Zrychlíš svůj průchod mezi věžemi serverů s tím, že hledáš jasně označený panel či počítač, kterým se přihlásíš do kamerového systému. Možná ti to prozradí víc o tom, kde právě jsi a jak se odsud dostat pryč.

Po druhém zhodnocení místnost není zas tak velká. To jen to otravné hučení a blikání umocňuje smyslový vjem, který se kombinuje s temnotou a vytváří pocit velikosti. přesto ti zabere nějaký čas, než rychlou chůzí dorazíš na její konec.

Tam se sice nachází další, tentokrát již regulérní dveře. Ale žádnou konzoli vzdáleného přístupu nevidíš. Možná je to tím, že se nedíváš správně. Zpomalíš proto svůj průchod místností a vezmeš to podél druhé stěny zpátky.

Za chvíli narazíš na malý dřevěný stolek, který v této hypermoderně vyhlížející místnosti vypadá velmi starobyle a vlastně i trochu primitivně. Na něm však stojí jediná obrazovka s klávesnicí a malá lampička, která žlutým světlem vyvolává pocit osmdesátých let.

Usedneš k počítači. Dřív, než sáhneš na klávesnici, prohledáš stůl a vrstvu papírů na něm ledabyle pohozených. Vypadá to, že máš štěstí. Někdo na stole zanechal návod ke vstupu do kamerového systému a dalších částí sítě. Ani se tomu nedivíš. Takto velká místnost musí mít víc než jednoho správce. A pokud někde existuje více lidí starajících se o totéž, musí je někdo další řídit a sdělovat jim pokyny. pak dává smysl, aby existovaly o těchto pokynech záznamy.

Podle návodu se rychle připojíš do systému. Další obrazovky, kterých sis do teď nevšiml, protože byly dokonala placaté, a navíc visely na stěně nad tvou hlavou, se rozsvítily. Na každé byl vidět jiný výjev. Některé zobrazovaly velké výrobní prostory, větší a menší stroje, které se systematicky pohybovaly s předem naprogramovanou přesností. Jiné zobrazovaly nyní prázdné kancelářské bloky. Další pak velké haly a jídelny, dokonce i bazén. Očima rychle, ale pečlivě procházíš obrazovku po obrazovce. jenže ti to v ničem nepomáhá. Místa jsou ti povědomá, ale jako bys je viděl v nějakém filmu. neumíš si k nim přiřadit žádné konkrétní vzpomínky. I když se ve tvé hlavě již pomalu všechno spojuje do obrazů. Zatím tyto obrazy nedávají žádný smysl.

Když nenajdeš na kamerách nic užitečného, obrátíš svůj pohled znovu na malou obrazovku u klávesnice. Nabízí ti mnohem více možností než jen kamery.

Po chvíli zralé úvahy vstoupíš do systému elektronické pošty.

V dolní části obrazovky svítí malý trezor, kterému se chystáš věnovat více pozornosti.