„Nee!“ vykřikl jsem.
“Není jiná možnost!“ oponoval mi kapitán Hauptmann. Nedal mi moc možností dál nesouhlasit. Přiskočil ke mně a hrubě mě odstrčil. Klopýtl jsem. Kapitán zatím uchopil páku a trhnul s ní směrem vzhůru. Ještě, než jsem dopadl na zem, se místnost okolo nás zatřásla. Svíčky na stole popadaly. Bylo slyšet puknutí země.
Z přístroje, který jsem původně bránil svým tělem, vyšlehlo několik elektrických výbojů. Jejich modré oblouky se přehnaly po místnosti. Přístroj hučel, vrněl a hvízdal. A to všechno se stále stupňovalo. Za chvíli byl již zvuk nesnesitelný.
Pak jsem pocítil silnou nevolnost, která provází volný pád či stav bez tíže. Můj žaludek se právě dusil sám sebou. Začaly mě svrbět prsty. Jemné mravenčení se stupňovalo do ostré bodavé bolesti. Podlaha pode mnou se chovala divně. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se vznáším. Sice jen pár centimetrů nad zemí, ale skutečně jsem byl mimo sevření gravitace Země. Rychle jsem očima přejel ostatní důstojníky v místnosti. U dveří se právě poručík Fenrik pouštěl do křížku s jedním z oživlých strojů, bránil vstup do velitelského stanoviště, když zjistil, že všechno levituje. Výraz jeho tváře by byl úsměvný, kdyby situace nebyla až příliš vážná. Kousek od něj se z okna nakláněl major Mór a ostřeloval nepřetržitě útočící armádu strojů. Nyní se přidržoval rámu okna, pušku již dávno upustil na venkovní dlažbu. Desátnice Truporová sváděla boj na život a na smrt na podlaze na druhé straně místnosti. Jeden z přístrojů se ji snažil přímo roztrhnout vedví. A to i při nulové gravitaci. Očima jsem se vrátil ke kapitánovi Hauptmannovi. Záře přístroje nás všechny zalila, lidi i stroje. Dva póly jedné civilizace.
„Promiňte, plukovníku,“ řekl kapitán v jakési předtuše. Pak se jeho tělo nafouklo, splasklo, vzduch se zavlnil, zapraskalo to v něm a zmizel.
„Bože!“ vykřikl Mór, který to všechno pozoroval zavěšený do rámu okna. Očima jsme se potkali, jako bychom jeden od druhého chtěli vysvětlení. Z mého překvapeného výrazu nevyčetl žádné odpovědi. Možná proto, že sám jsem byl spíše víc vyděšený než překvapený.
„Sakra!“ zaklela desátnice. Přístroj, se kterým bojovala se neobratně vznášel asi metr od ní a už pro ni nebyl nebezpečný. Truporová se držela za břicho a prsty měla zbarvené do ruda. Byla zraněná. Ale víc pozornosti věnovala tomu, jak se Fenrikovo tělo zachvělo, zvětšilo a za divokého praskání zmizelo.
„Co se to děje?“ křikl Mór mým směrem.
„Nevím,“ křičel jsem pravdu já.
„To ta věc!“ ukazovala prstem Truporová na přístroj uprostřed místnosti. Určitě měla pravdu, nebo se jí alespoň blížila. Měla to být naše zbraň, naše největší zbraň, proti nemilosrdným armádám oživlých přístrojů. Obrovský generátor elektro-magnetického pulsu. Měl vygenerovat výboj, který nás zbaví klíčových strojů nepřítele. Ale nejspíš nás zahubí.
Ironie.
Místnost se zavlnila, všechno se nafouklo do pitoreskních rozměrů, vzduch se chvěl a praskal jako o novoročním ohňostroji. Přístroj uprostřed místnosti se balil do modrého závoje elektrických výbojů.
Puk.
Puk.
Truporová i Mór zmizeli.
Věděl jsem, že musím být na řadě já. Ale nic se nedělo. Místnost se pořád chvěla, přístroj praskal a můj žaludek proti všemu namítal. Nakonec to vzdal a veškerý svůj obsah vytlačil do mého jícnu. A z něj do úst a pak na podlahu. Ale podlaha už tam nebyla. Viděl jsem jen černo a proud svých slin. Žaludek mi to sevřelo ještě více.
Absence vizuálních vjemů.
Obraz se rozmazal z černé nicoty do barevného mišmaše. Raději jsem zavřel oči. Nepomohlo to. Neviditelná ruka sevřela můj trávicí sval potřetí, jak se ho znovu zmocňovala tíže.
„Tfuj,“ odplivl jsem si. Ležel jsem na podlaze, zavřené oči, střední ucho v transu. Rukávem jsem si otřel ústa. Postavil jsem se. Otevřel oči. Ty barvy! Ty barvy mě udeřily do očí. Stál jsem na náměstí. Budovy jsem poznával, ale vlastně mi přišly úplně cizí. Jako by někdo naše město vzal a poskládal ho jinak a někde jinde.
Stroje ležely bez hnutí všude po náměstí. Elektro-magnetický pulz z nich vyrval všechen život. Domy stály poskládány na sobě bez zdánlivého uspořádání, přesto ladně. Barvy omítek a střešních tašek zabarvovalo slunce zapadajícími paprsky. Ale určitě to nestačilo na to, aby tráva byla růžová.
„Kde to sakra jsem?“
„Kde je?“ křičel jsem na vojáky kolem sebe. Posedávali a polehávali na trávě kolem mě jako nějaké trosky. Ti, kteří se mnou dokázali navázat oční kontakt jen krčili rameny. Chytil jsem nejbližšího z nich za ramena a zatřásl s ním tak silně, až se mu z hlavy setřásl baret.
„Tak kde je to město?“ naléhal jsem.
„Prostě se ztratilo, kapitáne,“ odvětil jiný.
„Jak se může město ztratit!?“ obořil jsem se na něj v domnění, že si ze mě snad dělá legraci. Vždyť je to celé směšné.
„Prostě se zavlní a zmizí,“ pokračoval ten voják. „Já to všechno viděl.“
„Všichni jsme to viděli,“ přidávali se i ostatní vojáci.
Pustil jsem toho zbědovaného vojáka, kterému jsem stále drtila ramena. Narovnal jsem se, srovnal jsem si uniformu. Potřeboval jsem se trochu uklidnit, a tak jsem pomalu přešel na kraj srázu, který padal do hlubin tam, kde ještě před pár minutami stálo město. Založil jsem si ruce v bok a rozhlédl se. Jáma se rozkládala několik kilometrů do délky i do šířky. Dohlédnout jejího konce bylo obtížné, ale určit její hloubku, bylo dokonce nemožné. Hlína i kamení se sesouvali s tlumenými dutými nárazy na dno jámy, která připomínala nedozírnou salátovou mísu. Zbytky vodovodního potrubí trčely do vzduchu a z roztřepených konců vytékala voda. Elektrické vedení jen schlíple viselo z poražených sloupů i ze země. Asfaltové cesty se vinuly krajinou jako hadi, dokud se neroztříštily a neskončily na okrajích jámy trčet do. Pomalu se z nich drolil rozpukaný asfalt.
„Dokáže mi někdo z vás,“ otočil jsem se již o mnoho klidnější na odpočívající vojáky, „jasně vysvětlit, co se tu stalo?“
Většina z nich se však jen škrábala na hlavě. Další si hráli s přezkami u přileb, nebo si točili baretem nervózně v ruce. Nikomu se úplně nechtělo vysvětlovat něco, co vlastně vysvětlit ani nešlo.
„Kde máme začít?“ zdvihl nakonec oči ten samý voják, co prvně.
To byla dobrá otázka. Moc si toho také nepamatuji. Pamatuji si všechno do překvapivého útoku. Pak už jen nevolnost v žaludku, tmu a pád. Jenže co tomu předcházelo? A co vlastně znamenala ta tma? A proč mám boty pozvracené?
„Vezměte to postupně,“ pokusil jsem se o rozpačitý úsměv.
Bam!
Rána třeskla a z pušky se vyvalil obláček dýmu následovaný mírným plamenem. Pak obláček prorazila kovová nábojnice. Třeskla při nárazu do vzduchu kolem a zasvištěla ke svému cíli. Tím byl generátor valící se dole na chodníku. Generátor náraz určitě neucítil, ale viditelně to s ním škublo.
Zamířil jsme trochu výš na porcelánové izolače. Stiskl jsem spoušť, rána třeskla, olověná kulka vyletěla rychlostí několika stovek kilometrů z hlavně. Porcelán se roztříštil. Generátor s sebou škubnul a svalil se na zem. Náraz projektilu ho pootočil a rozřízl jeho kovový plášť.
“Je jich tam jako psů,” křikl jsem do místnosti.
“Jak se sem dostali? Jak o nás vůbec vědí?” vydechla překvapeně Truporová. Z jejího hlasu bylo cítit zoufalství. I mě to překvapilo. Vůbec tady neměli být! Hned, jak jsem se dozvěděl, že nás armáda oživlých strojů našla, zaujal jsem místo u okna.
Armáda oživlých strojů. Zní to tak fantasticky, že se sám tomu musím smát. Ale ve skutečnosti jsou to jen elektrické spotřebiče, které se vymkly naší kontrole. Pohání je energie z měsíčního úlomku, který před víc než rokem dopadl na zemi. Sám to moc nechápu. Vím jen to, že je musíme zničit, nebo oni zničí nás. Nemyslí. Necítí. Jsou smrtonosní. Jejich dotek je plný elektrických výbojů. Sekají, párají, drtí. A jsou v tom dobří.
Cílem mé střelby jsou generátory. Velké valící se kovové krabice, které jsou obaleny elektrickým vedením, ve kterém nepochopitelně koluje elektrický proud. Ten jako drobné oblouky svými šlahouny napájí všechny ostatní spotřebiče.
Smrtící fény, které pálí až taví naše zbraně a výzbroj. Masivní lednice a sporáky, které se pohybují jako živé zdi. Brání menší, ale o to děsivější a zabijáčtější přístroje. Elektrické nože, mixéry, kávovary, mobilní telefony, vrtačky, brusky a mnoho dalších. Když je sundám, odpadne vždy pár dalších přístrojů. Zachráním tak několik životů najednou.
“Musíme něco udělat!” křičí Hauptmann.
Plukovník se ho snaží přesvědčit, že řešením je bojovat tváří v tvář nepříteli. Ale kapitán má jiný názor. Použít naši tajnou zbraň a vyřadit tu krvelačnou armádu nadobro. Plukovník to vidí jinak. Chápu oba pohledy a jsem strašně rád, že nemusím nic rozhodovat.
Venku na ulici se valí zabijácká armáda strojů a není vidět její konec. Za mými zády se strhává slovní přestřelka. Nevím, která z těch bitev mě děsí víc.
Bam!
Další výstřel. Další generátor se skládá k zemi s těžkým kovovým žuchnutím. Ustřelil jsem mu kovové nožky. Na dlouho to nevydrží, protože za chvíli mu na pomoc přiběhnou jiné stroje a společně se dají do pohybu jako oživlý pavouk.
“Neee!” zakřičel plukovník. Otočil jsem se a ten pohled jsem rozhodně nechtěl vidět. Hauptmann stál uprostřed místnosti a z krabice na podlaze uprostřed do něj šlehaly blesky z elektřiny. V prvním okamžiku jsem si myslel, že stroje přišly s novou metodou, jak nás zlikvidovat. Pak se ale celá místnost trochu roztáhla a mně se udělalo nevolno. Jako by mě opustila gravitační síla. Nejdřív se zemské tíži vzepřel můj žaludek, teprve pak moje nohy. Puška mi upadla, jak jsem se snažil kontrolovat svou elevaci. Zachytil jsem se okenního rámu.
“Bože,” uklouzlo mi, když mi vlastně došlo, co se v místnosti děje. Hauptmann stál obklopený září přístroje na podlaze a zmateně si prohlížel svoje ruce. Truporová se vznášela kousek ode mne a z břicha jí vytékala krev. Držela se za ránu a druhou rukou ukazovala na Hauptmanna. Nedaleko od ní se vznášel nečinný spotřebič, se kterým před chvílí bojovala. Plukovník se snažil zachytit čehokoliv kolem sebe a Fenrik se vzpíral nečinné gravitaci ve dveřích.
Pak Hauptman něco zamumlal směrem k plukovníkovi a strašlivě se zdeformoval. Zmizel.
“Bože,” uklouzlo mi z pootevřených úst. Jestli tohle potká nás všechny, pak ať je to rychlé. Zabrnělo mě v prstech. Křečovitě jsem jimi svíral okenní rám. Nakouknul jsem ven z okna. Armáda strojů se válela v ulicích jako bez života. Byl to tak překvapivý pohled, a přitom tak normální. Smetiště strojů, přístrojů, spotřebičů.
“Co se to děje?” vyhledal jsem očima plukovníka.
“Nevím,” krčil komicky rameny a snažil se udržet na místě.
“To ta věc!” křičela Truporová a prstem stále ukazovala na místo, kde zmizel Hauptmann. Pak se zachvěla a zmizela.
Obklopila mě tma. Žaludek prostestoval a do krku mi vypustil šťávy podrážděné prudkými změnami grativačního pole. Chtěl jsem ty kyselé sliny vyplivnout, ale pusu mi zaplnila voda. Uniforma ztěžkla, jak se do látky vpíjela hustá mořská voda a má kůže se zježila omočená studenou vodou.
Voda se mi s hukotem dostala do uší a zaštípala mě v očích. Tma, která mě obklopovala, se zjemnila a získala rozměr hloubky. Jako bych spadl do peřin, něco mě podepřelo, ale stále jsem se vznášel.
Snažil jsem se vodu vyplivnout, ale pokaždé, když jsem otevřel pusu, nová voda se valila dovnitř. Sevřely se mi plíce. Voda v ústech přestala být problém, protože se objevil mnohem palčivější. Mozek se rozkřičel.
“Potlač paniku, zachovej klid,” opakoval jsem si ve své mysli. “Potlač paniku a půlku boje máš vyhranou. Jsi odstřelovač, tohle zvládneš.”
Uklidnil jsem své promrzající tělo. Rozpřáhl jsem ruce a pokusil se všemi směry rozhlédnout, i když mě pálilo v očích. A kdesi pode mnou jsem spatřil vlnící se záři. Konečně mi to došlo. Topím se.
Vzepřel jsem se vodě a začal plavat. Plíce se domáhaly kyslíku a tlačily podtlakem na mé mezižeberní svaly. Ale já nepovolím. Protože když povolím, zemřu. Utopení není dobrá smrt pro vojáka. A tak jsem mechanicky opakoval tempo za tempem. Vlnivá záře se pomalu přibližovala. Plíce zvětšovaly svou potřebu nového kyslíku. Svaly brněly a voda studila.
“Je to nekonečné!” křičel můj mozek pod tlakem paniky.
“Makej! Dělej! Tlač!” křičela jeho druhá polovina v návalu adrenalinu.
Už jsem to vzdal. Bolest v rukou byla příliš silná. Chybělo mi teplo. A imaginární hladina v nedohlednu. Moje oči znovu zahalila temnota. Přestal jsem pádlovat rukama.
“Tak tohle je konec,” pomyslel jsem si odevzdaně. Ale pak jsem prorazil hladinu a má bránice s křikem zalapala po vzduchu. Z očí se mi vydraly slzy a míchaly svou slanou podstatu s kapkami moře, na jehož hladině jsem se teď vznášel.
Budu žít! Budu sakra žít!
Na ničem jiném nezáleží.
Neutopil jsem se.
Když jsem se uklidnil, začal jsem zkoumat prostor kolem sebe. Tmu hlubiny moře vystřídala měkká sluneční záře. Ale sluneční kotouč byl tak malinký. Hustá atmosféra paprsky rozptylovala do neostré sametové záře. Obloha plná oblaků nedovolovala zahlédnout jediného ptáka. Ani ve vodě pode mnou se nic nepohnulo.
Ale co mě překvapilo nejvíc, byla barva moře.
Temně fialová.
Takovou barvu nemá žádné moře na Zemi.
“Jsem vůbec na Zemi?” Můj mozek se ještě vzpamatovával z boje o kyslík pod hladinou a nedokázal se ještě soustředit na zvláštní svět kolem mne. A i když barva moře byla velmi zvláštní, břeh jsem neviděl. Je tedy jedno, jestli jsem se ocitl uprostřed Atlantiku, nebo uprostřed moře na úplně jiné planetě.
Ještě žiju, ale jak dlouho ještě budu?
Odházeli jsme nehybná strojová těla na jednu hromadu a zapálili jsme je. Jedovatých výparů jsme si nevšímali. Větší byla potřeba tepla.
“Co budeme dělat?” zeptal se někdo.
Očima jsem přehlédl otrhanou jednotku vojáků, která zbyla z podivného zmizení města Városu. Většina z těch původně chrabrých mužů i žen byla nyní na pokraji zhroucení. Měli hlad a žízeň. Mnozí byli zranění a bledí od ztráty krve. Byli prochladlí.
“Co já vím,” znovu jsem se posadil a hřál si ruce ve štiplavém dýmu.
“Jste přeci kapitán,” podotkl někdo.
“Byl bych kapitán,” odsekl jsem hrubě, i když jsem to tak ani necítil, “kdyby tohle byla armáda.” Ponurá nálada se do nás všech zahlodala jako krysa do kuřecí kosti. Již čtvrtý den sedíme na okraji jámy. Ztratili jsme armádu, ztratili jsme velitele, ztratili jsme město Város. Pomalu jsem ztrácel i důvěru vojáků. Bylo potřeba něco udělat. Spočítal jsem vojáky, kteří zůstali. Třicet zničených hlav.
“Ráno vyrazíme!” zavelel jsem. Byl to první rozkaz, který padl od té osudné události.
“A kam půjdeme?” zaznělo ze tmy dál od ohně.
“Vydáme se domů.”
Zajímají vás osudy ostatních důstojníků? Zbytek povídky bude k dispozici v další sbírce...
Jan F. Rajm 2020