Starý muž na tebe nevěřícně zírá přes malý otvor, kterým mu dříve strážní nosili jídlo. Pak promluví unaveným nakřáplým hlasem. Ptá se tě, co tady zrovna ty hledáš.

Odpovídáš mu, že jsi tu byl uvězněn stejně jako je teď on, ale že se ti podařilo z cely uniknout. Pro sebe už si necháváš to, že cela byla odemčená.

Muž se směje a není to ledajaký smích. Tohle je smích šílence. Nechce to přestat, až mu z očí vyhrknou slzy. Ale čemu se tak směje? Že jsi byl uvězněn? Vždyť on je taky…

Zatím, co se muž směje, se mu snažíš nabídnout pomocnou ruku. Můžeš něčím rozbít třeba zámek, když si to bude přát. To jeho smích utne jako bys mu hrdlo proříznul. O to rozhodně nemá zájem a ze všech lidí na celém světě nejméně právě od tebe.

Ptáš se, co pro něho můžeš udělat. On zarytě mlčí a zírá ti svýma zakalenýma očima to těch tvých. Možná toho muže poznáváš, možná ne. Světlo sem dopadá malým zamřížovaným okénkem a není ho zrovna moc. Stíny v obličeji muže mu vytváří všemožné rysy, které se každou chvilku mění.

Nakonec se muž zcela vážně vyjádří, že chce tvou omluvu. Omluvu za všechno, za zpackaný život, za uvěznění, za utrpení.

Zakřičíš na něj, že je blázen, že tohle přeci není tvoje chyba. A že jak by také mohla. přestaneš se ovládat, křičíš na něj velmi hlasitě. jestli se někde kolem pohybují stráže, tak jsi je na sebe krásně upozornil. Jenže staršího muže tvůj křik vůbec nevyvedl z rovnováhy. Cítíš se, jako bys za mřížemi byl ty a on stál venku a měl nad tebou veškerou moc.

Dobrá. Omluvíš se tedy muži za všechna příkoří, která jsi mu způsobil. A myslíš to vážně upřímně.

Vysměješ se muži jako starému bláznu. To on je v cele a ty na svobodě!