blikání bílého světla stropní zářivky mě zcela oslepí.
Před očima mám mlhu, která se pomaličku rozpouští. Svět kolem mě konečně nabírá na obrysech. Jenže něco není správně.
Ze zrcadla nad umyvadlem na mě civí podivný znetvořený obličej.
„To přeci nejsem já?“ zachrochtám.
„Ale jsi!“ zakření se na mě podivně protažený rypák s obřími nosními dírkami. Usměje se a vycení řadu ostrých kuželovitých zubů.
„Bože!“ vykřiknu s vědomím, že je to prasečí hlava. Moje vlastní hlava! Malinká kulatá očička mžourám do zrcadla a prohlížím si hrubou kůži. Štětinka sem, štětinka tam. Projíždím si rukou svou fešnou hřívu kdysi vlasů, teď jakýchsi bílých tvrdých chlupů.
„Co to mám s rukama?“ zakvičí můj obraz v zrcadle a znovu se divně zazubí. Místo pěti prstů mám jen dva? A co to na nich roste za podivný nehet? A chlupy, chlupy úplně všude!
„Musím se oholit!“ uděluje zbytečný rozkaz můj zmatený mozek. Automaticky šahám paznehtem po skříňce u umyvadla. Jde to ztuha; dva prsty paznehtu se těžko obtáčí kolem madla. A když se mi to nakonec podaří, pohořím u žiletky.
Nejsem schopen ji uchopit!
„Co se to stalo?“ snažím se o nářek, ale kvičím a chrochtám. Do toho stříhám ušima. Ohmatávám se paznehty, kde všude mě čeká další změna. Ani se nechci podívat pod pyžamo. V hrůze pomalu nadzvedávám košili. Musím hlavu otáčet do dost divných úhlů, protože mám očka strašně daleko od sebe a podivně na boku hlavy.
Nic nevidím!
„Hloupnu snad?“ pronáším nahlas a místo přímo pod košili, obracím svůj prasečí zrak do zrcadla. Odhrnuji košili a vykviknu úlekem.
Bílá pera mi zdobí hrudník. Jsou sice úhledná, evidentně zdravá a pěkně hřejí, ale nemají tam co dělat! Těžkou kravskou nohou trhám košili a zjišťuji, že peří pokrývá nejen mou hruď, ale i břicho. Chci roztrhnout kalhoty, abych se přesvědčil, zda náhodou nejsem brojler, nebo býk! Jenže nenacházím odvahu. Co když najdu vemínko?
S žuchnutím se posadím na zem. Vzadu v kalhotách cítím malý zakroucený ocásek, jak se pomalinku vrtí z jedné strany na druhou. „Co budu dělat?“ ptám se sám sebe. „Co řeknu v práci? Co řeknu Olívii?“
Otázky se mi v hlavě množí: „Jak pojedu do práce?“
A odpovědi se objevují téměř okamžitě: „No rozhodně nepojedu autobusem. Lidi by se na mě divně dívali.“
„Takže pojedu autem?“
„A jak chceš nastartovat, paznehte?“ odpovídá si můj mozek a hned dodává další otázku. „A co v té práci chceš dělat?“
„No to nevím.“
„Radši zůstaň doma,“ zklidňuje se tok překotných myšlenek. „Ještě by tě cestou někdo zavedl na jatka a máš po srandě…“
„Jenže co tedy?“ ptá se levá hemisféra.
„Ráno moudřejší večera,“ odpovídá pravá.
Puzení k močení mě přešlo, zůstal jen tlak, jenže na mozku. Spát bude to nejlepší, co teď mohu udělat. Stačí se nepozorovaně dostat zpět do postele, a ještě chvíli předstírat že se nic neděje. Za dvě hodiny bude sedm. To vypadá jako mnohem lepší čas na životní změny a přehodnocování budoucnosti.
„Tak fajn!“ zaznělo dvojhlasné zachrochtání obou mých hemisfér. „Raději si slupnu ještě dva prášky na spaní.“ Paznehty se však marně snaží otočit závitem lahvičky s Xanaxem. Lahvička letí do druhého kouta koupelny a já frustrovaně kráčím do ložnice.
Po čtyřech!
Vyhýbám se všem nástrahám. Lampě, fíkusu i nočnímu stolku. Našlapuje se mi lehko. Ono totiž rozložit váhu na čtyři nohy je mnohem efektivnější. I do postele se mi leze trochu lépe. Jen to skřípání a praskání mě znervózňuje. Postel se ale zdá, že mou váhu vydrží.
Uvelebuji se na boku a zjišťuji, jak je to nepříjemná pozice. Lepší to bude na břiše, ale to mě zase svrbí brka. Na zádech to nejde vůbec; nohy trčí do vzduchu a peřina tak visí jako plachta na stanu.
Nacházím podivnou polohu na boku s hlavou přes kopyta, abych si nepřipadal jako mrtvé zvíře. Peřinu jsem skopal pod sebe, protože jsem se odmítl s ní prát. Zkrátka něco bez protistojného palce jde vážně těžko.
„Co si jen počnu?“ zalitoval jsem se v duchu. Ani plakat nemůžu. A v ten okamžik mě přepadla ta nejhorší změna na tom všem. Já už si nikdy nedám stejk! Byl bych kanibal! A hlavně krávy a slepice maso nejí! Prasata možná, ale i tak. To je snad zlý sen!
„Nééééééé!“ zakvičel jsem a z šoku upadl do bezvědomí.
Pípání budíku nikdy neznělo tak dráždivě.
Zarazil jsem svou mohutnou rukou budík skoro až do stolu. Posadil jsem se na posteli. Vedle mě se Olívie protáhla a dotkla se mě svou ledovou rukou. Jak to, že je po ránu vždycky tak studená?
„Chlad?“ pousmál jsem se pro sebe. „Já cítím chlad? takže to znamená…“ Napřáhl jsem před sebe obě své ruce. A ano, pět prstů. Krásně růžovoučké s bledými nehtíky. Okamžitě jsem si ohmatal obličej. Malý nos, dvě velké oči uprostřed hlavy a hříva hustých jemných vlasů.
„Paráda!“ vykřikl jsem do ranního pokoje.
Budík ukazoval sedm ráno. A já jsem byl šťastný, že se cítím zase ve své kůži.
„Ty Olívie,“ oslovil jsem manželku, která se ještě choulila v peřinách. „Že neuhodneš, jaká bláznivina se mi dneska zdála?“
Pod peřinou se zavrtělo tenké tělo mé ženušky a zpod peřiny vykouklo cosi zeleného. Jediným pohybem jsem odhrnul peřinu a vykřikl zděšením.
„Olívie! Olívie! Ty jsi… Ty jsi… Kdo sakra jsi?“
Podivné zelené tělo s chomáčky bílých kadeří se protáhlo, zívlo a vláknitá ústa pronesla podivným šustivým hlasem: „Ty jsi vážně neandrtálec.“
Jan F. Rajm 2022