Vykročíš ztemnělou chodbou směrem, odkud se ozývá slabá meluzína. Chladný jemný vánek, téměř nezřetelný, se ti opírá do tváře. Chodba se po několika metrech rozšiřuje, zatáčí a znovu zužuje.
Velmi zvláštní architektura, pomyslíš si pro sebe, ale to tě nezastaví od tvého postupu. Čím déle jdeš, tím více si tvé oči přivykají tmě. všímáš si dalších detailů chodby. Stěny jsou jisto jistě z nějakého kovu. Na omak jsou chladné a nejsou v nich vidět žádné spáry či škvíry. Výborná řemeslná práce na sklepení či vězení. Kde to vlastně jsi?
Paměť ti pořád neslouží. Tělo pobolívá, nohy jsou gumové. přesto jsi se rozhodl, že tohle všechno překonáš, jen aby ses dozvěděl víc o tom, co tu děláš. A hlavně se chceš dostat někam na světlo.
Po chvíli chůze uslyšíš na vzdáleném konci ztemnělé chodby hlasy. Nerozumíš tomu, co říkají, ale zřetelně slyšíš, že se přibližují. Kudy projdou, rozsvítí se kužel světla ze stropu, který tlumeně osvítí chodbu kousek před nimi, kousek za nimi a ani nedosáhne ke stěně. Zkrátka jen tak, aby postavy viděli na cestu. V těchto záblescích světla spatříš, že se pohybují celkem toporně a jaksi mechanicky. Chybí jim ladnost a nenucenost lidské chůze.
V rostoucí panice se rozhlížíš kolem sebe. Jenže nikde ani výklenek, ani škvíra, kam bys nacpal své unavené tělo. Není čas vymýšlet složité akce, vše musíš vsadit na jednu kartu.