Jan F. Rajm
Tráva ševelila, jak se jednotlivá stébla otírala jedno o druhé. Tyčila se až k nebi, té modré klenbě, po které se občas prohnalo několik obláčků kondenzované vodní páry. A uprostřed té modré nádhery se jako zapíchnutý špendlík usadilo slunce.
Jeho paprsky prohřívaly modré nebe, zelenou louku i tmavý les. Tráva hltala sluneční paprsky a měnila je ve sladký cukr. Cukr, který je hnací silou života. Cukr, který skupina dělnic sbírala každé ráno a za každého počasí.
„Hněte s sebou!“ zavelel velitelský hlas schovaný v malém těle. „Do večera zbývá jen pár hodin a my se musíme stihnout vrátit,“ pokračoval řečník. „Nikdo z vás tu nechce zůstat přes noc, že ne?“ Všichni jednohlasně přikývli hlavami a zintenzivnili své tempo. Desítky členů sběračského komanda se rozeběhly po louce. Za pár minut se již řadily do konvoje se svými úlovky. Bobule, listy, semena, všechno cukr v jeho rozmanitých podobách. Několik šťastných vláčelo na svých zádech mršiny.
Velitelka eskorty zkušeným pohledem překontrolovala vzniklý konvoj, zařadila se na jeho začátek a dala pokyn k transportu. Jako jeden muž se dala řada těl do pohybu. Ve skutečnosti to vše ale byly ženy. Pohybovaly se rychle i přes tu tíhu, kterou nesly na zádech. Desítky dělnic v řadě za sebou, jednu ruku položenou na záda té předchozí. Za velitelkou šlo několik bojovnic, zbytek elitních bojovnic pak řadu uzavíral.
Tento had těl se vinul schovaný pod listy směrem k lesu. Hned na kraji lesa byla v zemi vyhrabaná soustava složitých chodeb, na kterých celá kolonie pracovala celé věky. Velitelka bedlivě prozkoumávala okolí, zda je nepozorují oči nepovolaných, kteří by měli zájem o jejich zásoby. Doba je těžká a o ubývající potravu soupeří čím dál více hladových krků. Bojovnice střežící kolonu dělnic utvořily bezpečnostní kordon na posledních pár metrů. Dělnice zrychleným tempem proběhly kordonem a zmizely v temnotě podzemních chodeb i se svými úlovky. Strach z cesty vystřídala úleva úkrytu.
„Už se těším, na noční přehlídku. Bude prý ještě větší než ta minule,“ prohodila jedna z dělnic ke svým kolegyním.
„Určitě tam bude i královna,“ přidala se další dělnice.
„Já se snad konečně dostanu dopředu, abych viděla,“ zasnila se poslední dělnice v řadě.
„Ty máš hlídku u vchodu!“ rozkázala jí však jedna z bojovnic.
„Ale vždyť jsi to slyšela. Chci jít na přehlídku,“ protestovala dělnice.
„Ty jsi z bloku B?“
„Ano, jsem B081,“ odpověděla dělnice v domnění, že to změní rozhodnutí starší a silnější bojovnice.
„Předej mi náklad, odnesu ho do skladu!“ zněl však další rozkaz. B081 předala svůj náklad a se zklamáním, které dávala zřetelně najevo, se postavila ke vchodu.
„To je tak, když jdu zase poslední. Kdybych byla rychlejší, odnesla by to jiná,“ postěžovala si B081 sama sobě.
Schovaná ve stínu chodby pak vyhlížela ven na vlnící se krajinu. Vítr si pohrával s listy na stromech, proháněl se loukou, která jim dlouhé měsíce poskytovala veškerou obživu. Slunce se dotklo obzoru a jeho paprsky se rozpustily v červené šmouhy.
B081 nehnutě pozorovala krásu červánků. Byla zvyklá na rutinní práci, a i když byla unavená, všemi svými smysly zkoumala podvečerní vzduch. Hluboko pod zemí za jejími zády se právě připravovala přehlídka konající se k poctě úplňku. Sám Měsíc se vyhoupnul nad obzor a jeho stříbrná záře vystřídala zlaté sluneční paprsky. Teplota sice poklesla, ale jí pořád bylo příjemně. Trvalo to dlouho. Měsíc vyšplhal téměř na polovinu své dráhy po noční obloze, když se v chodbě ozvaly kroky.
„Jdu tě vystřídat,“ prohodila další dělnice, která se vynořila z ohybu chodby.
„Už je na čase,“ usmála se B081 a protáhla si zdřevěnělé údy. „Co přehlídka?“
„Už je po ní. Byla to nádhera. Jako každý úplněk.“
„Ach jo,“ povzdychla si B081, „já to snad nikdy neuvidím.“
„Pohled na svítící houby tě stejně brzy omrzí,“ snažila se jí uklidnit nově příchozí, ale moc to nepomáhalo.
B081 se vydala chodbami do vnitřku úkrytu. I když chodby hrabaly a tesaly dělnice vlastníma rukama, nikdo by to na nich nepoznal. B081 zcela přesně věděla, kterými chodbami podzemního bludiště se dát. Po celodenní šichtě se chtěla nejdříve občerstvit a pak se uložit k zaslouženému spánku, když už nestihla přehlídku. Snad na ni ráno zapomenou a nebude muset znovu do služby. Třeba by se mohla zašít v kultivátoru, nebo u dětí. Ne, že by tam bylo méně práce, ale aspoň to nebylo tak nebezpečné.
Když dorazila do jídelny, zjistila, že služba již všechno uklidila. Nezůstala ani bobule ani zrníčko. B081 si povzdechla a vyrazila do hlubší části základny, kde byly uschované zásoby.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zastavila ji mohutná postava, která se k ní sklonila.
„Nezbylo na mě jídlo. Jdu si do zásobárny pro to, na co mám nárok,“ odvětila klidně B081, i když z bojovnice, která hlídala vstup do zásobáren, šel strach.
„Jídlo bylo vypočítáno pro všechny. Tvá porce na tebe čekala v jídelně. Pokud jsi to nestihla, musíš být příště rychlejší.!“
„Ale dali jste mi hlídku! Jak se mám pak stihnout najíst, když mě přišli vystřídat až teď?“ rozzlobila se B081.
Bojovnice se rozkročila a zaujala varovný postoj: „Za to já nemohu, ale radím ti nepokoušet mou trpělivost!“
„To není fér!“ pokračovala B081 ve svých námitkách, ale nezdálo se, že by to bojovnicí hnulo. Chvíli uvažovala, že by se pokusila bojovnici přemoct, ale velmi rychle si to rozmyslela. Tahle byla stará, a to znamená zkušená. A zkušená znamená smrtící. Hlídání zásob je jedna z nejdůležitějších povinností bojovnic. Nikdo by se na ni nezlobil, kdyby B081 zabila či zranila při vyprovokovaném střetu.
„Půjdu si stěžovat ke královně!“ pohrozila B081 bojovnici.
„Ano, to bude nejlepší,“ prohlásila bojovnice a uvolnila svůj bojový postoj. Opřela se o stěnu chodby a pozorovala, jak B081 mizí v tmavých chodbách. Nebylo jí dělnice líto, tohle byla realita. Ne na každého jídlo vždy zbyde, podporuje to motivaci být rychlejší, být lepší, být silnější než ostatní. Profituje z toho nakonec celá kolonie.
Dostat se však ke královně nebylo lehké. Bojovnice hlídaly každou chodbu a čím blíž se ke královně chtěla B081 dostat, tím víc bojovnic se jí stavilo na odpor. Až nakonec celou tu marnou snahu musela vzdát.
„Pořád jsem poslední a nikoho tu nezajímám,“ nadávala B081 v naprosté zoufalosti po celém marném snažení. „Mám toho dost! Když na mě nezbyde jídlo uvnitř kolonie, co horšího mě může potkat venku? Když se nemohu spolehnout na ostatní, budu radši sama!“
Bylo to těžké rozhodnutí, dlouho se však přemlouvat nemusela. Netrvalo dlouho a B081 se vymotala z chodeb zpět na měsíční světlo. Měla hlad, byla unavená, ale byla také rozhodnutá konečně se postavit na vlastní nohy. Hlídce v chodbě zalhala něco o úkolu venku a rychle zmizela ve stínu stromů.
Schválně se nedržela cesty, ještě by na ní mohla potkat bojovnice svého kmene. Ale pak si uvědomila, že byla vlastně přehlídka a všechny bojovnice se nyní oddávají odpočinku, nebo hlídají královnu.
Bylo to poprvé, co se pohybovala venku sama, a ještě ke všemu v noci. Všechno bylo bledé a jejím zrakem téměř nezachytitelné. Přesto noční krajina nabízela mnoho krásných pohledů, to když přelétaly světlušky. Jejich jemné zelené světlo jí sloužilo jako maják ve tmě. Jen ji vedlo hlouběji do lesa.
Měsíc se přesunul do poslední části své dráhy po noční obloze a B081 unavená po celodenní sháňce si právě chystala místo, kde složí hlavu a své zmožené nohy. Když v tu chvíli zachytila neznámý pach.
Nebyl příjemný, ale nebyl ani odporný. Byl štiplavý a jakmile ho zachytila svým velmi jemným čichem, nemohla se ho zbavit. Chlupy na těle se jí postavily do pozoru.
„Co se to děje?“ divila se pro sebe nahlas. Nevěděla, jestli se má bát, ale její vnitřnosti pomalu zachvacovala panika. Ten pach dráždil její mysl i vnitřnosti. jenže to nebylo všechno. pach následovalo rytmické bušení.
Dup, dup, dup dup. Dup, dud, dup, dup.
Ozývalo se čím dál blíž. Pravidelné bušení jako když zástup vojáků pochoduje na přehlídce. Ano, zástup vojáků!
B081 se rychle zvedla na nohy. Jako hypnotizovaná se vydala za zvukem, poháněná směsicí strachu a zvědavosti. Dupání armády bylo čím dál hlasitější. Blížila se.
Nakonec se před ní skutečně objevil celý zástup vojáků. Jejich ohnivě zbarvený pancíř se leskl v mdlých měsíčních paprscích. Ohnivci!
„Co tady dělají ohnivci?“ přemýšlela nahlas schovaná v lesním podrostu. Opatrně vykoukla zpoza svého úkrytu. Byl to celý zástup, celá armáda. Nikde nezahlédla žádného dělníka, jen bojové pancíře. Nemusela tedy ani dlouho přemýšlet. Tahle armáda je na tažení a směr, kterým míří je až příliš blízko její bývalé kolonii.
„Už to není můj problém,“ snažila se přesvědčit B081 sama sebe. „Já už k nim nepatřím, ať se s Ohniváky vypořádají sami.“
Jenže hlas se jí třásl, jak se snažila přemluvit tu svou polovinu, která byla ochotná vrátit se zpět a pomoci svým sestrám z kolonie.
„Byly na mě celou dobu ošklivé!“ namítala. „Nikdy mi nic nenechaly, nikdy na mě nepočkaly!“ To byla krutá pravda. Byly to její sestry, její přítelkyně, ale měly se rády takovou tou drsnou láskou. Záleželo jim na sobě, to ano, ale mnohem víc jim záleželo na někom jiném.
„Královna!“ uvědomila si B081.
Srdce jí tlouklo jako ještě nikdy v jejím životě.
Běžela lesem, přeskakovala klacky, vyhýbala se kamení, ale neuhnula ze svého směru ani o centimetr. Její instinkt ji vedl přesně. Následovala vlastní pach, který zanechala mimoděk při svém útěku z kolonie.
Ohnivci postupovali pomalu, jejich nevýhodou byl velký počet a formace, kterou organizovaná armáda obvykle dodržuje. Kdežto B081 byla sama, měla jasný směr a jasný cíl. Byla jako vítr.
„Jdou sem Ohnivci!“ křičela, jakmile vtrhla do chodby kolonie.
„Cože?“ vyhrkla ochromená hlídka.
„Viděla jsem je! Jdou sem a je jich celá armáda!“ naléhala B081. Hlídka ale na její vkus reagovala příliš pomalu. Rozeběhla se proto chodbami dovnitř.
Každého, koho potkala, nemusela dlouho přemlouvat. Stačilo jen zmínit Ohnivce a celá kolonie se dala jako namazaný stroj do pohybu.
Bojovnice zaujaly pozice u vchodů a dělnice se připravily zasáhnout do boje, jakmile by se někdo z Ohniváků dostal přes ně.
„Chraňte královnu!“ zakřičela nejstarší bojovnice, když se do chodby vrhli první Ohnivci.
„Chraňte královnu!“ znělo kolonií z hrdel bojovnic i dělnic.
„Chraňte královnu!“ křičela B081 a semkla své ruce s ostatními dělnicemi, aby vytvořily živý štít, chránící vnitřek kolonie.
Slunce se znovu vynořilo nad obzorem a jeho zlaté prsty zbavily svět šedi noci. B081 seděla u vchodu do základny a snažila se nedívat na všechna ta mrtvá těla za ní. Mnozí dnešní noc nepřežili, mnozí ano. Ona patří k těm šťastnějším. Chtěla by pomoci odklízet těla a opravovat chodby. Chtěla by oplakat své padlé družky, ale cítila až příliš hanby.
„Ty jsi B081, že ano?“ ozval se za ní příjemný hlas. B081 ho okamžitě poznala.
„Jak víte, jak se jmenuji?“ zeptala se B081 nevěřícně.
„Znám všechny svoje děti,“ usmála se královna. „Přišla jsem ti poděkovat. Bez tvého včasného varování, by nás Ohnivý kmen překvapil a možná bychom tu dnes nestáli.“
„Ale…“ odvrátila B081 tvář.
„Copak?“ usmála se královna starostlivě.
„Nebyla to má odvaha, co nás zachránilo. Byla jsem na útěku. Chtěla jsem odsud utéct.“
„Byla jsi přesně tam, kde jsi měla být,“ pousmála se znovu královna.
„Vy se nezlobíte?“ zírala na královnu nevěřícně.
„Náš život není lehký, vím. Ale i když jsi nás chtěla opustit, vrátila jsi se nás varovat. To znamená, že jsi nás vlastně nikdy neopustila. Jsem na tebe hrdá.“
Královna se pomalu otočila a důstojně odkráčela zpět do mraveniště. B081 se zahleděla do sluncem zalité krajiny a po její tváři se rozlil úsměv.