Úzká chodba se klikatí a svažuje se mírně dolů. Při chůzi si otíráš ramena o velmi těsné stěny. Občas klopýtneš o schod, který je sice označený žlutočernou páskou na zemi, ale v té tmě to není zas tak dobře vidět. Navíc tě bolí hlava a pálí oči, nemůžeš se soustředit. Není to zas tak dlouho, co jsi ležel na zemi v bezvědomí. Zajímalo by tě, jak jsi se do bezvědomí dostal.
Náhle se v chodbě rozsvítí zelené tlumené světlo nouzového osvětlení. Konečně alespoň vidíš na cestu. Jak se ale světlo rozsvítilo jen tak? Buď je tu někde fotobuňka, nebo do chodby vstoupil ještě někdo jiný.
Zpomalíš svůj krok a přitiskneš se ke zdi blízko dalšího roku. Opatrně vykoukneš a nic. Nikde nikdo. Tak jen stojíš a posloucháš. Srdce pumpuje adrenalinem napuštěnou krev do zbytku těla a tvé smysly se zostřují. Máš pocit, jako bys slyšel chodit švába na vzdáleném konci úzké klikaté chodby.
V zeleném světle se tvým očím naskytne nový pohled na celou situaci. Všimneš si, že máš na sobě černou lehkou uniformu a rukavice. Kdo jsi? A hlavně kde jsi? V bolavé hlavě se ti náhle objevují různé scénáře toho, jak jsi se dostal tam, kde nyní jsi. Kterému z nich ale věřit a je dobré vůbec věřit nějakému?
Instinktivně pohlédneš ke stropu a spatříš plechové nosníky, na kterých jsou zavěšené jasně oranžové trubky. Kousek vedle se táhne změť kabelů jako nehybný had. Usměješ se. To je přeci jasný navigační systém. Infrastruktura málokdy vede nesmyslně, protože obvykle stojí velké peníze.
Pokračuješ v chodbě sice bolavým, ale nyní již alespoň sebevědomým krokem. Očima střídavě hlídáš strop a podlahu. Když se chodba rozdělí, jasně sleduješ trubky a dráty u stropu. A proto tě překvapí, že se na jedné z křižovatek i jejich cesty rozdělí.
Vnitřně cítíš, že důležitější jsou oranžové trubky, a proto se rozhodneš následovat je.